Článek
Dnes se o psychopatech mluví mnohem častěji než dříve. Ne každý „psychopat“ je ale sériový vrah či šílenec se sekyrou v ruce. Tito lidé se k nám přibližují plíživě, tiše a pod záštitou charismatu a dokonalosti nám dokáží v lepším případě znepříjemnit a v horším případě dokonce zničit život. Mnohdy o nich nemáme vůbec tušení. Psychopaté jsou všude kolem nás. Zdá se, že ten, kdo s nimi měl tu čest, je pozná na sto honů a dá si pozor. Ale není tomu vždy tak. Je těžké je poznat a ještě těžší, pokud nad vámi získají moc, je vyřadit je ze svého života. Co se ale stane, když nemáte co do činění jen s jedním, ale potkáte jich za svůj život hned několik? Tento autentický příběh ví své…
Byla jsem malé veselé děvčátko, které sice neposedí, ale vše ho zajímá a na co sáhne, to mu jde. Celý svět byl tenkrát můj. A měla jsem to štěstí, že si mě ve dvou letech adoptovali dva lidé, kterým nebylo osudem přáno mít „vlastní“ dítě. Tak jsem se jejich „vlastním“ stala já. Zdálo se, že vše je tak, jak má být. A já vesele rostla a měla „šťastnou“ rodinu. Jezdila jsem k babičce a dědovi, chodila do kroužků, hrála na klavír, zpívala, věnovala se sportu, jezdectví, měla dobré známky a snažila se dělat rodičům jen radost, aby na mě byli pyšní. Ano, opravdu jsem se snažila, dělala jsem všechno možné i nemožné…
Měla jsem vlastně obrovské štěstí, mohla jsem dopadnout opravdu špatně. Zůstat v dětském domově. Vyrůstat na ulici. Možná i skončit na drogách! Takže zákonitě - musím být vděčná za takové štěstí, že si mě vůbec někdo vzal, že si mě někdo vybral, že mi dali domov.
Oba rodiče byli vysokoškoláci, uznávaní ve svých oborech, oblíbení ve svém městě. Prostě - dokonalé zázemí a dokonalá rodina. Byla jsem jedináček. Svojí živostí a radostí ze života jsem však svou matku často „obtěžovala“. Na víkendy jsem jezdila k babičce a dědovi, odtamtud mám krásné vzpomínky na dětství a na „rodinu“, ale nemohu si vůbec vybavit vzpomínky na společné a radostné chvíle doma s rodiči. Teď už vím proč. Protože žádné nebyly. Dnes již vím, že moje nastavení mysli a současné problémy byly pěstovány již od útlého věku. Měla jsem totiž co dočinění s narcistickou matkou.
A nyní mi prosím promiňte těchto pár vět…
„Ty seš tak příšerná, že to svět neviděl! Jak můžeš být tak blbá? Opovaž se! Nemluv na mě! Neotravuj! Vymýšlíš jen kraviny! Dej mi pokoj! Nemám na tebe čas! Jsi blb ze všech blbů největší! Ty chceš na vysokou školu? Vždyť na to nemáš! Jsi blbá jak tágo! Jsi nevděčná! My ti dali všechno a ty se k nám chováš takhle! No jo, genetika se nezapře, jsi celá tvoje biologická matka! Lituju toho, že jsme si tě vzali, jsi nám na obtíž.“
Co to s vámi dělá, takové věty číst? Co si myslíte, že to udělá s osobností malého dítěte, když tohle často poslouchá? Já si do života odnesla nízké sebevědomí, neschopnost říct NE, neustálou potřebu se zavděčit a neutuchající pocit, že nic nedokážu, nebo že na něco nemám a mnoho dalších. V tu dobu jsem však neměla tušení, že je to dopad jejího vlivu. Věřila jsem, že je problém ve mně…
Tyhle věty mi zůstaly pod kůží jako rybářské háčky, které nejdou vyndat. A k těmto větám se přidávaly i četné zákazy, fyzické a psychické tresty, například facky za rozlité pití nebo obuté boty naopak, vyhazování mých kamarádek a nadávání i jim. Jednou o mě matka dokonce zlomila berli a jednou (po čase) mi soused vyprávěl, že kvůli věčnému řevu mojí matky, museli s obědem počkat půl hodiny, aby se mohli v klidu najíst. Hádky a řev byly na denním pořádku. Otec se mě nikdy nezastal. Nepohladil, neobjal. Nějaké mazlení se u nás totiž nenosilo. Pusa se dávala jen když měl jeden z rodičů narozeniny a já? Já pusu nedostala snad nikdy. Natož věty typu „Mám tě rád/a“. Viděla jsem u kamarádek, že to doma mají jiné. Že se s nimi rodiče smějí, že je pochválí, že jim nenadávají. Jenže já ať dělala, co dělala, všechno bylo stále špatně.
A tak ta holka, kterou zajímal celý svět, začala hledat možnosti, jak z pekla utéct. A taky utekla. Ve 13 letech jsem sbalila batoh, sedla jsem na kolo a odjela. K mému „neštěstí“ (možná štěstí) mě naši rychle vystopovali, narvali do auta a odvezli k psychologovi. Bylo se mnou totiž „něco v nepořádku“. Nebyla jsem dostatečně podle jejich představ. Ta „problémová“. Začala série vyšetření, kde se zkoumalo a hledalo, proč jsem „tak divná“. Hledala se chyba ve mně. Všechna vyšetření dopadla ale dobře. Byla jsem zdravé bystré dítě s inteligencí nad průměrem a poté, co pan doktor mé matce řekl, že chyba je především v ní a chtěl jí poradit, jak řešit naše rodinné vztahy, okomentovala to slovy, že psycholog je neschopný a že už k němu nepůjdeme.
Skutečnost byla taková, že podle ní jsem byla já ta špatná. Pomlouvala mě, šířila polopravdy, otci mě vykreslovala jako neschopného a nevděčného spratka. Vyprovokovala vždy hádku a pak otci brečela, že jsem zlá. A já brečela taky, ale kvůli tomu, že jsem mamince „ublížila“ svou neschopností a ona teď kvůli mně pláče. Nikdy jsem jí nemohla nic říct, s ničím se svěřit, protože cokoliv jsem řekla, bylo dříve nebo později použito proti mně. Nejhorší na tom všem bylo, že i okolí věřilo její verzi příběhu. Máma je přece tak milá, hodná, slušná a vždy pomůže, vyslechne, poradí…
Věděla, kde mám slabiny, a útočila na ně… Vždy přišla s velkorysou nabídkou nebo mi vnutila svou pomoc, ačkoliv jsem o ní nežádala, nedalo (a nesmělo) se odmítnout. A naopak, když jsem o pomoc požádala, nepomohla a dělala naschvály… Po každé vnucené pomoci netrvalo dlouho a vyčetla mi ji, přidala slova o nevděčnosti a hlouposti a nezapomněla na výčitky a urážky. Prakticky mě udržovala v umělém pocitu, že bez ní se v životě neobejdu a že nejsem schopna bez ní „normálně“ žít. Když jsem jí nabízela svou pomoc naopak já, například posekání zahrady nebo umytí oken, odmítla ji. Když jsem řekla, že „v pátek přijedu a posekám to“, nebo „umyju to“, ve čtvrtek si to musela udělat sama. Ale výčitek že jim nepomáhám, jsem se dočkala vždy, a tak to i přednášela svému okolí. Reakce? Chudák mamka, ona tu svou dceru tak podporuje a ona je tak nevděčná. Každý viděl takovou její tvář, kterou ona chtěla, aby viděli.
Měla jsem tendenci matku neustále omlouvat, litovat (což mi zůstalo mimochodem až do dnes v mých vztazích - omlouvat špatné chování partnerů, k čemuž se dostanu později). Mamka to neměla v životě lehké, měla náročný a stresující život, ovlivněna tehdejší dobou, rodinou, proto se takto chová! Vždyť mi dali domov! Musíš být vděčná, sama sebe jsem utvrzovala v tom, že jsem asi opravdu nevděčná a hrozná dcera.
Nad tím, proč se moje matka takto chová, jsem přemýšlela celý život. Díky odborné literatuře a článkům i pozdějšímu studiu jsem si začala spojovat projevy těchto „poruch“ a dopady jejich vlivu na chování obětí. A došla k závěru, že moje máma je vlastně jednou nich. Splňovala téměř všechny charakteristické body. Ženy narcistky. A víte co? Byla to úleva, bylo to tak osvobozující, po všech těch letech zjistit, že problém nebyl celý život jen ve mně! Celou dobu jsem si kladla vinu za naše problémy, cítila se sama jako problém, hledala chyby v sobě. I přes uvědomění ale zůstalo moje sebevědomí na nule. A proto můj příběh nekončí jen mou matkou. Byla jsem jako mucholapka na psychopaty. Líbilo se jim mé nízké sebevědomí a přetrvávající a naučená touha se zavděčit. Mé srdce na dlani bylo jako návnada k tomu, aby si ho podmanili, srazili k zemi a pošlapali.
Má puberta se výrazněji projevila na střední škole. Byly to roky vzpoury a bránění se předurčenému osudu. Náš vztah doma hraničil s nenávistí a já v rámci zachování zdravého rozumu trávila co nejvíce času mimo domov. Původní plán studií (určený mými rodiči) byl nastoupit na učiliště, na cukrářku nebo švadlenu, a to i přesto, že jsem měla až do deváté třídy vyznamenání a mým snem byla veterina. Na internát mě však nepustili, protože jsem podle slov matky „nebyla schopná se o sebe postarat doma, natož na intru“. Tak mě rodiče (bez zeptání nebo domluvy) přihlásili na sociální péči. Nenáviděla jsem tu školu. Brala jsem to jako nutné zlo, přestala se snažit a prolezla jí se čtyřkami. Rovnou ze školy jsem utíkala ke koním, protože jezdectví byla moje velká vášeň. Léčila jsem si tam duši. Úspěšně jsem nakonec odmaturovala s jednou dvojkou a v hlavě už měla plán. Nechtěla jsem v tom domě „hrůzy“ zůstat už ani den. Rok jsem se snažila postavit na vlastní nohy, pracovala v pojišťovně, situace doma mi to ale vždy nějakým způsobem zhatila. A tak jsem nakonec využila pomocnou ruku své spolužačky a ve svých 19 letech se odstěhovala za ní do hodinu vzdáleného městečka.
Tam začal můj další příběh, který mě značným způsobem poznamenal a moje cesta protkaná lidmi s poruchami osobnosti pokračovala dál…
