Článek
Bylo mi čerstvých devatenáct let, když jsem se rozhodla opustit svou „rodnou hroudu“ a odstěhovat se z místa bydliště pryč. Toužila jsem po tom celou střední, ale stále čekala na vhodný věk a příležitost. Matky argumenty typu „dokud bydlíš pod touhle střechou, tak budeš poslouchat“ jsem měla na denním pořádku. Bylo mi dávno osmnáct, ale stejně jsem musela být večer brzy doma a hlásit každý svůj krok. A i přes svou faktickou dospělost jsem se stale bála následných trestů v podobě zamykání doma, odebrání počítače či mobilního telefonu a podobně. Když pak přišla chvíle stěhování, měla jsem pocit, že jsem konečně volná. Těšila jsem se. Plánovala si, co všechno dokáži a co budu všechno dělat… No - ne vždy se naše plány uskuteční. Obzvlášť, když vám do nich někdo „hodí vidle“…
Má tehdejší kamarádka mi poskytla ubytování a pomohla mi najít práci ve fabrice s třísměnným provozem za krásných 9500 korun měsíčně. No, není to nádhera? Byla jsem bez auta, autobus tudy nejezdil, takže jsem často v půl páté ráno jezdila těch zhruba pět kilometrů stopem. (Ano, bála jsem se, ale měla jsem štěstí). I když jsem byla chudá jako kostelní myš, užívala jsem si dosud nepoznanou svobodu a nové perspektivy života. I přes všechny ty překážky jsem se cítila volná jako pták a měla chuť se vznést. Jen roztáhnout křídla a obletět svět.
Jednoho dne mi na telefon přišla zpráva: „Dobrý den, měl bych zájem si u Vás sjednat povinné ručení a další produkty pojištění“. Překvapilo mě to, protože jsem v pojišťovně už nějakou dobu nepracovala. Slušně jsem tedy odpověděla, že již pojistky neuzavírám a ať se obrátí na některého z mých bývalých kolegů. Dotyčný se však nedal odbýt a naše konverzace se svezla k tomu, že jsem se nechala pozvat na kávu a protože jsem neměla auto, slíbil mi, že mě pak do práce odveze. Naše psaní nabíralo na intenzitě a já už se těšila, až ho uvidím. Zdál se být jako „dobrá partie“.
A ano. Přijel galantní, upravený, vysoký, výřečný muž (v příběhu jej budu nazývat jako Pan P.) Naleštěné drahé auto, značkové oblečení, drahý telefon a já se cítila skoro jako Pretty Woman. Ne, nejsem materiálně zaměřená a nebyly to hmotné statky, kterými mě okouzloval, byl to on. Jeho vystupování a osobnost. Já si vedle něj se svým spaním u kamarádky a nuzným příjmem připadala jako naprostý chudák. Naprostý chudák toužící po zázemí, jistotě a klidu, které má bolavá duše potřebovala a které mi Pan P. začal slibovat. Ani koutkem oka mě nenapadlo, že něco není v pořádku. Ani jsem nemohla věřit, že bych zrovna JÁ mohla mít takové štěstí, že by mě takový muž chtěl.
První týdny mě zval na večeře, půjčoval mi dokonce i své drahé a naleštěné auto na cesty do práce, bral mě na výlety a stále častěji mluvil o tom, ať se k němu přestěhuji. Argumenty byly silné. Jeho slova mě přesvědčovala o tom, že myslí na rodinu a vážný vztah a že si je jistý, že JÁ jsem ta pravá. Pravá a jediná. Žena jeho života. Byla jsem v oblacích. Poprvé v životě jsem cítila něčí opravdový zájem, že o mě někdo skutečně stojí a že jsem pro někoho důležitá. Takže když na mě po 3 měsících vybalil zásnubní prsten, já řekla ANO, sbalila si kufr a odjela s ním. Hned jsem se potřebovala pochlubit matce. Byla (jak jinak) taktéž spokojená, že mám muže na úrovni, který odpovídá vysoce postaveným standardům naší rodiny.
Započali jsme prakticky ihned rekonstrukcí jeho zděděného domu. Měl připravené papíry. Smlouvy, podle kterých mi měla patřit polovina domu s tím, že se naše rodina bude finančně podílet na opravách a modernizaci. Takto to přednesl mým rodičům. Ti souhlasili, vše jsme podepsali a zanedlouho přišel s tím, že dům už je přepsaný a nic nebrání začít nakupovat. Naši uvolnili nemalou částku a peníze pak putovaly na topení, okna, podlahy, koupelnu a kuchyň. Tady přišla jedna z prvních změn jeho nálady a povahy. Když naši zaplatili, začal je krátce poté pomlouvat a já se s nimi kvůli jeho chování přestala vídat. Ale neuvědomovala jsem si to. Měla jsem přece jeho. Jeho a vysněný život. Přežívala jsem sice v „pokojíčku“, dokud se vše nepřipravilo na „plnohodnotný život“, ale já byla přesvedčená, že je to jen začátek k tomu, abych žila ve své pohádce.
A pak to přišlo - byla jsem těhotná. Po půl roce. Chtěla jsem, věřila jsem tomu. Bylo mi necelých 21 let. Ačkoliv už některé signály mohly být alarmující, neviděla jsem je. Věnovala jsem se plánování svatby, žila jsem si v představách, jak se budeme mít skvěle. Jenže - opak byl pravdou. Nad naší vysněnou pohádkou se začala stahovat první mračna. Z mozaiky dokonalého vztahu začaly vypadávat první kamínky. A z mého života se pomalu začínalo stávat peklo. Přicházely neustálé zákazy, nesměla jsem sama na nákup, na koupaliště za kamarádkami, pomalu ale jistě mě začínal odřezávat od celého světa.
On naopak čím dál více trávil čas mimo dům. Několik dní, nocí, nevěděla jsem ani kde a s kým je. Když jsem to chtěla vědět, řekl mi, že jsem stíhačka a že s tímhle přístupem u něj neuspěji. Přesto, že on kontroloval každý můj krok, měl absolutní kontrolu na financemi, okamžitě věděl, když jsem opustila dům, nebo že jsem někam jela. Sledoval mě přes GPS. Simkartu a telefon, vše jsem měla na jeho jméno a tak kontroloval, s kým si volám a píšu… Jako kdyby mi vzal identitu. Najednou jsem to přestávala být JÁ. Neměla jsem najednou žádné kamarády a moje máma mi nevěřila. Argumentovala slovy, že si za to mohu sama. Mé já přestalo existovat a já se stala loutkou. Marionetou, kterou ovládaly jeho ruce.
Svatba. Den, na který se každá žena těší, slibuje si lásku na celý život a pláče štěstím. Já plakala neštěstím. V den svatby uz jsem věděla, že jsem v háji. Věděla jsem, že je to celé jedna velká chyba, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Byla jsem v 6. měsíci těhotenství a bříško už bylo v šatech vidět. A hlavně - nikdo by mi ani nevěřil. Pro okolí jsem byla hysterická, umanutá a jediným chudákem byl vlastně ON, protože si bere stíhačku a semetriku.
Po svatbě začaly lítat první facky. Byla jsem jeho. Stala jsem se jeho majetkem a tak si se mnou přeci mohl dělat co chce, ne? Ještě jsem byla těhotná, když jsem skončila poprvé v nemocnici. Lékařům jsem samozřejmě řekla historku o zakopnutí na schodech. Pravdu by mi nikdo nevěřil. Plíživě mi do podvědomí vložil pocit, že jsem úplné nic. A zároveň mě dokázal líbezně přinutit, abych dělala přesně to, co on chtěl. Pro jeho vlastní výhody, potěšení, uspokojení. Většinou šlo o peníze, sex, uznání od okolí. Můj přerod v loutku byl dokonán dokonale. ON tahal za nitky.
Podívej se na sebe, copak by tě někdo chtěl? Jsi šmucka. Socka. Nemáš nic! Nejsi NIC. Beze mě bys byla v háji a tvoje matka tě nenávidí. Nemáš kam jít. Jediný, kdo tě vytáhl z těch lejn, jsem JÁ, zachránil jsem ti zadek. Měla bys mi být vděčná! Ty si myslíš, že někdo uvěří takové šmudle, jako jsi ty? Jestli se o něco pokusíš, postarám se, abys o to děcko přišla. Dostanu tě do tepláků, tomu věř…
A tak jsem ze strachu neudělala vůbec nic. Celé tři dlouhé roky. Zdá se to málo? Není. Byly to nejdelší tři roky v mém životě. Během těch let jsem několikrát skončila v nemocnici, přežila opakované znásilňování, vydírání, žila v permanentním strachu o sebe i o dceru. Odříznutá od financí, rodiny, přátel. Totálně izolovaná a zmanipulovaná. Několikrát jsem se pokusila dokonce i utéct, přemýšlela nad sebevraždou… Nikdy mě nenechal odejít. Naši mě doma nechtěli. Měl pravdu. Nebyla jsem vůbec NIC a neměla jsem kam jít. NIKDO mi nevěřil. Okolí vše vidělo tak, jak ON chtěl, aby to jiní viděli. A tak už jsem zase v tom samém příběhu, jako z mého dětství, v mém prvním vyprávění.
V tom příštím bych si chtěla vzpomenout na některé konkrétní situace z těchto hrůzných let… Ale nyní už je toho na mě trochu moc… Ještě pořád, v podvědomí, mám tu paniku zarytou.
Ještě se vrátím k samému začátku, kdy mě pan P. oslovil. Možná vás napadlo, kde vzal kontakt a proč byl vlastně neodbytný i přes první odpověď, že už pojištění nedělám a ať kontaktuje někoho jiného. Víte, já měla tyhle informace v profilu na Facebooku. Že dělám u pojišťovny. Neměla jsem to aktualizované. A jeho zřejmě zaujala fotka. Tohle byl jeho styl. Lákal holky jako ryby do sítě. Obepisoval jich spousty a čekal, která se chytne. No a já s mým pošramoceným sebevědomím a v momentální situaci, byla vhodný kandidát. Na začátku jsem mu o sobě vyslepičila všechny informace, včetně zážitků s mámou, proč jsem odešla z domu, jaké mám sny, prostě vše to, co potřeboval vědět a pak už pro něj bylo lehké mě namotat. Kór, když já zoufale cítila potřebu konečně někomu věřit. Proto buďte vždy obezřetní, s kým jaké údaje a informace sdílíte. Prosím.
