Článek
Někdy mám pocit, že se moje žena narodila se superschopností, o které se mi ani nesnilo. Zatímco já hrdě hlásím: „Hele, červená!“, ona s ledovým klidem odpoví: „Miláčku, to je spíš karmínová s lehkým nádechem burgundské, nezdá se ti?“ Ne, drahá, nezdá! Mně se zdá… co zdá, vždyť to vidím… že jsme si právě koupili červenou sedačku. Pro mě je to prostě červená. Jako krev. Nebo rajče. Žádná věda. Nic složitého. Ale pro ni? Pro ni je to začátek nekonečné debaty o tónech a podtónech, o sytosti a tom, jestli se to bude hodit k těm starorůžovým závěsům, které jsou pro mě, jak jinak samozřejmě, růžové. Prostě růžové.
Pamatuju si, jak jsme vybírali barvu do obýváku. Já navrhl bílou, protože bílá je bílá, je to klasika, nic se s ní nezkazí a každý ví, co je bílá. Ona se na mě podívala, jako bych právě prohlásil, že Země je placatá. „Bílá? Ale jaká bílá, miláčku? Sněhově bílá, smetanově bílá, perlová bílá, bílý mrak, nebo snad ta s nádechem vanilky?“ V tu chvíli jsem si přál, abych měl speciální brýle, které by mi ukázaly všechny ty odstíny bílé, o kterých mluvila. Místo toho jsem viděl ve své hlavě pořád jen jednu zatraceně bílou barvu. A tam, kde já viděl šedou, ona viděla holubí šedou, břidlicovou, antracitovou nebo myší šedou. A teď si představte, když se člověk snaží s takovou vizionářkou vybírat třeba jenom kravatu k obleku.
Jednou jsme byli v obchodě s oblečením a žena si zkoušela modré šaty. „Co myslíš, je to spíš královská modrá, nebo inkoustově modrá?“ Zeptala se s naprostou vážností. Já, snažíc se alespoň jednou v životě trefit, jsem s nejistotou v hlase odpověděl: „No, je to taková… modrá?“ Pohled, který mi věnovala, by mohl rozmrazit Antarktidu. Vážně, ta kdyby zaostřila na ledovce, tak vysvobodí z ledu dinosaury. „Proboha, tebe se taky ptát, ty jsi fakt barvoslepý!“ Jsi „barevný analfabet“, slyšel jsem jednou. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že moje mužská vizuální interpretace světa je v porovnání s tou ženskou jen taková primitivní skica.
Možná je to evoluční záležitost. Možná se muži v pravěku potřebovali soustředit jen na to, jestli se na ně řítí mamut (velký, chlupatý, hnědý), zatímco ženy sbíraly bobule a musely rozeznat jedlé od jedovatých, což vyžaduje rozsáhlou paletu barevného vnímání. „Ten tmavě zelený list je jedovatý, ale ten smaragdově zelený s červenými žilkami je v pohodě!“ Chápu. Ale žijeme v 21. století. Mamuty už nelovíme a bobule kupujeme v supermarketu, jsou tam cedulky a všechny jsou snad jedlé, nebo?
Víte, co je největší peklo? Když se vás žena zeptá, jaké má oči. Teď se asi smějete, ale vážně! Nikdy nevíte, jakou perfekcionistku zrovna máte před sebou a já rozděluji oči na tmavé a světlé. Dobře, jsem sto ještě říct, jestli jsou hnědé, modré nebo zelené. Ale oříškově hnědé, modrozelené s nádechem do bůhví kam, nebo jak se všechny ty odstíny dají pojmenovat, to ať po mě nechce. A ona to samozřejmě chce. Takže pozor chlapi - je to past!
Teď, když se mě žena zeptá na můj názor na nějakou barvu, raději se uchýlím k univerzální odpovědi: „Vypadá to skvěle, drahá. A… opravdu ti to sluší.“ Je to bezpečné, diplomatické, a hlavně – zamezí to dalšímu rozboru „lososové s lehkým nádechem do korálové.“ A já si mezitím mohu tiše užívat svůj svět, kde je tráva zelená, obloha modrá a moje manželka má krásné… no, prostě barevné oblečení.
