Článek
Dějiny této vlajky se začaly psát 9. listopadu 1923 během nechvalně proslulého Hitlerova puče v Mnichově. Tato vlajka s hákovým křížem, nesená pučisty během pochodu na Feldherrnhalle, byla podle nacistické mytologie posvěcena krví zabitých stoupenců, kteří zahynuli při střetu s bavorskou policií. Posvěcením krví „mučedníků“ se z vlajky stal předmět s téměř nadpřirozenou mocí.
Došlo k tomu tak. Heinrich Wilhelm Trambauer toho dne nesl vlajku 6. roty SA. Během přestřelky se vrhl k zemi a kryl se před kulkami. Po chvíli se zvedl a s vlajkou, na které ležel a která mezitím nasála krev smrtelně zasažených spolupučistů Andrease Bauriedla, Antona Hechenbergera a Lorenze Rittera von Stransky-Griffenfelda, se mu podařilo z chaosu utéct.
Ve snaze vyhnout se zatčení a zabránit zabavení své vlajky uprchl do nedalekého obytného domu na Theatinerstraße 30. Zde sňal vlajku ze žerdi, omotal si ji kolem těla a pak utekl domů, kde ji ukryl. O několik měsíců později předal krvavý prapor Karlu Eggersovi, hlavnímu rotmistrovi své roty, který jej po Hitlerově propuštění z vězení (více o Hitlerově věznění zde) předal Vůdci. Vlajka dostala novou špici a žerď. Přímo pod špicí byla připevněna stříbrná věnovací manžeta, do níž byla vyryta jména tří padlých pučistů, jejichž krev látku vlajky obarvila.
V kontextu nacistického kultu vlajek, který se postupně formoval, zaujala Blutfahne zcela výjimečné postavení. Její skutečný význam tkvěl v rituálu Fahnenweihe, takzvaného „vlajkového svěcení“. Od roku 1926 se všechny nové stranické vlajky a standarty „světily“ tak, že se dotkly Blutfahne. Tento akt měl novým symbolům propůjčit moc a mystickou sílu „mučedníků“ hnutí. Hitler a jeho pohlaváři se tak zjevně snažili navázat na starší symbolické tradice, mimo jiné na tradici císařské Blutfahne Svaté říše římské. Vlajka se stala symbolem jednoty, představovala „posvátné“ spojení mezi „starými bojovníky“ a novými příslušníky strany a jejích organizací.
Od roku 1931 byla Blutfahne slavnostně uložena v mnichovském Hnědém domě, ústřední říšské kanceláři NSDAP, ve speciálním Sále cti SA, kde byla uctívána jako stranická relikvie. A nacisté s ní měli ještě větší plány. Z Mnichova se mělo stát Hauptstadt der Bewegung (Hlavní město hnutí) a podle dochovaných plánů na přestavbu měl místo vlakového nádraží vyrůst Památník. V centru této stavby, jejíž návrh vycházel z vlastnoruční skici Hitlera, měla být Blutfahne ve zvláštním relikviáři uložena. Ačkoli se mnichovský generální stavební rada Hermann Giesler tímto stavebním záměrem zabýval ještě v roce 1944, projekt zůstal neuskutečněn. Vlajka tedy zůstala až téměř do konce Třetí říše v Hnědém domě.
Blutfahne byla střežena s fanatickou péčí. Na veřejnosti byla k vidění jen při klíčových stranických událostech, jako bylo například svěcení standart SA v Norimberku v roce 1933. Právo nosit vlajku bylo výsadou. Prvním čestným vlajkonošem byl Heinrich Trambauer, který ji zachránil. Brzy však byl nahrazen Jakobem Grimmingerem a jeho význam začal upadat. V roce 1932 se mu změnil život. Tehdy jako vrátný stranické centrály obvinil nadřízeného ze zpronevěry. Následná schůzka se stranickými pohlaváry vyústila v to, že ho velitel SS Höflich brutálně zbil. Trambauer utrpěl trojnásobnou frakturu lebky a trvalé poškození mozku. Ačkoli soud Höflicha odsoudil, nacistická amnestie jeho trest zrušila. Jako duševně chorý byl Trambauer ze strany dočasně vyloučen, v roce 1942 pak zemřel v psychiatrické léčebně na bronchitidu. V podstatě ho ale zabilo násilí uvnitř vlastních řad. Jeho pohřbu se účastnila čestná stráž i s Blutfahne, na jeho osud se ale dle přání propagandistů zapomnělo.
Jakob Grimminger, který Trambauera nahradil, byl též jedním ze „starých bojovníků“. Do strany vstoupil v roce 1922 a také se aktivně účastnil puče z roku 1923. O tři roky později oblékl uniformu SS, postupně stoupal až k hodnosti SS-Standartenführer. Grimminger se pro nacistickou propagandu stal nepostradatelným jako „Träger der Blutfahne“ (Nositel Krvavé vlajky). Nosil ji na všech významných shromážděních, včetně říšských sjezdů v Norimberku, a stál přímo u Hitlera při rituálech svěcení. Tato jeho role mu zajistila proslulost – byl dokonce vyobrazen na poštovních známkách.
Po konci druhé světové války byl Grimminger kvůli svému členství v SS postaven před spojenecký soud. Ačkoli se vyhnul trestu odnětí svobody, v roce 1947 mu byl zkonfiskován veškerý majetek. Po třech letech internace se vrátil do Mnichova, ale z veřejného života se stáhl. Zemřel v roce 1969 v chudobě a jeho ostatky byly později přemístěny do anonymního hrobu, čímž se uzavřela temná kapitola muže, který svůj život zasvětil nošení krvavého symbolu.
Ten byl naposledy k vidění na veřejnosti při příležitosti pohřbu dlouholetého gauleitera Adolfa Wagnera 17. dubna 1944 v Mnichově a pak při posledním setkání účastníků Hitlerova puče 9. listopadu 1944 v Circus Krone, během něhož na něj přísahala místní jednotka Volkssturmu.
Kult Blutfahne skončil spolu s Třetí říší. Hnědý dům byl zničen leteckým útokem 7. ledna 1945, jeho ruiny byly v poválečném období vypleněny a později v roce 1947 strženy. Osud samotné Blutfahne po roce 1945 zůstává nejasný, s největší pravděpodobností byla zničena nebo ztracena, jiné zdroje zase uvádí, že by se snad měla nacházet v soukromých sbírkách někde na severu Německa. Ať tak nebo tak, zůstává krvavá vlajka mementem zvráceného symbolického kultu, který nacistická propaganda vytvořila k upevnění své moci a ideologie.
