Hitler ve vězení: Jak se z Landsbergu stala kolébka diktatury, koncentrák i místo odplaty

Dne 11. listopadu 1923 byl Adolf Hitler zatčen za velezradu. Pár dní předtím se pokusil svrhnout vládu prostřednictvím tzv. Pivního puče, který začal 8. listopadu večer v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller. Skončil fiaskem. Pochod k Feldherrnhalle se změnil v chaos a střelbu.

Hitler uprchl, ale dlouho se skrývat nedokázal. Byl dopaden ve vile obchodníka s uměním Ernsta Hanfstaengela u jezera Staffelsee. Jeho zadržení provázely až komické momenty – venkovská policie z Weilheimu sice měla nákladní auto, ale chyběl jí řidič. Nakonec pomohl rozvozce piva z hostince Bräuwastl. Muž, který se nabídl „jet chytit Hitlera“, byl – dle policejní zprávy – příslušníkem sociální demokracie. Ironie osudu.

Po svém zatčení propadl Hitler depresím. Byl přesvědčen, že ho čeká smrt. Vězeňský psycholog a penzionovaný učitel Alois Maria Ott, který ho v pevnosti Landsberg vyšetřoval, si o něm vytvořil jasný obraz: „hysterický“, „patologický psychopat se zálibou v magicko-mystickém myšlení“.

Jeho první dojem? Zklamání. V cele číslo 7 se setkal s mužem, který působil zcela průměrně – podsaditá postava, černé vlasy učesané přes čelo, známý knírek, obyčejná ústa a široký nos. Hitler zuřil, křičel, z úst mu odletovala nažloutlá pěna. Prohlásil: „Kdybych měl revolver, použil bych ho.“ Zvažoval hladovku – chtěl zemřít, jak otevřeně tvrdil. Vězeňská správa uvažovala o nuceném krmení.

Nakonec k tomu nedošlo. Psycholog Ott mu doporučil „vrátit se ke starému Božímu řádu“. Hitler se uklidnil – a už druhý den hladovku vzdal. Přestěhoval se do pohodlnějších prostor. Mluvou dnešní generace se zachoval jako „drama Queen“.

Ředitel věznice Otto Leybold měl k Hitlerovi od začátku neobvykle vřelý vztah. Vězně popisoval jako nenáročného, zdvořilého, disciplinovaného. Před soudem opakovaně tvrdil, že se Hitler už o politiku nezajímá, že je „zcela odříznut“ od zakázaných aktivit.

Realita však byla jiná. Hitler se brzy vzpamatoval z depresí – a pevnost Landsberg se během několika týdnů proměnila ve faktickou základnu nacistického hnutí. Nebyl držen na samotce. Každý den byl v kontaktu se svými spolu-pučisty. Vězni si užívali pohodlí, jídla, zábavy. Pod vyvěšenou svastikou se podávaly delikatesy, hrály se karty, pilo se, kouřilo a plánovalo. Podle Ottových pozorování byli „problémoví“ vězni často hluční, opilí a rušili noční klid.

Prvního dubna 1924 v 10:00 hodin oznámil mnichovský lidový soud rozsudek nad vězněm ve vyšetřovací vazbě: pět let vězení za velezradu. Což bylo k hrozící sazbě až směšně nízké. Soudce zdůraznil „čistého vlasteneckého ducha a nezištnost“ obžalovaných a uložil nejnižší možný trest.

Hitler zůstal v Landsbergu – do předběžného trestu se mu navíc započítala i čtyřapůlměsíční vazba. Zároveň mu bylo „přislíbeno“ podmínečné propuštění po půl roce. A tak mu v říjnu 1924 senát bavorského Nejvyššího zemského soudu trest pozastavil. Rozhodující roli sehrála pozitivní hlášení a přímluvy za propuštění od ředitele Leybolda.

Hitler mohl přijímat návštěvy kdykoliv a jakkoliv dlouho. Využil toho naplno. Pod dozorem ředitele Leybolda přetvořil část věznice v řídicí centrum budoucí vládnoucí strany. Mezi 3. dubnem a 20. říjnem 1924 přijal neuvěřitelných 489 návštěv. Dorazili obdivovatelé z celého Německa. Příval pošty, dárků a sladkostí donutil vězeňskou správu improvizovat a přestavovat další cely. Jeho korespondence odcházela naprosto bez cenzury.

Jak to všechno popsal nacistický režim o deset let později? Velmi odlišně. V roce 1933 zveřejnil Hitlerův pobočník Julius Schaub článek, v němž líčil Führerovu celu jako skromné místo se železnou postelí a dvěma židlemi, kde psal svůj Mein Kampf, zatímco na chodbě dupaly okované boty dozorců. Podle propagandy Vůdce zažíval tvrdé vězení a trpěl pro svůj národ od samého začátku své politické kariéry.

Pravda byla jiná. Hitler měl pohodlí, svobodu, společnost i potřebný klid na psaní. Mezi čtením, plánováním a návštěvami pomalu budoval novou strategii své ideologie.

20. dubna 1924 oslavil Hitler ve vězení své 35. narozeniny. Cela byla plná květin. Dary a pozdravy dorazily od stovek podporovatelů. Dvacet jedna gratulantů se toho dne shromáždilo kolem dveří jeho cely a trvalo na tom, že chce osobně pogratulovat.

Mezi nimi byli i ti, kteří později sehráli zásadní roli v Třetí říši. Byl tam Ernst Röhm, vůdce SA a SS, Erich Ludendorff, generál a válečný hrdina, Max Amann, budoucí šéf Říšské tiskové komory, Wilhelm Frick, pozdější říšský protektor Čech a Moravy nebo třeba Julius Streicher, vydavatel antisemitského tisku Der Stürmer. Nechyběli ani běžní občané Landsbergu. Například Felix Danner, pozdější místní vůdce NSDAP.

Protižidovské myšlenky, které Hitler rozvíjel v Mein Kampfu, nebyly v Landsbergu ničím novým. Už v roce 1923 zde zdejší Historický spolek zveřejnil rasistický pamflet „Landsberg protestuje proti Židům“. Místní podpora nacionalismu a antisemitismu tu byla znatelná ještě předtím, než Hitlerova hvězda začala opravdu stoupat. A to mělo vliv na jeho oblíbenost v kraji i snahy samotného ředitele o jeho osvobození.

19. prosince večer oznámil ředitel Hitlerovi, že bude propuštěn. Druhý den ve 12:15 opustil brány věznice. Oficiálně mu byl prominut zbytek trestu – celkem 3 roky, 333 dní, 21 hodin a 50 minut, jak uvádí landsbergský pamatník. Propaganda později tvrdila, že šlo o nečekané překvapení. Ve skutečnosti ale existuje svědectví zástupce společnosti Benz Jakoba Werlina o objednávce vhodného vozidla k přistavení pro den propuštění - už ze dne 14. září! Tedy - ještě před rozhodnutím druhého senátu!

Podle Schauba byl Hitlerův vliv na okolí tak velký, že v den propuštění vyznávala většina personálu věznice nacistické myšlenky. A samotný ředitel Leybold se prý se svým prominentním vězněm rozloučil slovy: „Věřím, že dnes jsem sám národním socialistou.“

Leybold byl místním oblíbencem. V roce 1927 byl oceněn Zlatou občanskou medailí města. Jeho jméno se po desetiletí objevovalo i na pamětním kameni před starým hřbitovem. A na město nezapomnělo ani nacistické hnutí. Ostatně, sám Vůdce se nechal ještě během svého věznění slyšet, že „vězeňské cely nacistických mučedníků budou jednou sloužit jako svatá místa“.

V roce 1937 se Landsberg proměnil v jedno z nejvýznamnějších center režimu, když se stal cílem pochodu Hitlerjugend. Událost, nazvaná „Pochod Adolfa Hitlera“, přitahovala tisíce mladých stoupenců z celé Říše, kteří v pompézních průvodech, pod září reflektorů a s vlajkami rozmístěnými po celém městě, demonstrovali svou oddanost Vůdci a ideologii. V Hitlerově cele byla zástupcům HJ předána kniha „Mein Kampf“ a akce byla zakončena velkými shromážděními na nádvoří věznice a na hlavním náměstí.

Landsberg si tak vysloužil titul „Město mládeže“ a pochody měly být každoroční oslavou Vůdcova kultu. Konaly se ale jen dvakrát. Ten pro rok 1939 byl po invazi do Polska narychlo zrušen. Plánovaný gigantický „Stadion mládeže“ nebyl nikdy postaven a zůstal pouze jako model.

V Landsbergu bylo zřízeno hned několik typů vězeňských zařízení. Šlo hlavně o židovská komanda v okolí a Pracovní tábor SS Landsberg, označený jako Dachau 3K, pod který oficiálně spadal. Měl speciální status. V půlce července 1944 sem bylo deportováno 330 francouzských odbojářů. Ti zde byli nuceni opravovat rozbombardovanou ranvej letiště Penzing a odstraňovat nevybuchlé pumy. Počet internovaných postupně klesal, nemocní a oslabení byli odesíláni zpět do Dachau. Do Vánoc 1944 jich v táboře zůstalo jen kolem 250.

Když se blížily spojenecké jednotky, byl tábor „evakuován“ a vězni přesunuti do židovských podtáborů, odkud museli podniknout dvoudenní pochod do tábora Allach, kde je 30. dubna 1945 osvobodila americká armáda. Mezi přeživšími byli i pozdější významné osobnosti jako víceprezident Organizace bývalých vězňů Dachau Marcel Miquet, budoucí nositel Nobelovy ceny za fyziku Georges Charpak nebo germanista Albert Fuchs.

Po kapitulaci se stal Landsberg ironickým místem odplaty. Už na podzim 1945 byli do věznice v Landsbergu převezeni první váleční zločinci. Bývalá „Hitlerova věznice“ se tak změnila v místo, kde se střetávala vina s pokáním. Historik Thomas Raithel uvádí, že v prosinci 1947 bylo ve věznici 908 vězňů, mezi nimiž byli nejen dozorci z Dachau a spojených procesů, ale i průmyslníci, diplomaté či vysocí důstojníci z následných norimberských procesů, včetně těch odsouzených v tzv. Šanghajském procesu. V Landsbergu se též prováděly popravy.

Vězeňští právníci a kaplani se zde činili. Z mnoha válečných zločinců se staly symboly revizionistického hnutí, šířícího se z Landsbergu až do USA. V roce 1951 pak vyvrcholily protesty proti trestu smrti – ten byl sice zrušen už v roce 1949, přesto se ještě 7. června 1951 popravovalo - navzdory nesouhlasu veřejnosti.

Pořádaly se demonstrace, veřejná vystoupení, zúčastnily se dokonce i bývalé oběti nacistického řádění nebo sestra Sophie Schollové. Lidé už měli „násilí“ dost. Nepomohla ani přímluva papeže Pia XII. Americký komisař McCloy, který měl pravomoc udělovat milosti, musel dostat ochranku. Nešlo totiž o žádná neznámá jména. Popraveny byly špičky SS v procesu s Einsatzgruppen - generálové Pohl a Ohlendorf, nebo Braune a Blobel.

Nakonec, třináct let po válce, 9. května 1958, byla věznice vrácena bavorské justici, čímž skončila její „pro i protinacistická“ éra. Pod bavorský trestní systém spadá v podobě moderního kázeňského zařízení dodnes.