Článek
Ta věta se po každých volbách vrací jako bumerang. Říká se s ironickým úsměvem, často shora, často s pocitem morální převahy. Má znít jako konečný soud nad voliči: Volil jsi špatně, tak teď mlč a trp! Jenže realita je mnohem složitější a mnohem nepohodlnější. Otázka, zda si lidé skutečně zaslouží to, co si zvolili, není banální. Není to jednoduché ano nebo ne. Je to otázka moci, manipulace, informací, psychologie a také odpovědnosti těch, kteří sliby dávají – a pak je neplní.
Volby nejsou čistý akt racionální volby mezi pravdou a lží. Ve skutečnosti probíhají v prostředí, kde politické kampaně, emoce, sociální frustrace, dezinformace a mediální zkratky zásadně formují to, co volič vidí a slyší. Moderní výzkumy opakovaně ukazují, že voliči často reagují hlavně na informace, které mají právě k dispozici – a ty bývají neúplné, zkreslené nebo cíleně manipulované. Volba se tak často nestává svobodným rozhodnutím na základě faktů, ale reakcí na příběh, který je nejhlasitější nebo nejděsivější.
To platí dnes stejně jako v minulosti. Když média nebo sociální sítě šíří polopravdy, zjednodušené slogany a emotivní obrazy, rozhodování se posouvá od reality k dojmu. Volič pak nevolí program, ale narativ.
Historie nabízí varovné příklady. V Německu na jaře roku 1933 získala NSDAP významnou podporu ve volbách. Nebylo to proto, že by většina voličů chtěla diktaturu. Volili ve strachu z hospodářské krize, nezaměstnanosti a chaosu. Volili sliby pořádku, stability a národní hrdosti. Následoval zákon o plné moci, zrušení demokracie a totalitní režim. Referendum z roku 1934, které mělo potvrdit Hitlerovu absolutní moc, bylo sice prezentováno jako „vůle lidu“, ale probíhalo v atmosféře nátlaku a manipulace. Demokracie nezemřela přes noc – byla rozebrána krok po kroku, s volebním razítkem.
Podobně v Itálii po nástupu fašismu. Giacomo Matteotti byl v roce 1924 zavražděn poté, co veřejně upozornil na podvody a násilí ve volbách. Jeho smrt ukázala, jak rychle se může politická volba změnit v nástroj umlčování opozice, zatímco část společnosti jen bezmocně přihlíží.
Tyto příklady nejsou jen historické kuriozity. Jsou připomínkou, že demokratický proces může být zneužit, pokud je společnost vystavena strachu, propagandě a špatné informovanosti. Jakmile se politika změní v marketing a slogany, a informace jsou filtrovány algoritmy sociálních sítí, přestává být volba čistým projevem svobodné vůle.
Tohle není akademická debata. Platí to i dnes – a platí to i v Česku.
Projekt „České volby v éře dezinformací“ jasně popisuje, že předvolební kampaně jsou ideálním prostředím pro manipulativní sdělení a cílené zkreslování reality. Volič si často ani neuvědomí, že jeho názor byl systematicky posouván.
Bezpečnostní informační služba ČR opakovaně varuje, že český informační prostor je vystaven dezinformačním kampaním, zejména před volbami. Falešné nebo upravené materiály na sociálních sítích nejsou výjimkou, ale běžnou součástí politického boje. Volič tak často nevolí proto, že by si pečlivě prostudoval programy, ale proto, že mu určitý příběh dává smysl, uklidňuje ho nebo mu slibuje jednoduché řešení složitých problémů. A pak přichází realita po volbách.
Podle průzkumů až 91 procent Čechů nevěří, že politici plní své předvolební sliby, a více než 80 procent je přesvědčeno, že sledují hlavně vlastní zájmy. To není drobná nespokojenost. To je systémová nedůvěra. Studie analyzující české vlády mezi lety 2006 a 2015 ukazuje, že zhruba jen 19 až 40 procent předvolebních slibů bylo skutečně splněno. Většina slibů zůstala na papíře nebo se rozplynula v kompromisu a realitě.
Typickým příkladem jsou velké sociální a ekonomické sliby. Před volbami zní krásně: vyšší důchody, nižší daně, více peněz pro rodiny, všechno bezbolestně. V praxi ale narážejí na rozpočtové limity a mění se priority. To, co bylo prezentováno jako jasný plán, se po volbách často přepíše nebo odloží.
Podobné je to i u zásadních témat zahraniční politiky. Vláda Petra Fialy výrazně podporovala vojenskou pomoc Ukrajině. Po změně politické moci zaznívaly sliby o omezení této pomoci s argumentem, že „peníze mají zůstat doma“. Pro část voličů to byla zásadní změna směru oproti očekávání, se kterým k volbám šli. A tady se dostáváme k jádru problému.
Pokud volič hlasoval na základě slibů, které se ukázaly jako nereálné nebo nepravdivé, opravdu si zaslouží následky? Má čtyři roky mlčet a snášet rozhodnutí, která byla postavena na klamavém marketingu? Nebo má právo říct: byl jsem oklamán?
Rčení „lidé si zaslouží to, co si zvolili“ stojí na představě dokonale informovaného voliče. Takový volič ale v reálném světě téměř neexistuje. Většina lidí pracuje, vychovává děti, řeší běžné starosti a politiku vnímá zkratkovitě. O to větší odpovědnost mají politici, média a celý informační systém. Demokracie není jen o hození lístku do urny. Je o pravdivých informacích, odpovědnosti za sliby a možnosti veřejnosti říct: Tohle jsme si nevybrali, takhle jsme to nechtěli!
Pokud budeme dál opakovat, že lidé si zaslouží cokoliv, co z jejich volby vzešlo, rezignujeme na odpovědnost těch, kdo slibují, manipulují a vládnou. A to už není demokracie. To je cynismus, který se převlékl za rádoby lidovou moudrost.
