Článek
Jsou bezpodmínečné přijetí a láska matky k dítěti automatické? Jde o něco, co je každé ženě dáno do vínku a rozhodne-li se dobrovolně otěhotnět, znamená to, že se v ní samovolně probudí mateřské city? A že je sama od sebe dokáže projevovat? Říká se, že příroda je mocná čarodějka. A teoreticky by snad podle přírodních zákonů tato magie automatická být měla. Jenže občas se i mocným čarodějkám nějaké to kouzlo nepovede a tak se stává, že ne každá matka kouzlu mateřské bezpodmínečné lásky k dítěti propadne…
Zda je to čistě pudová záležitost, či ženy do roli matek utváří až zázemí, ve kterém vyrůstají, na to se názory liší. Jsou páry, které vychovávají adoptované děti a bezmezně je milují a pečují o ně i když nejsou jejich vlastní. A také jsou ženy, které nemají potřebu povít vlastního potomka a to, že jsou vybaveny reprodukčními orgány, je pro ně jaksi nepodstatné. A je to v pořádku. Každý máme svobodnou vůli, je jen na nás, jak svůj život prožijeme a pokud se žena rozhodne nebýt matkou navzdory tomu, že to společnost očekává, je to její volba. Není to hodné odsouzení. Dokonce je zřejmě o dost lepší, když nenaplní očekávání společnosti, než aby porodila dítě jenom proto, že se to očekává.
Kolik asi žen má dítě jen kvůli společenské normě? Dítě, po kterém ze srdce netoužila? Je schopna pak taková žena dát dítěti lásku a přijmout jej takové, jaké je? Určitě takové existují a o své děti pečují, podporují je a milují. Ale také je mnoho těch, které plní jen onu povinnost. Z jakéhosi donucení pak zajišťují vše, co je kolem dětí a domácnosti třeba, ale projevů náklonnosti a radosti ze společného žití je v takové domácnosti jako šafránu. A přitom, nemá být právě rodina o tom stmelení, o společně tráveném času, smíchu, podpoře a projevech lásky? Jaký vzor do budoucna si dítě z rodiny, kde se tohoto nedostává, pak odnáší do té své vlastní?
Já osobně se matkou milována necítila. Jejím největším projevem lásky bylo to, že uvařila a vyprala, sem tam si se mnou pohrála, ale to se dělo víceméně jen během dovolených, protože v běžných dnech ji na to údajně nezbýval čas. Opravdu nezbýval? Nebo jen neměla tu potřebu? Kdo ví…
Každopádně mě v mých deseti letech opustila, což asi vypovídá za vše. Bez varování, bez upozornění, bez vysvětlení, bez rozloučení. Přišla jsem ze školy a nebyla doma. Nebyla tam ani večer. Ptala jsem se otce, kde je maminka. Otec, jakožto voják, měl svou specifickou výchovu a tak ani od něj se mi objasnění situace nedostalo. Čekala jsem. Matka ale nepřišla ani ráno. Ani když jsem se vrátila ze školy. A nebyla tam ani další den a další a další… Zmizela…
Po nějakém čase mi bylo řečeno, že ji můžu navštívit. Byla jsem štěstím bez sebe. Tak maminka na mě někde čeká. Já ji uvidím! Nervozita i natěšení před blížícím se shledáním stoupaly. Jenže to rychle vystřídalo zklamání. V novém bytě s ní byl cizí muž. Na jeho obranu musím podotknout, že byl ke mně velmi vlídný, ale to zklamání z toho, že nebudu jen s ní, že si nechce užít čas jen se mnou, bylo prostě velké. Po jejím útěku jsem asi tak nějak očekávala více. Něco jako radostné shledání ve velkém stylu. Ale já necítila nic z toho, co jsem si vysnila. Bylo to jako… návštěva z povinnosti. Udělala mi sice mé oblíbené palačinky, ale to bylo vše. Mimochodem, na dlouhou dobu se mi pak zhnusily. Připomínaly mi její odchod…
U rodičů proběhl rozvod. U soudu jsem vypovídala. Bylo to traumatizující. Byť jsem řekla, že raději půjdu do dětského domova, než bych si měla vybrat jednoho z rodičů a dál odpovídala dle pravdy a za sebe, matka to zřejmě pochopila tak, že ji chceme očernit. To, co se stalo pak, ve mně leželo ještě dlouhé roky. Soud totiž rozhodl ve prospěch táty a já měla zůstat u něj. Máma na otce na chodbě soudu tak strašně křičela, že i když jsme od ní už byli opravdu hodně daleko (táta mě odtamtud táhl rychle pryč), bylo to slyšet ještě pomalu před budovu.
Mámu jsem tedy začala navštěvovat v soudem určených intervalech. Mohla jsem za ní i kdykoliv jindy, táta mi v tom nebránil. Ale mě se nechtělo. Necítila jsem se u ní ani trošku komfortně. I přes to, že její nový přítel dělal v Německu a vozil mi všelijaké dobroty, které tady nebyly v té době k dostání a byl vlastně fajn, nedávala jsem to. A nebylo to kvůli němu. Mohla za to matka. Ty ustavičné výčitky, stěžování si, nadávání na tátu a další projevy matčiny nevyrovnanosti i bezohlednosti (nejen vůči mé osobě) nebraly konce a mě byly krajně nepříjemné.
Po čase se její nový vztah dostal do úzkých a matka se zhroutila. Stala z ní doslova troska. Nejedla, jen kouřila a pila litry kávy. Dokonce jsem ji potkala ve městě opilou. Moje dětské trable jí nezajímaly. To bylo jen: Tvoje starosti bych tak chtěla mít… V té době jsem zrovna začala chodit na střední školu. Místo sedánků s novými spolužáky a užívání si života prvačky jsem jezdila za ní, abych do ní nacpala aspoň kousek rohlíku a dělala jí společnost. Ale bylo to, jako když tam nejsem. Totálně mě přehlížela.
A pak se to stalo znovu. Šla jsem ji navštívit a od dveří volám: Návštěva je tady! Nic, odpovědí mi bylo jen echo mého vlastního hlasu. Zarazilo mě, jak se to tam zvláštně rozléhá. Ani jsem nesundala boty a bytem proběhla. Místnost po místnosti. Nic. Byl prázdný. Vystěhovaný. Nikde žádné matčiny osobní věci. Nikde žádný dopis s vysvětlením. Beze slova. Bez rozloučení. Bez čehokoliv… Znovu mě opustila! Byla to rána. Sesunula jsem se na zem a jen plakala a plakala. Protože - i když vztah s mámou nebyl ideální - jako dítě (byť už tedy pubertální) jsem ji prostě potřebovala. Stále jsem doufala, že se srovná a dostane se mi toho, co od ní tolik moc chci. Trošku té lásky…
Nestalo se tak. Když jsem se trochu vzpamatovala, běžela jsem co nejrychleji domů. Hnala mě naděje, že třeba ve schránce bude na mě čekat dopis. Dopis od mé mámy. Namlouvala jsem sama sobě, že by přece nezmizela jenom tak. Jasně, ona mi ho určitě hodila tam! Uřícená jsem doběhla ke schránce, dychtivě ji otevřela a … byla prázdná, žádný dopis tam na mě samozřejmě nečekal.
Čas šel dál. Máma už se neozvala. Věděla jsem jen, že je v kontaktu s babičkou a ta jí o mě informuje. Věděla tedy i to, že jsem otěhotněla. Že je mé těhotenství krajně rizikové, že jsem upoutaná na lůžko, že střídám nemocnice a vlastní postel. Ani to ji nepřimělo se ozvat. A neozvala se ani tehdy, když jsem porodila. Když se dozvěděla, že se stala babičkou. Hradbu mlčení prolomila až v době, kdy jejímu vnoučeti bylo dvanáct let. Ano, čtete dobře. Dvanáct let. Z malinkatého drobečka už se stávala mladá slečna… A já? Já blbá matku znovu přijala do života. Nikoliv už kvůli sobě. Kvůli mé malé. Přijala jsem ji jen proto, aby mi vlastní dítě jednoho dne nevyčetlo, že jsem jim snad bránila se poznat. Přijala jsem ji s otevřenou náručí, bez výčitek, bez bolesti, ale také bez jakéhokoliv očekávání a připravena kontakt kdykoliv utnout a nenechat si znovu ubližovat. A jak myslíte, že to dopadlo?
Zprvu se vše jevilo velmi slibně. S dcerkou si rozuměla, mě se dokonce snažila být oporou. Takhle jsem ji neznala. Brzy se ale ukázalo, že je vše jen divadlo. Že hraje roli, ve které se sama necítí příjemně a kterou nedokáže dlouho hrát. A tak jsem po jednom z jejích klasických výstupů kontakt přerušila já. Prostě to nešlo. I když jde o vlastní matku, nehodlám ji ctít za nic víc, než za to, že mi dala život. Její toxicitu, nevyrovnanost, sobeckost a nelásku nehodlám v našich životech tolerovat. Ani po tolika letech nedošla k žádnému uvědomění a jen (jako tenkrát) obviňovala všechny a všechno. Ani slůvkem nenaznačila, že by ji mrzelo, jak se někdy sama zachovala nebo jaké dětství a dospívání mi připravila. Ano, byť jsem to nečekala, rozhodně bych to ocenila.
Ve finále - to, co mi vztah s ní dal, je pro mě nakonec to nejcennější. Dala mi zkušenost k nezaplacení. Přístup, ze kterého si nehodlám brát příklad. A pokud nějaký, tak jen ten odstrašující. Díky tomu svou dceru vychovávám v bezpodmínečné lásce, porozumění, sounáležitosti i k otevřené upřímné debatě. Společné chvíle trávíme smíchem ve chvílích, kdy je nám krásně i v láskyplném a uklidňujícím objetí, když jsou naše dny kapku náročnější. Staly se z nás nerozlučné kamarádky, parťačky, máma s dcerou. Ví, že tu pro ni jsem. Tak, jak by každá mamka měla pro své dítě být.
Jde to! A to i přes to, že já to nezažila. Musí se chtít, musí být vůle a člověk se nesmí nechat vlastním životem semlít, i když prožívá cokoliv. To, že se vám lásky nedostávalo a způsobilo vám to mnoho šrámů na duši, ještě neznamená, že ji nemůžete dávat vy a vytvořit tak krásný svět někomu jinému a tím vlastně i sobě.
Má zkušenost formovala můj názor. Vrátím-li se k původní otázce… Láska je volba. Nemusí být apriori v rodičce spuštěna porodem. Nemusí ji cítit každý a už vůbec ne ten, kdo ji cítit jednoduše nechce nebo nedokáže. Ale kdo chce, kdo si troufne držet své srdce v napřažených dlaních a nabízet jej těm, kteří si jej zaslouží a na oplátku vám dávají to své, ti opravdu milují. Sebe, své děti, své partnery, svůj život. Láska je volba. Volte tak, abyste byli spokojeni a váš život vás naplňoval. Abyste cítili. Abyste žili…
(z cyklu Pohledem ženy, osobní příběh autorky)
