Článek
Pane premiére,
obracím se na vás jako rozhořčený občan této země, který s narůstajícím úžasem sleduje, kam se propadá politická kultura České republiky. Z veřejně dostupných informací dnes víme, že váš ministr – člověk, kterého jste si vybral vy sám – vydírá prezidenta republiky, dává mu ultimáta a hrozí „extrémními kroky“. To samo o sobě by bylo na okamžité vyvození odpovědnosti. Jenže tím to nekončí.
Ze zveřejněné komunikace navíc vyplývá, že Česká republika – nebo přinejmenším vaši lidé – měla shodit ze stolu pomoc Ukrajině jen proto, že prezident o tématu mluvil s médii. Pokud je pravda, že „Ukrajinci nedostanou letadla jen proto, že o tom prezident mluvil“, pak jsme svědky něčeho, co už není jen politický amatérismus. To je malé, ješitné a nebezpečné jednání, které si bere jako rukojmí bezpečnostní a mezinárodní politiku státu.
Protože není špatně říct: letadla nedodáme, protože… a férově vyjmenovat ekonomické, bezpečnostní nebo jiné racionální důvody. To je legitimní politické rozhodnutí, se kterým lze souhlasit, nebo ho kritizovat. Ale nedodat je kvůli vnitrostranickým půtkám? Kvůli osobní ješitnosti? Kvůli tomu, že si někdo dovolil mluvit s médii? Protože – jak z toho vyplývá – jinak by to podle pana Macinky nebyl problém?
Pokud je toto skutečná motivace, pak nejde o státní zájem, ale o malichernou hru ega. A v takové hře se nemá rozhodovat o bezpečnosti Evropy ani o důvěryhodnosti České republiky. To už není politika. To je rozklad odpovědnosti.
Pane premiére, vy nejste komentátor. Nejste influencer. Nejste ani učitel zeměpisu nebo občanské výchovy, který může situaci glosovat z bezpečné vzdálenosti. Vy jste předseda vlády. Jste zodpovědný za lidi, které si držíte kolem sebe, a za metody, které tolerujete. Pokud někdo z vašeho okolí vydírá prezidenta republiky, není to „jejich problém“. Je to váš problém. A pokud mlčíte, stává se to vaším činem.
Ptám se vás přímo: mají se ultimáta, nátlak a zákulisní výhrůžky stát novým standardem české politiky? Má být zahraniční a bezpečnostní politika řízena uraženým egem a osobními spory? A máme si na to jako občané prostě zvyknout?
Možná by bylo na čase přestat natáčet líbivá vzdělávací videa pro děti a začít se chovat jako státník. Skutečný státník neuhýbá, když je problém. Nečeká, až se to „nějak přežene“. Nehraje mrtvého brouka, když se rozpadá elementární důvěra ve výkon moci. Skutečný státník koná.
Jednejte. Vyvoďte odpovědnost. Ukažte, že stát neřídí poradci s ultimáty, ale vláda s páteří. A udělejte to hned – ne kvůli opozici, ne kvůli médiím, ale kvůli lidem, kteří ještě pořád chtějí věřit, že tahle země je spravována dospělými a svéprávnými osobami na svém místě. Takto by to mělo být. Ale když vidím, co se děje, občas si kladu otázku, jestli to skutečně platí. Místo toho, aby vláda jednala s rozvahou a odpovědností, jsme svědky politiky, která se často více podobá osobním soubojům a intrikám než státnickému vedení. Tohle není stát, jaký si zasloužíme. Ani vy ne.
