Článek
Byl konec srpna roku 1835 a New York se topil v dusném letním vedru. Ulice byly plné hluku, prachu a lidí, kteří spěchali za svými každodenními starostmi i povinnostmi. Přesto to ale nebylo takové jako vždy. Před novinovými stánky se tvořily fronty, jaké město nepamatovalo. Lidé se zastavovali, kupovali výtisky a okamžitě se nořili do textu, jako by drželi v rukou něco mimořádného. A vlastně to mimořádné skutečně bylo. Noviny The Sun začaly publikovat sérii článků, které slibovaly odpověď na jednu z největších otázek lidstva. Ne, nešlo o politiku ani o žádné skandály. Tady se řešila samotná podstata našeho místa ve vesmíru. Nejsme sami! Na Měsíci byl objeven život!
Ty články byly napsány s mimořádnou přesvědčivostí. Nešlo o žádné fantastické vyprávění plné emocí a přehánění. Text působil věcně, odborně a promyšleně. Obsahoval detailní popisy pozorování, odkazy na údajné vědecké zdroje a dokonce i technické vysvětlení použitého teleskopu. Každý odstavec odpovídal na otázky, každá věta odstraňovala pochybnosti. A navíc - to jméno! John Herschel. Jedna z nejrespektovanějších vědeckých autorit své doby. Jeho práce byly známé po celém světě. Jeho jméno by přece nebylo u nějakého bludu. A podle novin to byl právě on, kdo při pozorování měsíce z mysu Dobré naděje, učinil objev, který změnil dějiny.
S každým dalším vydáním se obraz Měsíce proměňoval. Z chladného a nehostinného tělesa se stával svět plný života. Články popisovaly krajinu s lesy, jezery a horami, které se třpytily ve světle Slunce. Na jeho povrchu se měli pohybovat tvorové, kteří připomínali pozemská zvířata, ale zároveň byli natolik odlišní, že působili téměř nadpřirozeně. Ale největší pozornost budily úplně jiné bytosti. Měsíční lidé! Tyto postavy, označované jako „Vespertilio-homo“, měly mít lidské tělo a velká blanitá křídla podobná netopýrům. Články je popisovaly jako evidentně inteligentní tvory, kteří žili v rozvinuté společnosti a budovali složité struktury, včetně chrámů. Tento obraz byl natolik silný, že se velmi rychle rozšířil daleko za hranice města i státu.
Lidé o něm diskutovali v domácnostech, kavárnách i kostelech. Měsíčňané byli tématem číslo jedna. Reakce veřejnosti byly různorodé, ale jedno bylo společné – intenzita. Někteří lidé přijímali zprávy s nadšením a viděli v nich potvrzení svých představ o nekonečném vesmíru plném života. Jiní byli opatrnější, přesto že nedokázali nabídnout jasné vysvětlení, proč by seriózní noviny publikovaly něco nepravdivého a takhle „šíleného“. V době byly tištěné noviny hlavním zdrojem informací a nikoho by nenapadlo zpochybňovat jejich tvrzení…
Za celým příběhem života na měsíci stál novinář Richard Adams Locke. Šlo o dobrého autora a člověka, který nad věcmi opravdu přemýšlel. A tehdy ho napadl tento experiment. Locke nebyl žádným podvodníkem, byl vzdělaným mužem, který dobře rozuměl jak vědě, tak médiím. Jeho cílem tak pravděpodobně nebylo pouze oklamat veřejnost a mít z toho šprťouchlata, ale také poukázat na to, jak snadno lze manipulovat s veřejným míněním, pokud jsou informace podány tím „správným“ způsobem. Také se říká, že se tímto způsobem Locke chtěl vysmát v té době stále populárnějším a mnohdy až přehnaným „vědeckým“ teoriím a satiristicky poukázat na vědu a náboženství a jeho snahu vědu ovlivňovat.
Portrét Vespertilio-homo z edice série vydané v Neapoli. (S laskavým svolením Newyorské veřejné knihovny.)
Vše to měl pečlivě promyšlené. Locke využil skutečných vědeckých poznatků, které doplnil vlastní fantazií. Vytvořil neexistující, ale na první pohled neprůstřelné zdroje, které textu dodaly důvěryhodnost a opřel se o jméno renomovaného vědce, čímž posílil jeho autoritu. Výsledek? Série článků, které působily natolik realisticky, že je většina čtenářů přijala bez vážnějších pochybností.
Až postupem času se začaly objevovat první otázky. Jak se články opakovaly, všimli si někteří čtenáři prvních nesrovnalostí v popisech, jiní se divili, proč už mezitím žádné jiné vědecké instituce podobné objevy nepotvrdily. Skepticismus se šířil pomalu, ale nevyhnutelně. Nakonec bublina praskla a ukázalo se, že žádný z uváděných důkazů neexistuje a že je celý příběh jednoduše smyšlený. Perličkou je, že samotný vědec John Herschel na tuto situaci nereagoval pobouřeně. Podle dobových svědectví ho celý incident spíše pobavil. Možná si též uvědomoval, že nejde jen o pouhé zneužití jeho jména, ale o hlubší smysl. O ukázku, která odhaluje slabiny lidského myšlení.
Věhlas hoaxu byl tak velký, že se dokonce ozval známý spisovatel Edgar Allan Poe s obviněním, že je celá měsíční anabáze okopírovaná a sloučená z jeho několika děl.
Velký měsíční podvod se tak stal jedním z prvních případů masového šíření nepravdivých informací prostřednictvím médií. Jeho význam nespočívá pouze v historické kuriozitě, nad kterou se nyní bavíme a nechápeme, jak někdo mohl věřit na lidi s netopýřími křídly. Naše znalosti už jsou úplně jinde a možnosti také. Tento hoax ale krásně ukazuje, jak důležitou roli hraje forma sdělení, autorita zdroje a schopnost vyprávět přesvědčivý obsah.
Dílo litografa Salvatore Fergola, 1835
Dnes, v době digitálních technologií a okamžitého přístupu k informacím, by se mohlo zdát, že podobné události už se nemohou opakovat a patří už jen minulosti. Ale není tomu tak! Principy, na kterých byl tento podvod založen, jsou platné i v dnešní době. Lidé stále hledají příběhy, které dávají smysl jejich představám o světě a jsou ochotni přijmout i vcelku nepravděpodobná tvrzení, pokud jsou podána dostatečně přesvědčivě. Příběh Velkého měsíčního podvodu není jen úsměvnou kapitolou z dějin žurnalistiky. Je názornou ukázkou, jak křehká může být hranice mezi fakty a fikcí – a jak snadno ji lze překročit. Tenkrát… i dnes…
