Mezi hrdostí a zapomněním: Československo bylo průmyslovou velmocí - i díky Němcům

První republika (1918–1938) bývá často připomínána jako období nevídaného hospodářského rozkvětu a průmyslové síly. Mladý stát zdědil po rozpadu Rakouska-Uherska většinu průmyslové kapacity bývalé monarchie. Díky tomu se Československo velmi rychle zařadilo mezi deset nejprůmyslověji rozvinutých zemí světa. Ve 20. a 30. letech bylo srovnatelné s Itálií či Švédskem a předčilo řadu dalších evropských států.

Klíčovými průmyslovými oblastmi byly Severní Čechy (Liberecko, Ústecko, Mostecko, Teplíčko). Tento region byl centrem těžkého průmyslu a chemie. Nacházely se zde uhelné doly, sklářský a textilní průmysl, strojírenství a chemické továrny. Ostravsko a Těšínsko bylo též centrem těžkého průmyslu a hornictví. Bylo hlavní oblastí těžby černého uhlí a hutnictví. Region měl strategický význam a byl jedním z pilířů československé ekonomiky. Brněnsko, přezdívané moravský Manchester, kde dominoval textil, strojírenství a zbrojní výroba. Brno bylo zároveň jedním z hlavních měst se silným technickým a vědeckým zázemím. Plzeňsko s dominantní rolí Škodových závodů, které patřily mezi největší strojírenské podniky ve střední Evropě. Vyráběly zbraně, lokomotivy, turbíny i automobily. Plzeň tak tvořila další těžký pilíř československého průmyslu. A pražská aglomerace, kde rostl lehký a střední průmysl, elektrotechnika, farmacie i tisk. Hlavní město bylo nejen centrem státní správy a kultury, vznikaly zde moderní podniky a investovalo se do infrastruktury.

Symboly československé průmyslové slávy byly bezpochyby ryze české firmy Škoda Plzeň – zbrojní kolos, který vyráběl pro dělostřelectvo, věhlasné lokomotivy i elektrické turbíny. ČKD – stavba elektrických lokomotiv, tramvají a motorových vozů. Společnost Baťa – světově proslulá firma, která nejen že vyráběla boty, ale byla vzorem moderního managementu a urbanismu. Nebo Zbrojovka Brno – významná firma ve zbrojním i civilním strojírenství. Tyto firmy byly významné, silné a dělaly věhlas celé republice po celém světě.

Průmysl tvořil v Československu více než 40 % HDP, což bylo na tehdejší dobu mimořádné. To přineslo nejen ekonomický růst, ale i vzestup kulturní a technické vyspělosti, na který Češi dodnes s hrdostí vzpomínají. Ale opomíjejí většinou na německou stopu. Když se řekne První republika a Němci, na první dobrou většina lidí řekne něco ve smyslu: Němci, nepokoje, Sudety, Henlein, pak Mnichov a odsun a ještě, že jsme se jich zbavili… Je trošku nefér vzpomínat na onu dobu černobílým pohledem, kdy za vše dobré (v tomto případě rozmach) mohli Češi a za vše špatné zase Němci. Protože i ti k ekonomickému úspěchu země řádně přispěli.

Ano, Československo bylo průmyslovou velmocí, majetková struktura jeho průmyslu ale odhaluje složitou stránku národnostních vztahů v republice. Němci tvořili přibližně 23–24 % obyvatel, ale jejich ekonomický vliv byl značný, zejména v pohraničních oblastech Sudet, kde drželi klíčové podniky a dominovali v průmyslových odvětvích jako textil, sklářství či chemie. I těžký průmysl na Ostravskou a Mostecku byl zčásti v rukou Němců (zčásti i mezinárodního kapitálu, včetně Francouzů a Belgičanů). Historik Zdeněk Kárník odhaduje, že více než polovina průmyslového majetku v českých zemích (zhruba 60 procent) byla v rukou německých vlastníků a v některých sudetských okresech to platilo dokonce v 80 až 90 procentech.

Z regionálního pohledu se tak průmysl v Sudetech vyznačuje extrémní koncentraci německého kapitálu a zaměstnavatelů. Například v okrese Liberec žili téměř výhradně Němci a vlastnili i většinu továren. Totéž platilo pro oblasti jako Jablonec, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Cheb. Češi naopak měli výraznější postavení ve strojírenství, například ve firmách jako Škoda Plzeň nebo ČKD Praha a také v nově vznikajících státních podnicích. Dominovali i v centrálních Čechách a na jižní Moravě či východním Slovensku, kde byli aktivní i maďarští podnikatelé. Ve zbytku Slovensku byl průmysl daleko méně rozvinutý, podniky často vlastnili i zmiňovaní Maďaři, Židé nebo zahraniční investoři, ve slovenských rukou bylo pouhých 5 % celého průmyslu.

Rozložení majetku vedlo k hlubokým sociálním a etnickým rozdílům. Češi měli politickou moc, ale Němci kontrolovali velkou část ekonomiky. Někteří Němci se tak cítili ohroženi novou republikou a jejími snahami o čechizaci úřadů, škol a podniků i v německojazyčných oblastech, Češi se zase snažili posílit svůj ekonomický vliv skrze vznik národních podniků, bank (např. Živnostenská banka) a podporou českého kapitálu. Tento ekonomický dualismus vedl k napětí mezi českou politickou většinou, která ovládala státní správu a německou menšinou, která ekonomicky dominovala zejména v průmyslových regionech. Což bylo ve finále také jedním z důvodů, který vedl k radikalizaci části této menšiny a postupnému vzestupu nacionalistických hnutí.

Historie československého průmyslu není pouze příběhem českého úspěchu. Velká část rozvoje a prosperity spočívala na německém kapitálu, zkušenostech a pracovní síle. Oba národy sdílely jeden prostor i hospodářskou moc. Významné firmy - jako Škoda, Baťa či Zbrojovka Brno - jsou samozřejmě symbolem českého průmyslu a můžeme na ně být právem hrdi. Neměli bychom ale zapomínat i na tu část průmyslu, která byla založena a řízena Němci. A nejde jen o podniky a podnikatele, ale i o pracovní sílu.Statistiky z té doby i  zápisky parlamentu z roku 1936 uvádějí, že Němci tvořili téměř polovinu pracovníků v průmyslu a živnostech, zatímco Češi a Slováci představovali zhruba 29 %.

Na tuto skutečnost se často zapomíná. Přiznat ji by totiž znamenalo říct nahlas, že český průmyslový úspěch nevznikl jen díky Čechům, ale i díky Němcům. V některých oblastech patřila většina továren právě Němcům. To ale znamená, že tito „zlí Němci“ nebyli jen nepřátelé republiky, ale že jí i pomohli. A to se některým lidem nechce uznat. V jedné debatě bylo řečeno: „Němci byli občané Československa, takže průmyslový zázrak je ryze československá zásluha!“ A hned v dalších větách stojí, že sudetští Němci měli odejít, protože sem nepatřili. Není to trochu nelogické? Po druhé světové válce, když byli sudetští Němci odsunuti, se změnil i pohled na majetek. Kvůli znárodnění a přerozdělování se začalo říkat, že průmysl byl jen „český“. Podíl Němců na budování průmyslu za první republiky byl záměrně přehlížen. Ale skutečnost byla složitější.

Bylo by zajímavé sledovat vývoj republiky, kdyby národnostní třenice nepřerostly do sudetoněmeckého vzhlédnutí k falešnému mesiáši s knírkem, rozbití republiky a nástupu hrůz druhé světové války. Kdyby se Češi a Němci naučili respektovat se a žít spolu v jedné vzkvétající zemi. Kdyby nepřišla válka. Kdyby nebyl socialismus… Kde bychom dnes asi byli… Ale historie kdyby nezná.

Dnes, když vzpomínáme na „zlatou dobu“ první republiky, je správné vidět ji celistvě - jako éru, kdy Československo bylo nejen jednou z nejprůmyslovějších zemí Evropy, ale i společností s náročnými národnostními otázkami a napětím, která formovala její historii. Průmyslový zázrak první republiky nebyl pouze českým triumfem. Není nic špatného na tom, že Češi vzpomínají na první republiku s hrdostí – mnoho úspěchů bylo českého původu. I když si ji s odstupem dosti idealizují - bohatý průmysl nerovnalo se bohatí občané, pomyslné nůžky byly tenkrát extrémně rozevřené.

Pro úplný obraz je třeba dokázat si přiznat, že významná část toho úspěchu spočívala i v rukou německých vlastníků, jejích investicích, technickém know‑how a mezinárodních vazbách. Bez těchto faktorů by průmyslový rozmach nebyl takový, jaký byl. A že průmyslový zázrak první poloviny 20. století nestál jen na Češích, ale šlo o dědictví RU, na které Češi a Němci společně v rámci nové republiky navázali a dokázali o něj řádně pečovat.

Průmysl v nové republice nezlomila ani světová hospodářská krize. Ta Československo samozřejmě také zasáhla, došlo k silnému propadu až o 40 procent, ale republika se oklepala a do roku 1938 se znovu dostala do původní kondice. Zajímavostí také je, že Československo v meziválečné době nemělo žádný státní dluh, dokonce půjčovalo značné sumy jiným státům. Kdo pak Československo v dalších rocích a desetiletích reálně o jeho průmyslovou vyspělost připravil a kam zmizel veškerý majetek státu, to už jsou otázky na úplně jiný článek.