Článek
Psal se 16. říjen 1869. Na jedné z farem nedaleko malé osady Cardiff ve státě New York se právě kopala studna. Nic zvláštního, dokud dva dělníci nenarazili na něco tvrdého. Zpočátku si mysleli, že jde o kámen. „Cajk, to vyvalíme a kopeme dál“, pomysleli si. Jenže záhy poznali, že o žádný obyčejný balvan nejde. Během odkrývání dalších a dalších vrstev hlíny začali zjišťovat, že to „něco“ čím dál více připomíná lidské tělo. A ne ledajaké. Obrovské třímetrové tělo! Jeden z mužů údajně vykřikl, že našli „starého Indiána pohřbeného v zemi“.
Zpráva se šířila rychlostí blesku. Během několika hodin se z místa nálezu stala doslova atrakce. Majitel pozemku nelenil. Nad „obrem“ vztyčil stan a od druhého dne začal vybírat vstupné. Lidé přijížděli z velké dálky, aby na vlastní oči viděli to, co doslova měnilo historii. Po zaplacení poplatku mohli nahlédnout. Bylo to fascinující! Před nimi leželo něco, co opravdu vypadalo jako tělo zkamenělého člověka. Masivní, těžké, s bolestným výrazem ve tváři. Povrch připomínal starý kámen, struktura kůže byla hrubá, plná pórů a nepravidelností. Pro mnohé to znamenalo jediné. Obří existovali! A tenhle zkameněl!
„exhumace“ Cardiffského obra v roce 1869
Jen pro upřesnění - v té době nebyla víra v existenci obrů nijak výjimečná. Mnoho lidí věřilo doslovnému výkladu Bible, včetně pasáží z Genesis, které o obrech žijících na Zemi hovoří. Nález z Cardiffu tak pro ně nebyl něčím podezřelým nebo absurdním. Pro tyto lidi šlo o potvrzení jejich víry, o důkaz, o validaci toho, o čem dosud jen četli nebo si vyprávěli. Navíc to nebylo dlouho, co novinami „běhaly“ články o zkamenělých lidech. A tady měli obojí!
Jenže - věc se samozřejmě měla tak trošku jinak. Celý příběh ve skutečnosti nezačal na poli při kopání studny. Začal o dva roky dříve v hlavě muže jménem George Hull. Hull obchodoval s tabákem. Šlo o skeptika, který byl ochoten se za své názory a pohledy na svět a vše kolem něj do krve pohádat. Věřil v Darwina. Hájil si své. A právě jedna taková ostrá debata s místním kazatelem o tom, zda mají být biblické příběhy chápány doslova a kde duchovní argumentoval obry z Genesis 6:4, zrodila plán. „Když chtějí obra, já jim ho dám!“
Hull během roku 1868 odcestoval do Iowy, kde nechal vytěžit obrovský blok sádrovce. Dělníkům tvrdil, že jde o materiál pro sochu Abrahama Lincolna. Ve skutečnosti byl ale účel úplně jiný. Blok byl následně dopraven do Chicaga. Zde najal sochaře s jasným zadáním - vytesat skoro až dokonalou lidskou postavu v nadživotní velikosti. Hull dbal na každý detail. Vyptával se odborníků, jak by mohl vypadat takový „zkamenělý“ člověk a tyto poznatky pak předával sochařům. Povrch byl upravován kyselinou, třen pískem a mechanicky poškozován, aby působil opravdu starým dojmem. Dokonce byly vytvořeny i drobné póry, které měly imitovat strukturu kůže. Nešlo o žádnou rychlou fušeřinu. Právě vznikalo opravdu jedinečné dílo.
Když byla socha hotová, nechal ji v noci zakopat na pozemku svého příbuzného. A pak čekal. Grandiózní finále si zaslouží svůj čas. A tak trvalo téměř rok, než najal dělníky, aby na místě vykopali studnu. A přesně tam, kde měla být, bylo i něco jiného. Obr! Zbytek už se odehrál téměř sám. Davům stačil nález. Média přidala dramatickou linku. Někteří duchovní označili objev za důkaz biblických textů, čímž těm, co chtěli věřit, jen dali potvrzení. A bylo hotovo.
Pro obhajobu tehdejší společnosti samozřejmě musím zmínit fakt, že ne každý byl s názorem okamžitě hotov. Našli se i tací, co váhali. Nebo dokonce ti, co nevěřili od samého začátku. A vědci té doby samozřejmě chtěli zkoumat detaily. Tím se začal postupně příběh rozbíjet. Jeden z paleontologů si například všiml, že na povrchu „obra“ byly stále patrné stopy nástrojů a opracování. Další odborníci upozorňovali, že materiál, ze kterého byl „obr vyroben“, je příliš měkký na to, aby přežil nějaké výrazné dlouhé období v zemi bez viditelného poškození. A dokonce ani místo nálezu nebylo úplně v pořádku, protože úplně odporovalo místu, kde by si někdo nechával kopat studnu.
Pochybnosti rostly. Ale paradoxně s nimi rostl i zájem. Což je vlastně jeden z nejzásadnějších momentů celého příběhu. I přesto, že se stále více a více objevovaly důkazy o podvrhu, lidem hnaným zvědavosti to nevadilo a nepřestávali k nálezu chodit. Vlastně už ani nešlo jen o otázku, zda je artefakt reálný nebo o zjištění pravdy. Šlo o zážitek. Zájem nepolevoval a v tu chvíli se celý příběh stává ještě více bizarním. Hull dostává nabídku na prodej, obra skutečně prodá skupině podnikatelů, kteří ho převezou do New Yorku a Hull za něj získává více než půl milionu dnešních dolarů. A pak do hry vstupuje další a v „tomto světe“ ne úplně neznámý hráč - P. T. Barnum.
Tento zdatný showman a obchodník, o kterém jsme si už vyprávěli v minulém příběhu, totiž jasně rozpoznal potenciál „obra“. A tak se jej pokusil koupit. Nabídl obrovskou částku, 50 tisíc tehdejších dolarů (dle Wikipedie, jiné zdroje uvádí ještě o nulu více), což je více než dvojnásobek částky, za kterou obra skupina nových majitelů koupila, ale byl odmítnut. Co se dá dělat, pokrčil by rameny každý jiný byznysmen. Ne tak ale Barnum. S vidinou zisku si prostě nechal vytvořit kopii a začal bombardovat svět tvrzením, že jeho kopie je ta pravá. Takže najednou tu byli hned dva „praví“ obři a veřejnost si mohla vybrat, kterému uvěří a který je ten „opravdový“. A aby bylo bizarnosti učiněno za dost, dostala se celá obří lapálie před soud. V prosinci 1869 se George Hull přiznal a učinil prohlášení, že celá akce z jeho strany měla ukázat, jak lehce jsou věřící ovlivnitelní. O dva měsíce později byli oba obři soudně prohlášeni za falešné. Přesto tím příběh neskončil. Lidé chodili dál.
Cardiffský obr, Farmářské muzeum, Cooperstown
A to je na tom asi to nejzajímavější. I když už bylo nezpochybnitelné, že jde o podvrh, zůstával „obr“ lákavou atrakcí. Ne, že by lidé ještě pořád věřili v jeho pravost. Ale šlo o raritu a každý tak nějak chtěl být součástí toho velkého příběhu, který oklamal celý národ. Z investigativního hlediska je Obr z Cardiffu učebnicovým příkladem manipulace. Ne proto, že by byl dokonalý. Ve skutečnosti měl nedostatků více než dost. Ale i přes nevhodný materiál, stopy opracování, či celkovou fantasknost fungoval a lidi přitahoval.
Byl prostě zasazen do správného kontextu. Pracoval s vírou, očekáváním i autoritou. Lidé nebyli připraveni pochybovat o něčem, co dávalo smysl jejich vlastním představám. Vlastně ani nechtěli. Hull dokázal, že lidé snadno uvěří tomu, čemu sami věřit chtějí, i kdyby šlo o nesmysl. A uspěl. Nejen tím, že vytvořil obra. Ale tím, že vytvořil situaci, ve které se lež stala přijatelnou a ve které se lidé našli. Pokračování i přes odhalení a existence dvou obrů už je takovou třešničkou na pomyslném dortu, která tomu všemu dává ještě větší „šťávu“.
A pozor. Pokud byste sami na vlastní oči chtěli vidět obra z Cardiffu, můžete. On totiž stále existuje. K vidění je jako jeden z exponátů ve farmářském muzeu v Cooperstownu jako připomínka jedné z největších mystifikací 19. století. Muzeum jej uvádí jako toho Hullova, existují ale i připomínky, že jde o obra Barnumova. Další kopie je k vidění v muzeu ve Fort Dodge v Iowě. Schválně, po jeho shlédnutí, ať už živé nebo tady na fotkách, věřili byste podle této předlohy na existenci obrů?
