Článek
Nacionalismus jako osvobozující síla
Počátky moderního nacionalismu lze vysledovat do období Velké francouzské revoluce v roce 1789, která nahradila koncept loajálního poddaného a krále z vůle boží konceptem občana, který má práva a povinnosti vůči národu a státu. Během 19. století se nacionalismus rozšířil po Evropě a stal se klíčovým prvkem politického a kulturního života. Pro úplnost je třeba zmínit, že se bavíme o nacionalismu v moderním pojetí, historie jej samozřejmě znala v různých obměněných podobách i dříve.
V mnoha částech Evropy, zejména ve střední a východní, se nacionalismus projevoval jako snaha o národní obrození a získání politické nezávislosti utlačovaných národů. Příkladem je české národní obrození, které usilovalo o obnovení českého jazyka, kultury a politických práv v rámci Rakousko-Uherska. V zemích, které byly politicky roztříštěné, jako je Itálie a Německo, vedl nacionalismus k jejich sjednocení. Giuseppe Garibaldi a Otto voň Bismarck jsou příklady osobností, které využily národní cítění k vytvoření moderních národních států.
V této době byl nacionalismus často spojován s romantismem. Národ byl idealizován, zdůrazňovala se jeho jedinečná historie, jazyk a kultura. Tento sentimentální a kulturní nacionalismus byl vnímán jako pozitivní a osvobozující síla.
Nacionalismus jako cesta ke katastrofě
Zatímco v 19. století byl nacionalismus často vnímán jako liberální a pozitivní, ve 20. století se jeho charakter radikálně změnil.
Na počátku 20. století se začal proměňovat v čím dál více a více agresivní, expanzivní a později i xenofobní ideologii. Byl jedním z hlavních faktorů, které přispěly k vypuknutí první světové války. Některé státy, jako například Německo a Itálie, ho po Velké válce zneužily k ospravedlnění imperialistických ambicí a k šíření myšlenek o nadřazenosti vlastního národa nad ostatními. V totalitních režimech tvořil ideologický základ pro přerod nacionalismu do extrémních podob, které vedly k holokaustu a druhé světové válce.
Po té sehrál nacionalismus klíčovou roli při rozpadu koloniálních říší. Během dekolonizace Asie a Afriky vznikly desítky nových států, které byly často definovány právě na základě národní identity. Později hrál svou roli při rozpadu Sovětského svazu, dělení Jugoslávie nebo zániku Československa.
Vzestup nadnárodních myšlenek
Po tragických zkušenostech s druhou světovou válkou se vliv nacionalismu v Evropě přechodně oslabil. Vítězné mocnosti si uvědomily potřebu budování nadnárodní spolupráce, která by fungovala i jako prevence budoucích konfliktů. To vedlo až ke vzniku Evropské unie, jejímž cílem bylo mimo jiné propojit evropské národy a upozadit vzájemnou rivalitu. Unie prosazovala koncept občanského společenství a zdůrazňovala společné hodnoty, volný pohyb osob a kapitálu, jednotu a společný zájem.
Po desetiletích relativního klidu a stability však ekonomické, finanční a migrační krize z počátku 21. století opět oživily nacionalistické tendence. Krize, které EU nedokázala rychle a efektivně řešit, vyvolaly v některých částech společnosti pocit ztráty kontroly a nedůvěry v nadnárodní instituce. Nárůst migrace navíc posílil obavy o národní identitu a bezpečnost, což nacionalistické a populistické strany využily k získání podpory. Dnes se tak nacionalismus opět stává významnou silou v evropské politice, a to zejména v podobě euroskepticismu a protekcionismu, kdy se volá po obnovení suverenity národních států a omezení vlivu Bruselu.
Hrozby současného nacionalismu
Hrozby současného nacionalismu spočívají v jeho potenciálu rozložit nadnárodní struktury a prohlubovat mezinárodní napětí. V Evropě pozorujeme, jak nacionalistické vlády v některých zemích opakovaně vstupují do sporů s Evropskou unií a zpochybňují principy právního státu. Tento trend oslabuje unijní soudržnost a narušuje vzájemnou důvěru mezi členskými státy. Mimo Evropu, ale i v ní, se nacionalismus projevuje v teritoriálních a etnických konfliktech. Posiluje politickou polarizaci, rozděluje společnost a ztěžuje řešení globálních problémů, které vyžadují mezinárodní spolupráci, jako je shoda na jednotném postupu v boji proti klimatickým změnám nebo řešení migrace. Tyto tendence naznačují, že ačkoliv se nacionalismus 21. století neprojevuje v tak masivní a agresivní formě jako ve 20. století, jeho destruktivní síla a rozvratný potenciál pro mezinárodní řád zůstávají relevantní hrozbou.
Stav nacionalismu v některých evropských zemích
Německo: Vzhledem ke své historické zkušenosti s nacismem má Německo silnou antipatii k nacionalistickým ideologiím. Ten se zde projevuje spíše jako reakce na migrační politiku posledních tří vlád, která vedla až k vzestupu krajně pravicové strany AfD. Strana kritizuje imigrační politiku, EU a volá po silnějším národním zaměření. Z politického subjektu na okraji zájmu se v posledních letech stala jedna z nejsilnějších stran, která i nadále posiluje. Podle posledních průzkumů už je v mnohých částech země na prvním místě. Zároveň se ale v médiích opakovaně řeší možnost jejího zrušení z důvodu antisystémovosti a pořádají se proti ní demonstrace. To nahrává části vlastenecké scény podléhat teoriím o spiknutí a to AfD paradoxně pomáhá.
Francie: Francouzský nacionalismus se tradičně opírá o myšlenku občanského národa, kde je důležitá loajalita ke státu, nikoli etnický původ. V posledních letech však sílí etnické a kulturní nacionalistické tendence, zejména (stejně jako v Německu) v souvislosti s migrací a islámem. Národní sdružení prosazuje suverenitu, uzavření hranic a protekcionismus.
Švédsko: Dlouho bylo považované za symbol liberální a multikulturní společnosti. V posledních letech ale zaznamenalo vzestup nacionalismu, též jako reakci na vysokou míru imigrace a sociální problémy. Strana Švédští demokraté s nacionalistickou a antiimigrační agendou se stala jednou z nejsilnějších politických sil, což přinutilo ostatní strany posunout své pozice směrem k přísnější migrační politice.
Spojené království: Zdejší nacionalismus se projevuje především ve formě anglického nacionalismu, který do značné míry přispěl k Brexitu – vystoupení Spojeného království z EU. Mnoho zastánců Brexitu motivovala touha po obnovení plné národní suverenity a kontroly nad hranicemi. I zde hrála svou důležitou roli migrace a strach z přílivu jiných kultur.
Česká republika: Český nacionalismus je méně otevřeně ideologický než v západní Evropě, ale je silně přítomen v xenofobních a protiunijních postojích u části populace. Projevuje se zejména kritikou migrační politiky EU a obavami o zachování národní kultury. Populistické strany využívají nacionalistické rétoriky k oslovení voličů.
Jak je patrné, právě nezvládnutá migrační politika Unie a národních vlád, kdy byla celá situace záměrně bagatelizována a evropská společnost uklidňována (viz německé Wir schaffen das) a trvající nereflektování skutečnosti, zakrývání informací a neříkání celých pravd, jdoucí ruku v ruce se zhoršující se bezpečnosti v cílových destinacích migrantů, neochota tvrdého postupu úřadů i policejních orgánů, jistá váhavost, či špatná komunikace a mnohé další aspekty s migrací spojené, staví společnost proti vládám. Populisté pak těchto situací rádi využívají, zároveň se činí dezinformační scéna a celý tento „koktejl“ pak vede nejen k nárůstu nacionalistických myšlenek, ale u části populace i k radikalizaci - napříč Evropou.
Česká vlastenecká scéna by se dala rozdělit na dva hlavní tábory. První, tišší, sdružuje lidi, kteří se hlásí ke svému národu, pracují v komunitách a spolcích s cílem vyzdvihovat národní myšlenku a přenášet vlastenecké myšlenky dál. Není jim lhostejné jejich okolí, pečují o zemi, kterou milují a místo kritiky a nadávání na všechno a všechny opravdu „něco“ dělají.
Druhá skupina je více hlasitá. Jejím revírem jsou sociální sítě a hlavními tématy je EU, NATO, pandemie, Ukrajinci a čas od času vytáhnou „starou dobrou osvědčenou“ romskou kartu. Často se snaží ovlivňovat okolí dezinformacemi a čím méně toho reálně pro svou vlast dělají, tím více jsou hlasitější a kritičtí. Tito vlastenci by nejraději oplotili republiku a vyhnali vše, co zavání cizáctvím.
Mezi těmito dvěma proudy pak samozřejmě existuje nemalá skupina lidí, kteří názorově pendlují od jedné ke druhé, ale i lidé, kteří jsou „světoběžníky“ a považují se za evropské občany i přes to, že cítí své české kořeny, na svo zemi jsou hrdí, ale uvědomují si, že jen v silném evropském společenství může jejich země uspět. A samozřejmě také lidé, kterým naopak češství neříká vůbec nic a žádné vazby necítí. Kam patříte vy?
