Článek
Donald Trump se opět zapsal do dějin. Ne však jako velký diplomat nebo architekt stability, ale jako muž, který v přímém přenosu oslavuje destrukci s nadšením diktátora. Jeho poslední prohlášení o totálním zničení Íránu není jen zprávou o stavu vojenské operace, je to spíše mrazivý vhled do duše muže, pro kterého je „zabíjení“ zdrojem hrdosti.
Od uražené ješitnosti k „vymazávání z povrchu“
Není to tak dávno, co Donald Trump s neskrývanou hořkostí v hlase žehral nad nespravedlností světa. Cítil se ukřivděný, že Nobelova cena za mír nezdobí jeho krbovou římsu. Prezentoval se jako jediný prezident, který nezačal žádnou novou válku, jako mistr „art of the deal“, který dokáže zkrotit i ty nejdivočejší režimy pouhým podáním ruky, telefonátem, svým přáním.
Dnes je tato maska mírotvůrce definitivně v prachu. Místo diplomatických gest slyšíme o „vymazaných vůdcích“ a „neexistující obraně“. Trump už neusiluje o potlesk v Oslu. Trump chce, aby svět sledoval, co udělají jeho rakety s těmi, které nazývá „vyšinutými šmejdy“. A má z toho neskrývanou radost.
Zabíjení jako prezidentská výsada?
Nejděsivější částí jeho prohlášení není popis vojenské převahy. Tam se to dá očekávat. Ale jako světový vrcholový politik by měl (obzvláště jde-li v tomto konkrétním případě o prohlášení toho, kdo útok započal) dodržovat určitou diplomacii. Ale Trump volí úplně jinou rétoriku. Rétoriku někoho, komu zabíjení dělá jednoduše dobře. Je to pasáž, kde Trump propojuje svou identitu 47. prezidenta USA s aktem likvidace:
„Teď je zabíjím já, jako 47. prezident Spojených států amerických. Jaká to je čest!“
Tento výrok překračuje hranice „běžné politické agresivity“. Pro Trumpa už nejde o obranu národních zájmů nebo reakci na agresi režimu, který po dekády straší světový řád. Pro něj je to skóre, osobní vítězství, ukázka moci a snad i takové to poplácání po ránu před zrcadlem po vlastním rameni se slovy: Jsem GREAT AGAIN.
Akt zabíjení povýšil na „čest“ spojenou s úřadem nejsilnějšího prezidenta světa. Jako by se úřad prezidenta USA v jeho podání nezměnil v nástroj k udržení světového řádu, ale v licenci na pomstu, kterou si náležitě vychutnává.
Bezkonkurenční palebná síla, nulová pokora
Zatímco se chvástá „neomezeným množstvím munice“ a „spoustou času“, odhaluje tím děsivou pravdu o své transformaci. Člověk, který kdysi žadonil o uznání za mír, nyní nachází své největší uspokojení v roli člověka, kterého baví zabíjení. Je jedno, jaký máte názor na íránský režim – jehož krutost je nepopiratelná. Podstatné je, že v čele nejsilnější jaderné velmoci stojí muž, který o vyhlazování celého jiného státního aparátu mluví s lehkostí, s jakou jiní komentují výsledky curlingu na olympiádě. Nebo galavečera Clash MMA.
Jenže tady nejde o to trefit jamku. Tady jde o to trefit něčí barák. Tady nejde o zápas bizarních postaviček. Tady jde o stav, kdy se jedna z takových stala vládcem světa. A je jí jedno, jestli má napadnout nepřátelskou zemi, zkusit vzít svému partnerovi kus jeho území, unést cizího prezidenta, nebo přejmenovávat mapy a mezitím ukazovat na další země s jízlivým úšklebkem Další na řadě jsi ty!
Trump se už nespokojí s plaketou za mír. Našel se v nové roli. Když mě nebudou uctívat proto, jaký jsem, tak mě budou uctívat proto, že se mě budou bát! A bohužel se mu to daří – ne kvůli síle jeho argumentů, charismatu nebo přirozené autoritě. Ale kvůli mrazivé lhostejnosti, s jakou zaměnil diplomatický protokol za seznam cílů k likvidaci. A jakými slovy hrozí dalšímu světu. To je ruku v ruce s jeho vrtochy a nepředvídatelností opravdu děsivý koktejl.
zdroje:
