Článek
Starší ročníky si to jistě pamatují. Ti mladší možná ani netuší, co taková Opoziční smlouva vlastně byla a jakou nevoli způsobila. Nešlo totiž o žádnou běžnou koaliční dohodu dvou subjektů, co spolu chtějí spolupracovat. Jednalo se o do té doby nevídanou domluvu dvou největších stran a zároveň největších rivalů – ČSSD a ODS.
Oficiální název zněl „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“. Podepsali ji 9. července 1998 tehdejší předsedové, Miloš Zeman za ČSSD a Václav Klaus za ODS. K nim se připojili i další významní představitelé obou stran (jmenovitě za ČSSD Buzková, Gross, Schrom, Svoboda, Škromach, Špidla a Vojíř, za ODS Beneš, Benešová, Kondr, Langer, Macek a Tlustý). Cílem smlouvy bylo umožnit menšinové vládě ČSSD získat důvěru v Poslanecké sněmovně a zajistit jí stabilní vládnutí po celé čtyři roky. S profitem pro opoziční ODS.
Václav Klaus, 1992
Situace před podpisem
Po volbách v roce 1998 nastala v parlamentu patová situace. Nikdo nezískal dostatek hlasů na sestavení stabilní většinové vlády. ČSSD sice volby vyhrála, ale neměla dostatečnou podporu. Možné koalice s menšími stranami, jako byla Unie svobody nebo KDU-ČSL, se ukázaly jako neprůchodné kvůli vzájemným neshodám a ideologickým rozdílům. A tak dvě nejsilnější strany vymyslely kulišárnu - i přes značné rozpory a rivalitu našly řešení - prostě si tu „zemi rozdělíme“. To mělo zajistit klid pro vládnutí a předejít krizím s rizikem možných předčasných voleb, které by zemi destabilizovaly. Miloš Zeman si tak zajistil premiérský post a Václav Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny.
Proč byla smlouva kontroverzní?
Opoziční smlouva okamžitě vyvolala vlnu ostré kritiky. Mnozí ji vnímali jako popření základních principů parlamentní demokracie. V tradičním pojetí má opozice kontrolovat vládu a snažit se ji nahradit. Zde se ale dvě nejsilnější strany dohodly na rozdělení moci, kdy „opozice“ (ODS) fakticky vládu (ČSSD) tolerovala a byla garantem její stability, aniž by se na ní přímo podílela. Smlouva obsahovala i závazek, že ODS nebude vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě a nebude podporovat podobné návrhy ani od jiných stran. Navíc se opoziční strana vzdala práva uzavírat dohody s třetími stranami, které by mohly oslabit pozice dané smlouvou. Veřejnost vnímala smlouvu jako „dohodu dvou velkých“ na úkor ostatních. Kritici hovořili o „demokratickém deficitu“ a „zaprodání demokracie“. S opoziční smlouvou byly navíc spojovány i některé kauzy, například kontroverzní výstavba dálnice D47 bez výběrového řízení.
Miloš Zeman, 2018
Jaké následky měla pro českou společnost?
Opoziční smlouva znechutila lidem politiku. Byla to zrada na voličích. Ostatně, sám Václav Klaus jen pár týdnů před podpisem jakoukoliv možnou spolupráci s ČSSD kategoricky popřel a odmítal. Podpis vyvolal silnou vlnu občanských protestů, zejména iniciativu „Děkujeme, odejděte!“, která burcovala lidi do ulic a ukázala sílu občanské společnosti. Mnozí lidé ztratili iluze o bezproblémovém vývoji demokracie po roce 1989. Dohoda také změnila vnímání pravice a levice v české politice. Tyto pojmy se podle kritiků „vyprázdnily“, a do popředí se začaly dostávat spíše neideologické strany a hnutí, jako pozdější Věci veřejné nebo ANO. Za tohoto stavu také dochází k vzestupu oligarchie. Důvěra v politiku a politiky samotné poklesla. Opoziční smlouva také ve své době výrazně omezila vliv menších politických stran, které tak byly odsunuty na okraj a musely se přizpůsobit novým pravidlům hry.
Jako bonmot (satiricky) se význam sousloví často vysvětloval tak, že opoziční smlouvě se říká opoziční, protože je „o pozicích“.
Jaké následky měla na zúčastněné strany?
Pro ČSSD znamenala opoziční smlouva zajištění vlády a možnost realizovat svůj program, což se jí v předchozích volbách nedařilo. Miloš Zeman si upevnil pozici premiéra. Na druhou stranu, spolupráce s „ideologickým nepřítelem“ byla pro část voličů ČSSD těžko stravitelná.
ODS si zajistila vlivné posty v parlamentu, včetně předsedy sněmovny pro svého předsedu Václava Klause a udržela si kontrolu nad některými oblastmi státní správy. Pro řadu jejích voličů a členů však byla smlouva s levicovou stranou zradou na samotných pravicových principech. To vedlo k dalšímu odlivu části členů a voličů a oslabení strany v následujících volbách v roce 2002.
Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název.
Mnozí politologové se shodují, že zatímco ČSSD z opoziční smlouvy vytěžila více ve smyslu prosazení svého vlivu, pro ODS to bylo spíše břemeno a trauma, které se projevilo v poklesu popularity. Přesto se později oba signatáři těšili z prezidentského úřadu. Opoziční smlouva zůstává v české politické historii kontroverzním a důležitým milníkem, který dodnes ovlivňuje debaty o fungování demokracie a politické kultuře v České republice.
Opoziční smlouva poškodila českou politiku fatálně, na tom se s Václavem Klausem v subjektivních názorech samozřejmě neshodneme. Jeden fakt je ale zcela objektivní- v tomto období začala na obchodech se státem zázračně bohatnout do té doby málo známá společnost Agrofert.
Jak vnímáte opoziční smlouvu vy?
