Tak nám odstřelili Stalina: Jak Češi vyhodili kvůli sedmi rokům „slávy“ stovky milionů do luftu

Myšlenka postavit v Praze Stalinovi monumentální sochu se zrodila hned po 2. světové válce. Českoslovenští komunisté tak chtěli sovětskému vůdci vyjádřit svoji vděčnost za osvobození, ujistit jej o své oddanosti a vzdát mu hold. Definitivní rozhodnutí padlo v roce 1949 v souvislosti s chystanými 70. narozeninami velkého generalissima.

Nad celým projektem bděl speciální vládní výbor, kterému předsedal hlavní stranický ideolog Václav Kopecký. Jeho úkolem bylo zajistit, že bude výsledné dílo po ideologické i architektonické stránce dokonalé a svou grandiózností překoná vše, co bylo do té doby v socialistickém bloku vytvořeno. Místo bylo vybráno. Tam, kde měl dříve stát pomník T. G. Masaryka, by se socha J. V. Stalina vyjímala náramně. Že tam tak trošku překáží nově vybudovaný fotbalový stadion Slávie? To pro komunistické lídry nebylo překážkou. Prostě dostanou čutálisti jiné místo a basta. A tak se stalo - socha bude zde, na strategickém a dominantním místě s přímým výhledem na historické centrum Prahy. Už se nebude říkat: Praha? Pražský hrad! Ne - až tu bude stát báťuška Stalin, bude on to hlavní, co každého ohromí!

Plán byl, výbor byl, místo bylo. Tak už chybělo jen vyhlásit soutěž, aby bylo z čeho vybírat. Pro přední umělce byla tak trochu nedobrovolně dobrovolná. Kdo by se odmítl připojit, tomu hrozil postih. Když přišly návrhy, komise musela vybrat vítěze. A nebylo to tak těžké. Z jednoho návrhu byla opravdu nadšena. Mezi všemi těmi Staliny v heroických pózách byl jeden, který zobrazoval daleko víc. Ukazoval vůdce, za nímž stojí dělníci, rolníci i vojáci, oddaný československý i sovětský lid. To je ono! Vůdce s masami, to je ideologický skvost… a tak návrh sochaře Otakara Švece vyhrál.

Těsně před vánoci 1949 se za účasti Klementa Gottwalda slavnostně poklepalo na základní kámen a stavba mohla začít. Reálně se ale začalo do výstavby šlapat až od února 1952. Brzy nabrala obludné rozměry a protáhla se tak na šest let od schválení. Socha nakonec dosáhla výšky 15,5 metrů, na délku měla 22,5 metrů a vážila 17 000 tun, čímž se stala největším skupinovým sousoším v celé Evropě. Tvořilo ji 235 žulových kvádrů ze severočeských lomů na armované železobetonové konstrukci a celá tahle „sranda“ spolkla astronomických 140 milionů korun (ale to si probereme důkladně o něco později). Okolí pomníku včetně podstavce, schodišť a ohnivých mís bylo postaveno podle návrhu architektů Štursových.

Přišel 1. květen 1955. První Máj - den slavnostního odhalení. Pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“ ukázala naše republika oficiálně a hrdě celému světu, jak má vypadat pořádný pomník pro Stalina. Ten se toho ale nedočkal. Sovětský vůdce zemřel dva roky před touto událostí. Nepřijel ani ten nový, Nikita Chruščov. A odhalení se nedočkal ani samotný tvůrce sochy…

Nelze vyprávět příběh pomníku a vynechat jeho tragický osud. Otakar Švec, talentovaný prvorepublikový sochař, žák Myslbeka a Štursy, celou duší umělec, nebyl žádným kovaným komunistou. O zakázku údajně vůbec nestál, podle jedné z tradic se do soutěže přihlásil jen proto, že musel a schválně jej nakreslil takto „přehnaný“ v naději, že budou mít soudruzi rozum a okamžitě jej vyřadí. Že s ním nevyhraje… Jenže právě jeho pompéznost ho dovedla k jednoznačnému vítězství. K vítězství, které pro umělce nebylo poctou, ale zničující zátěží s odérem smrti.

Od počátku byl vystaven neustálému ideologickému nátlaku stranických komisařů, kteří mu měnili kompozici a zasahovali do umělecké práce. Dokonce změnili plánovaný materiál. Tím se jen zvyšoval už tak vysoký stres a strach, že se něco pokazí. Přeci jen, ty obrovské rozměry sousoší, technická náročnost a práce s tisíci tunami materiálu, stačila jedna chyba, jedna nečekaná havárie nebo nepředvídatelná událost a skončil by v lepším případě v kriminále, v horším v rakvi. K těmto obavám se přidala i sociální izolace, když se od něj distancovali téměř všichni nekomunističtí kolegové a ti rudí se do něj naopak pustili a pomlouvali jej. Chodila na něj udání, že se fláká a památníku se nevěnuje. Několikrát jej kontrolovala StB.

Tlaku bylo tolik, že to nešlo vydržet. V roce 1954 si sáhla na život jeho manželka, která s ním na projektu spolupracovala. V dubnu 1955 ji následoval. Otakar Švec se otrávil plynem jen pouhý měsíc před slavnostním odhalením. Ve své závěti odkázal veškerý svůj majetek i poslední splátku za pomník válečným invalidům. To se režimu rozhodně nehodilo do krámu. Autor „pomníku lásky a přátelství k Sovětskému svazu“ a spáchá sebevraždu dřív, než dílo předá? Proto se komunisté nejdříve snažili Švecovu sebevraždu utajit, pak ji alespoň bagatelizovali.

Veřejnost si ale takřka okamžitě spojila dobrovolný skon manželské dvojice s jejich dílem, jeho obludností a ideologickým zneužitím. Ve vztahu lidí k sousoší se okamžitě ukázala ta skvělá typicky česká vlastnost dělat si ze všeho srandu. I když byl pomník oficiálně prezentován jako triumfální dílo socialistického realismu a symbol lásky k Sovětskému svazu, hned se stal cílem všeobecného opovržení a černého humoru. Nejznámější přezdívka, kterou dostal, byla „Fronta na maso“. Proč tomu tak bylo asi netřeba vysvětlovat. Šířily se různé posměšné vtípky, například o Stalinově ruce, která byla založena do kabátu a lidé hned: Stalin hledá peněženku!, Jan Werich o něm mluvil jako o „tlačenici“, později přicházely nápady jako „odstřelte kousek tady a kousek tam a předělejte to na Žižku nebo Němcovou“. Letná se dočkala také nového jména. Díky pomníku teď byla mezi lidmi známá jako „Záprdelí“.

A jak jej vnímal svět? Ve Východním bloku ho samozřejmě spřátelené státy oficiálně chválily a oslavovaly. Pomník byl zařazen do sborníků a oslavných publikací jako vzor socialistické monumentální architektury a vnímán jako prestižní symbol československé komunistické strany. Západ ale nebyl zatížen ideologickým balastem a tak se na stavbu díval poněkud střízlivěji. Uznával sice Čechoslováky za to, že postavili největší sousoší Evropy… jenže komu? Proto byl v demokratických zemích terčem posměšků a symbolem totalitní servilnosti a kultu osobnosti. Kritizováno bylo i umístění - jeho postavení v nádherné Praze jim přišlo absurdní, stejně jako nepochopitelné plýtvání penězi v zemi trpící nedostatkem.

To ale nikdo netušil, že to vše bude ještě absurdnější. Pomník, který měl majestátně hlídat Prahu „na věčné časy“, totiž nevydržel ani jednu dekádu. Vlastně to přišlo zčistajasna. V únoru 1956 (kolik že času uplynulo od odhalení?) na XX. sjezdu KSSS vystoupil vládce Kremlu Nikita Chruščov a otočil dosavadní směr. Stačilo jediné - Stalin byl tyran, nezaslouží si respekt, kult osobnosti končí! A bylo vymalováno…

Jen si představte ty pocity československých komunistů, kteří ještě ani nestačili vydechnout pýchou nad pomníkem Stalina a najednou je všechno jinak. Československo mělo obrovský pomník oslavující tyranii. Z pýchy se stal trapas. Jenže co teď s tím? Soudruzi s likvidací dlouho váhali. Řešilo se, jak monstrum odstranit bez nechtěné publicity a poškození okolí, zejména Čechova mostu. V roce 1961 se vše rozseklo. Sověti definitivně odstranili Stalinovo tělo z Mauzolea na Rudém náměstí a Praze už nezbývalo nic jiného, než Moskvu následovat.

Jenže pražský kolos, to nebylo mrtvé tělo. Ani běžné sochy, které mizely z ulic Sovětského svazu a dalších satelitů jako po másle. Tenhle „mastodont“ se nedal jen tak odvézt. Problém s jeho likvidací se stal opět terčem vtipů a povídaček. Původní plán celé dílo rozebrat byl zamítnut jako příliš náročný, rozhodlo se o demolici odstřelem. Režim se snažil o co největší utajení. Monument byl obedněn, vše hlídaly ozbrojené síly a zakázalo se pořizovat jakékoliv záznamy. Demolice začala 19. října 1962 postupným odstřelem ve třech fázích, poslední proběhla přesně před 63 lety - 6. listopadu 1962. Použity byly přibližně dvě tuny trhavin, hlavy byly z bezpečnostních důvodů odsekány ručně. Zbytky žuly a betonu byly odvezeny, část údajně skončila ve slepém rameni Vltavy u Rohanského ostrova.

Pomník Stalina žádné „na věčné časy“ nenaplnil. Na Prahu dohlížel jen sedm a půl roku a dnes je už jen historickou vzpomínkou. Zůstal jen mohutný žulový podstavec sloužící jako vyhlídková terasa, na kterém stojí od roku 1991 pohyblivý Metronom sochaře V. K. Nováka se symbolikou neúprosného plynutí času a tím i pomíjivosti jakékoliv diktatury. Prostředí pomníku se dodnes neoficiálně říká „Stalin“ nebo „U Stalina“ a je vyhledávanou lokalitou pro skateboardisty a omladinu.

Nedořešené jsou podzemní prostory. Původně měly být součástí monumentálního sálu nebo dokonce komunistického mauzolea, ale tento záměr nebyl nikdy realizován. Při likvidaci sochy byly zbytky žulového sousoší a nosné konstrukce nahrnuty do hlavní části podzemí. Odstřelená podlaha kolem pomníku sloužila jako rychlá skládka, kvalitní žulový kámen byl vyvážen na neznámá místa. Po dočasném využití krátce po revoluci se podzemní konstrukce postupně dostala do havarijního stavu. O využití podzemí se uvažovalo mnohokrát – mluvilo se o Muzeu totality, oceanáriu, či stálé galerii. Kvůli stavu a neshodám v pražské koalici se ale žádný velký projekt nikdy neuskutečnil.

Stálo by to nemalé peníze. Opět! Celkové náklady na výstavbu se už tenkrát vyšplhaly na astronomických 140 až 150 miliónů tehdejších korun československých. To byla neskutečná částka, průměrný měsíční plat v polovině 50. let se pohyboval kolem 1 000 až 1 200 Kčs. Pomník se tak stal symbolem neuvěřitelného mrhání zdroji, kór když se všechny ty milióny po pouhých sedmi a půl letech existence odpálily do luftu. Což také nebylo zdarma. Výdaje na likvidaci si vyžádaly další zhruba 4 milióny a půl. Přesný přepočet na dnešní ceny je složitý, wikipedie mluví o ekvivalentu 3 a půl miliard korun. Což jen podtrhuje status pomníku jako největšího a zároveň nejnákladnějšího „omylu“ československých soudruhů vůbec.