Článek
Jednou v jedné daleké zemi, rozprostírající se od západu na východ, žil a vládl mocný vlk Vladimír. A třeba že na první pohled vypadal jako obyčejný vládce, měl jednu neobvyklou posedlost – neustále chtěl zvětšovat své území. Inu, přejmenoval se z Vladimíra na Vladiboje a jal se zkoumat mapy okolních království.
V nedaleké zemi Žlutomodravě žila tři prasátka, tři bratři. Každý měl na starost jinou část království a tak si každý postavil svůj vlastní hrad. Ten první nejstarší bratr se jmenoval Kyjev. Jeho hrad byl postavený z pevných materiálů. Byly složené z hrdé historie a starodávných tradic. Hrad byl krásnou a malebnou stavbou, kde se zpívalo a tancovalo a nad vstupní branou byl dřevěný štít, kde stálo: „Naše dědictví je naše síla!“
Druhý bratr, mladší Lvov, byl ryzím praktikem. Postavil si své sídlo z těch nejsilnějších materiálů, které byl schopen nalézt. Skoro připomínal pevnost. A tak byl postaven ze silných západních vazeb a touhy po rozkvětu a modernosti, celý stál na pevných evropských základech. Lvov měl velké plány na vstup do blízké říše, jejíž pevnosti zdobily modré vlajky s hvězdami a také toužil po spojenectví s rytířským spolkem, který své věrné hrdě bránil. Moudrý Lvov věděl, že ve sjednocení se západní říší je budoucnost a tak si na svůj erb vyryl nápis „Sjednocení s Evropou je naše obrana!“
Nejmladší bratr Donbas byl oproti svým starším sourozencům trošku naivní a vnitřně rozpolcený. Pořád měl pocit, že neví kam patří, spravování své části Žlutomodravy jej moc nebavilo a byl také velmi ovlivnitelný, takže chvilku poslouchal své bratry, ale sluchu dopřál i hlasům z blízké vlčí říše. Donbasův příbytek, který jen stěží mohl někdo nazývat hradem, měl základy z pohraniční nejednoty, stěny z nestabilních dohod a slibů a střechu z vlčího vlivu. Lidé, žijící v okolí, naléhali na nejmladšího bratra, ať se vzdá Kyjeva i Lvova a spojí se s vlky, jiní ho od toho odrazovali. A tak Donbas seděl zavřený doma s hlavou v dlaních a hořekoval. „Hlavně, aby byl klid!“
A pak přišel ten den, kdy se Vladimír, ehm - nyní už Vladiboj, rozhodl. Jeho dlouhý dráp se zasekl do mapy Žlutomodravy. Napřímil se, ďábelsky se zasmál a s nenávistným leskem v očích a s břichem plným imperiálních choutek, vyšel ze své tvrze Kremle.
Zastavil se u hradu nejstaršího bratra. „Kyjeve, Kyjeve, pusť mě dál!“ zavrčel mocně. Vylekaný Kyjev ale věděl, že nesmí. Že by to byl jeho konec a o hrad by přišel. „Ani za nic, vlku! Moje historie a moje tradice jsou mými ochránci a mou svobodou!“ Vladiboj se zasmál. „Jak myslíš, možnost vzdát se jsem ti dal!“. Mocně se nadechl a začal foukat. „Fouknu a srovnám se zemí tvou tvrz, vymažu ji z historie! Zničím ty tvé tradice!“ A foukal a foukal. Stavení se otřásalo, padaly šindele a dokonce praskaly i zdi. Ale vydrželo. Zůstalo stát. Kyjev se zuby nehty držel a volal o pomoc.
Vladiboj, zklamaný tím, že se Kyjevova hradu nezmocnil, vztekle zařval, že to tím neskončilo a vydal se k mladšímu bratrovi. „Lvove, Lvove, pusť mě dál!“ zavrčel mocně. Lvov byl ale připravený. Jeho hrad byl jako pevnost. Odpověděl: „Ani za nic, Vladiboji! Moje víra v moderní svět a západní vazby jsou silnější než tvůj smrdutý dech!“ Vladiboj se nadechl a začal foukat. „Fouknu a srovnám se zemí ten tvůj zápaďácký hrádeček!“ A foukal a foukal. Stavení Lvova se otřásalo, ale pevné základy evropských hodnot ho držely. Lvov sice čelil obrovskému útoku, ale nepovolil.
Vladiboj, čím dál tím více rozzuřenější a s pořádně prázdným břichem, toho měl dost. Ale věděl, že je ještě jeden bratr. Nejmladší a nejbázlivější. A tak se z posledních sil doplazil k Donbasovi. „Donbasi, Donbasi, pusť mě dál!“ zavrčel. Nejmladší bratr byl nesmírně vystrašený. Věděl, že jeho obydlí není tak stabilní. Věděl, že nedosahuje takové pevnosti, jako hrady jeho bratrů. A tak odpověděl: „Vstup, vlku Vladiboji, jen aby byl klid a žádné další rozdělování a neshody!“ A tak Vladiboj ani foukat nemusel. Rozrazil dveře a to stačilo. Jak sebou práskly o zeď, celá ta chatrč se rozpadla na kousíčky. Donbas tam jen stál, bezmocný, odevzdaný. Vladiboj si myslel, že má vítězství v kapse.
Ale co krutý vlčí car netušil bylo to, že Kyjev a Lvov se mezitím spojili. Uvědomili si, že pouze společně mohou vlka porazit. S pomocí přátel z dalekých zemí, kteří jim posílali zbraně a pomoc, začali budovat novou, pevnější zeď kolem celé Žlutomodravy. Zeď, postavenou z jednoty, odvahy a mezinárodní solidarity.
Vladiboj se sice zmocnil Donbasova domovu, ale jeho touha po hradech všech bratrů a celé jejich země stále nebyla ukojena. A tak se pořád snažil. Ale ať foukal, jak foukal, neměl proti nové zdi už žádnou šanci. A třeba že se mu občas povedlo sem tam nějakou tu část shodit, vždy se bratři dokázali včas objevit a díru opravit. Stáli bok po boku. Naučili se, že i když je jeden z nich slabý, jejich skutečná síla spočívá v jednotě a odhodlání. Věřili. A neztráceli naději, že jednoho dne se i poslední kousek jejich Žlutomodravy zase vrátí domů a car Vladiboj se stáhne zpět do své vlčí nory. Pokořen, zesměšněn, navždy zatracen.
