Článek
Pojďme si nejdřív říct, jak to celé začalo. Osmihodinová pracovní doba a snahy o její zavedení se datují ke vzniku dělnických hnutí na počátku devatenáctého století. Heslem bylo: Osm hodin práce, osm hodin spánku a osm hodin odpočinku. Když došlo ve Velké Británii v roce 1834 ke spojení do té doby rozdrobených hnutí do jedné odborářské unie, začal tuhý boj. A ten nakonec vyšel. Už v roce 1840 si dle dobových zákonů novozélandští dělníci odpíchli konec po osmi hodinách práce. Anglie zavedla v roce 1848 desetihodinový strop. A oficiálně byla osmihodinová směna zavedena o 8 let později v Austrálii. Na kongresu v Ženevě v roce 1866 zazněl požadavek, aby bylo osm hodin celosvětovým standardem. V roce 1884 se ze zkrácení pracovní doby těšili první němečtí dělníci, o pět let později první angličtí.
Od roku 1918 pak byla osmihodinovka v Německu zavedena zákonem. V roce 1923 se sice povolilo i deset hodin práce, válka pak navíc veškerá omezení zrušila, po válce se ale vrátili staré pořádky a zákonné omezení pracovní doby k nim patřilo. Je však třeba zmínit, že tenkrát byla běžným pracovním dnem i sobota. Proti tomu začaly boje v roce 1956 a o 9 let později skončily vítězně. V Západním Německu se stala sobota volným dnem. Po roce 1989 docházelo už jen k přesouvání pracovní doby v rámci pár hodin. V roce 1994 vyšel zákon, který znovu potvrdil osmihodinovku s jasnými vymezeními. Sobota patří též mezi pracovní dny, ne však u všech zaměstnanců a týdenní pracovní doba nesmí překročit 48 hodin. Zákon říká:
Pracovní doba zaměstnanců v pracovní den nesmí přesáhnout osm hodin. Prodloužit ji lze až na deset hodin pouze tehdy, není-li během šesti kalendářních měsíců nebo během 24 týdnů překročeno v průměru osm hodin v pracovním dni
V současné době se ale opět ozývají hlasy o prolomení této hranice. Nově se formující koalice v Německu se dokonce nechala slyšet, že by bylo možné prolomit i zákaz práce v neděli či o svátcích. Dnešní pravidlo, že zaměstnanec nesmí pracovat více než osm hodin denně a pokud je to nutné, může se práce protáhnout až na deset hodin, ale zároveň musí dojít ke kompenzaci a také musí být splněny dlouhočasové podmínky. Nová vláda přemýšlí, že by toto pravidlo zrušila. Němci by tak mohli najet na dvanáctky, jak je známe z Česka. A to se samozřejmě nelíbí odborům. Němečtí pracovníci jsou proti nejdelším šichtám chráněni, předpis EU je například daleko benevolentnější. Ten sice také uvádí 48 hodinovou pracovní dobu, ale kolik hodin denně neomezuje.
Německé odbory mají samozřejmě spoustu otázek a budou za své zaměstnance bojovat. Ostatně, v zemi působí velké odborové svazy, které se umí za své zaměstnance postavit a vybojovat jim lepší podmínky. V případě nutnosti vstupují do celonárodních stávek a pořádají demonstrace, o jejich silných stránkách ve vyjednávání by mohly velké koncerny vyprávět, viz Volkswagen nebo třeba německé dráhy. Zatím však jde jen o návrhy, ani na vládu se chystající strany totiž zatím nejsou jednotné a předhazují si návrhy, které druhá strana odmítá. Jak to bude nakonec vypadat, je zatím nejisté.
