Článek
Češi jsou často vnímáni jako pragmatičtí, šikovní a s dobrým smyslem pro humor. Ale pod povrchem se skrývají rysy, které nás brzdí, rozdělují a často dělají nešťastnými. Zde je pět z nich, o kterých se nemluví nahlas:
1. Všudypřítomná, ale nepřiznaná závist
Je to paradox. Když se někomu daří, netrvá to dlouho a vcelku brzy se objeví poznámky typu: „To je určitě nějaká zlodějina“, „Kdo ví, jak k tomu přišel“, nebo „Stejně je to všechno jenom fejk.“ Málokdo upřímně řekne: „Přeji mu to“. Sociologové a psychologové často poukazují na to, že v postkomunistických zemích, včetně České republiky, je závist obzvláště silným fenoménem. Tato „sociální bolest“, jak ji popisuje řada studií, je často spojena s historickými zkušenostmi rovnostářství a následkem cíleného potlačování individuálního úspěchu.
Závist se u nás pak častokrát projevuje spíše jako zpochybňování úspěchů druhých než jako otevřené vyjádření. Je to zakořeněno hluboko v historii, kdy vyčnívat z řady mohlo být nebezpečné. Dnes nás to ale dusí – místo abychom se navzájem inspirovali, raději si podkopáváme nohy.
2. Pasivní agresivita a vyhýbání se přímé konfrontaci
Místo abychom řekli věci na rovinu, raději si stěžujeme za zády, posíláme anonymní udání nebo používáme sarkasmus a ironii. Přímá konfrontace je pro nás nepříjemná a často je dokonce vnímána jako projev slabosti nebo nezdvořilosti. Tento komunikační styl je spojován s výchovou, kde byly potlačovány silné emoce a s historickými obdobími, kdy přímé vyjádření názorů mohlo mít až negativní důsledky. To vede k hromadění frustrace, neřešeným problémům a atmosféře nedůvěry. Z hesla „Hlavně klid a nohy v teple“ se stalo spíše „Hlavně klid a problémy pod koberec“.
3. Nedůvěra k autoritám a „ti nahoře“
Ať už jde o vládu, policii nebo dokonce šéfa v práci, vládne u nás hluboká nedůvěra. Všechno je zpochybňováno, často bez snahy o pochopení kontextu. Historické zkušenosti s útlakem a propagandou, zejména v období budování komunismu, zanechaly hluboké stopy v kolektivním povědomí a posílily skepticismus vůči jakékoli formě autority. Dnes se to projevuje v neochotě dodržovat pravidla, napomáhá to šíření konspiračních teorií a v celkovém pocitu, že „oni“ nás chtějí jen okrást nebo ovládat. Což pak samozřejmě brání jakékoliv společenské soudržnosti, ale i efektivnímu fungování státu.
4. „Hlavně se nepředřít“ aneb odpor k nadpráci
Zatímco v jiných kulturách je pracovitost a ambice ceněna, u nás se často setkáme s posměchem a zařazením do škatulky „šprtů“ nebo „kariéristů“. Snaha o to být prostě dobrý a excelovat v tom, co děláme, je kolikrát okolím vnímána jako zbytečná nebo dokonce podezřelá. Tento postoj může mít opět kořeny v historickém kontextu, kdy úsilí nebylo vždy adekvátně odměněno a „vyčnívání“ z kolektivu bylo nežádoucí. Pokud to nebylo k dobru socialistické myšlence a vy jste pak byl naopak vyzdvihován jako nejlepší úderník. Ale to dušení všeho ostatního se nyní projevuje v neochotě dělat něco navíc, v hledání zkratek a v obecném přístupu „proč to dělat složitě, když to jde jednoduše (a s menší námahou)“. Důsledkem je stagnace a nižší konkurenceschopnost.
5. Pesimismus jako národní sport
„To nedopadne dobře“, „To nemá cenu“, „To známe.“ Stěžování a pesimismus jsou u nás tak běžné, že se staly téměř součástí národní identity. „Kdo nehudruje není Čech“, dalo by se s nadsázkou skandovat pokaždé, co se sejde větší skupinka lidí. Místo abychom hledali řešení, často se utápíme v problémech a v negativních scénářích. Psychologové a historici často hovoří o „naučené bezmoci“ nebo o dopadech opakovaných historických zklamání, které vedly k převládajícímu pesimistickému pohledu na budoucnost. A třebaže v tom občas můžeme nalézt takou tu „zdravou skepsi“, tento náš rys nás často brzdí v inovacích, v přijímání změn a v budování pozitivní budoucnosti.
Tyto rysy nejsou vrozené, jsou kulturně podmíněné a posilované. Pokud si je dokážeme uvědomit a přiznat, zvládneme ten pomyslný prvním krok k jejich překonání. Každý může začít sám u sebe. Přejme si navzájem úspěch, buďme otevření a přímí, důvěřujme tam, kde je to opodstatněné, oceňme píli a hledejme pozitiva. Možná pak zjistíme, že se nám bude žít lépe – nejen individuálně, ale i jako národu.
Protože dokud tyto toxické rysy nepřiznáme, nikdy se jich nezbavíme.
