Článek
Karlovarský program nepředstavoval žádnou upřímnou snahu o řešení problémů německé menšiny. Neměl být snahou o nalezení shody mezi Němci a Čechy, jednalo se o strategický nástroj k rozbití Československa. Henlein tyto požadavky formuloval po dohodě s Adolfem Hitlerem s jasným cílem - nastavit je tak, aby je československá vláda nemohla nikdy v plném rozsahu přijmout.
Mapa meziválečného Československa z amerického filmového týdeníku „The March of Time“
Následující analýza rozebírá osm bodů programu tak, jak byly skutečně zamýšleny a odhaluje, proč byly pro suverenitu republiky nepřijatelné. A to i přes to, že některé z bodů by za jiné situace a v jiné době mohly znít některým i smysluplně a přijatelně.
1. Úplné zrovnoprávnění sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem
Program začínal bodem o úplném zrovnoprávnění sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem. Na první pohled šlo o volání po spravedlnosti. Skutečným problémem ovšem byla vágnost tohoto požadavku. Henlein jej nikdy nespecifikoval a odmítal jednat o konkrétních krocích. Nikdy přesně neřekl, jak by mělo zrovnoprávnění v reálu vypadat a o dílčích ústupcích se bavit nechtěl.
Sloužil tak pouze jako blokovací manévr, který měl Čechy uvést do role viníků, přestože menšinové zákony v ČSR patřily k nejliberálnějším v Evropě. Bod jedna působil psychologicky a upevňoval u Němců pocit, že jsou utlačováni, a že za jejich problémy může „česká nadvláda“, bez ohledu na reálný stav. Čechy tak stavěl do trvalé defenzívy .
2. Uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právnické osoby
Druhým bodem bylo uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právnické osoby. Snaha o vytvoření subjektu, chránícího kolektivní práva, ve skutečnosti skrývala snahu o vytvoření kvazisubjektu veřejného práva – jakési korporace uvnitř státu. Její zřízení by vyžadovalo ústavní rozvrat a povýšilo by SdP na úroveň rovnocenného partnera vlády, nikoli na pouhou menšinu.
Pro Čechy by to znamenalo podkopání unitárního státu a ztrátu centrální autority, pro SdP pak mimojiné přímou kontrolu nad státními financemi a dotačními prostředky. Mezinárodně uznané „národní těleso“ by zároveň mohlo efektivně blokovat jakékoliv zákony. Tento bod byl bezprecedentní a vyžadoval by zásadní ústavní změnu a faktickou transformaci státu.
3. Stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení
Požadavek na stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení zněl jako snaha o kulturní integritu, jako vymezení oblastí s německou většinou pro zajištění kulturní a jazykové identity. Ve skutečnosti by však šlo o první krok k odtržení. V Němcích tento požadavek vytvářel pocit Volkstumu, jakési rasové sounáležitosti, sepjetí a uvědomění a současně by byl vyvíjen tlak na odchod Čechů z těchto oblastí.
Vláda by uznáním „nedotknutelnosti“ tohoto území symbolicky potvrdila, že ztratila plnou suverenitu nad regionem. To bylo kritické, protože vymezené oblasti zahrnovaly pohraniční opevnění; z vojenského hlediska tak šlo o přímou hrozbu obranyschopnosti státu.
4. Vytvoření sudetoněmecké samosprávy ve všech oblastech veřejného života
Navazující čtvrtý bod volal po vytvoření sudetoněmecké samosprávy ve všech oblastech veřejného života. Tato autonomie se tvářila jako efektivní decentralizace, která by umožnila pružněji reagovat na potřeby místních obyvatel, ale ve skutečnosti by znamenala vytvoření státu ve státě.
Tato samospráva by získala moc nad školstvím, kulturou, místní policií i financemi. Pro Němce by to znamenalo plnou kontrolu nad regionem. Samospráva s plnou legislativní a výkonnou mocí by umožnila SdP region nacifikovat a zcela eliminovat český vliv, což by znamenalo rozklad státní autority a připravilo ideální podmínky pro vojenské obsazení.
5. Ustavení zákonných ochranných opatření pro ty, kteří žijí mimo sídelní území
Zájmy Němců žijících mimo pohraničí měla chránit pátá výzva, a to ustavení zákonných ochranných opatření pro Němce mimo sídelní území. Bod se tvářil jako ochrana německé menšiny, žijící rozptýleně v českém vnitrozemí, před asimilací. Požadavek na zvláštní právní status pro Němce by znamenal, že by pro ně platily jiné zákony než pro Čechy. Pro Němce by to znamenalo zajištění jejich kultury a posílení pocitu odlišnosti od většinového národa.
To by vedlo k rozvrácení právního řádu a porušení demokratického principu rovnosti občanů před zákonem. Vytvářelo by to též nástroj pro neustálé stížnosti a provokace, narušující jednotu státu.
6. Odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 a náhrada škod
Šestý bod, odstranění křivd spáchaných od roku 1918 a náhrada škod, představoval nejvíce destruktivní ekonomický požadavek. Ač se odvolával na historické nespravedlnosti, například pozemkovou reformu, šlo o nerealisticky a vágně formulovaný požadavek na astronomické finanční náhrady. Cílem bylo zruinovat státní rozpočet a potvrdit narativ, že ČSR je nelegitimní zlodějský stát. Pro Němce to posilovalo rétoriku o „české vině“ a živilo radikalismus.
Henlein jej používal k potvrzení narativu, že Československo je nelegitimní stát, který musí za svou existenci platit. Bod byl záměrně nejednatelný, sloužil pouze jako důkaz „neochoty“ české vlády ke kompromisu.Pro Čechy by přijetí znamenalo finanční a morální bankrot a přiznání nelegitimity celé republiky.
7. Uznání a provedení zásady, podle níž by v německých oblastech měli pracovat němečtí veřejní zaměstnanci
Nebezpečný byl i požadavek na uznání zásady, že v německých oblastech mají pracovat němečtí veřejní zaměstnanci. Tento bod by znamenal okamžité propuštění všech českých úředníků, četníků, policistů, železničářů a dalších Čechů z pohraničí a jejich nahrazení Němci, loajálními SdP. Pro Němce to zajišťovalo plnou kontrolu nad státní správou a bezpečností v regionu.
Tím by došlo k likvidaci bezpečnostního aparátu a kolapsu státní správy v hraničním pásmu, což bylo v době stupňujícího se napětí přímé ohrožení obranyschopnosti státu. De facto by došlo k předání hranic do rukou Henleina.
8. Plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru
Poslední požadavek, plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru, se maskoval za svobodu projevu. Jenže „německý světový názor“ byl v roce 1938 synonymem pro nacismus. Bod byl ultimátem na legalizaci nacistické ideologie, propagandy a protistátní činnosti. Pro Němce by to znamenalo plnou svobodu pro nacifikaci bez obav z postihu. Pro Čechy by to byla vynucená tolerance ideologie, jejímž explicitním cílem bylo zničení státu.
Vláda by byla nucena přihlížet vlastní demontáži a nemohla by zasahovat proti projevům nenávisti a teroru. Jednalo by se o zpochybnění samotných základů demokracie. Žádný suverénní stát nemůže povolit ideologii, směřující k vlastní likvidaci.
Karlovarský program byl navržen tak, aby na něj československá vláda nemohla přistoupit. Nebyl dialogem, ale ultimátem.
Byl formulován tak, aby jeho přijetí vedlo k demontáži státní správy, narušení suverenity a legalizaci nepřátelské ideologie. Každý bod sloužil k destabilizaci, dezorganizaci obrany a vytvoření narativu o „utlačovaném“ německém národě. Československá vláda, i kdyby chtěla jednat, by nemohla splnit požadavky bez vzdání se kontroly nad vlastním územím. Program tak posloužil jako poslední z řady záminek, které o několik měsíců později vyústily v Mnichovskou dohodu a okupaci pohraničí.
