Článek
Psal se rok 1993, bylo mi 14 let a záchranná služba mě odvezla do nemocnice. Zkolabovala jsem. Příčina? Neznámá… Kvůli věku mě šoupli na dětské oddělení. „Ta holka má tlak jako mimino“, šeptala jedna sestra druhé a divily se, že dokáži během příjmu stát na vlastních nohách. Tak jsem dcerou vojáka, že? Ta si nesedne, dokud nedostane rozkaz nebo povolení. Ale dala bych za něj v tu chvíli cokoliv. Nemohla jsem se dočkat, až mi přiřadí lůžko a já se natáhnu.
K tomu kolapsu došlo v době, kdy mě zrovna hlídala babi. Táta byl totiž na služební cestě a máma, ta s námi již čtvrtým rokem nežila. Od jejího odchodu to se mnou šlo z kopce a toto bylo vyvrcholením. Došlo k tomu tak… Babi uvařila kulajdu. Sedla si ke mně, čekala, jak mi bude chutnat a prostě do mě hučela, ať koukám jíst. U ní nějaké výmluvy typu: Teď nemám hlad, dám si později, nebo tohle nejím, nebo snad fígle jako vylití polévky v nestřeženém okamžiku, to prostě nešlo. A tak jsem, ač jsem vůbec nechtěla, ochutnala. Stačily tři plné lžíce horké tekutiny a tělo přestalo spolupracovat. Nastoupily křeče, skončila jsem v posteli. Od nehtů u nohou až po kořínky vlasů, bolela me snad každičká buňka v těle, takovým zvláštním, naprosto nepopsatelným způsobem. Jen jsem ležela, oddychovala a snažila se to přežít.
Mohla jsem si za to sama a není se čemu divit - už nějaký ten pátek jsem jedla jen jedno jablko denně. Pitomě jsem si namlouvala, že je alespoň fakt velké. Bylo to pro mě jakousi vnitřní omluvenkou za to, že jinak potravu odmítám přijímat a to i přesto, že cvičím jak smyslů zbavená, čímž si svůj energetický výdej neustále zvyšuji. Dokonce jsem se zabalovala i do fólie, abych ty nenáviděné špeky ještě rychleji vypotila! No, nevypotila jsem nic, jelikož o špekách se u mě v té době nedalo už vůbec mluvit. Ale já to neviděla. Dohánělo mě k šílenství už jenom to, že jsem si zmáčkla kůži mezi prsty… Musím být pevná, musím být vypnutá, tohle je přece špek, létalo mi hlavou a já bych tu v tu chvíli nejraději sáhla po noži a domnělý špek (reálně kůži) si odřezala. Tak moc jsem své tělo nenáviděla, tak moc jsem se cítila tlustá.
Samozřejmě jsem to nikdy neudělala, na to jsem ještě byla naštěstí při smyslech. Proto jsem volila jiný způsob - nejíst, cvičit, motat se fólií. Že jsem neměla žádnou energii, přehřívám se a pak omdlévám, jsem neřešila. Hlavně všechny tukové buňky zničit! Žebra mi už dávno vystupovala a řezala do kůže, stejně tak jako kyčle, které nechránil žádný tuk. Při spaní mě všechno bolelo, jak jsem byla vychrtlá a třeba na břiše spát nešlo vůbec. To mi ovšem nebránilo v tom, abych druhý den měla naprosto bezvadný pocit z kručícího žaludku a byla hrdá, jak skvěle zvládám odmítat jídlo. Byla jsem na sebe pyšná, jak umím kličkovat při různých oslavách a společných obědech a že si nikdo ničeho nevšímá. Dopomáhalo tomu i oblečení, které jsem schválně nosila hodně volné a dlouhé, bez ohledu na počasí i roční období.
Nemocniční pokoj jsem sdílela s holčinou, která měla naprosto opačný problém. Snědla, co mohla a že mohla vážně hodně. Do mě naprali nějaké kapačky. Ulevily mi od bolesti, chuť jíst se ovšem nedostavila. Ale problém, co s jídlem, které mi na pokoj nosili, byl vyřešen. Má nová kamarádka potřebovala ubrat na váze a měla nasazené diety a zmenšené porce, takže za ty moje, které já nechtěla, byla blahem bez sebe. Staly se z nás parťačky. I na nemocničním lůžku jsem se snažila alespoň mírně cvičit a to hned, jakmile se mi aspoň trošku ulevilo. Lékaři zatím vymýšleli možné i nemožné, aby přišli na kloub té záhadě, co mi vlastně je a jaká všechna vyšetření bych měla podstoupit. Když došlo na to gynekologické, uvědomila jsem si během rozhovoru s doktorem, že už vlastně nějaký čas vůbec nemenstruuji. Dokonce mi v mých 14 letech dělali vyšetření, zda náhodou nejsem těhotná. To jsem samozřejmě nebyla.
Nicméně mi návštěva gynekologie alespoň malinko otevřela oči. Uvědomila jsem si, že bez menstruace nemůžu mít nikdy vlastní děti. A já věděla, že je jednou chci. A tak jsem náhle měla motivaci. Dobrá tedy! Přiberu alespoň tak, aby se menstruace vrátila, rozhodla jsem se. A tím začala má cesta ze začarovaného kruhu nepřijímání svého těla a nelásky vůči sobě samé. Lékaři nic nezjistili, hodnoty se mi zlepšily a když viděli, že i něco jím, blížil se čas mého propuštění. Tehdy ještě nebyly psychické problémy brány tak vážně, jako dnes a já to, ruku na srdce, lékařům také moc neusnadnila a neřekla jim, co se ve mě odehrává a tak mě se zprávou Slabost bez zjevné příčiny pustili domů, aniž by se vědělo, proč jsem tam vlastně skončila.
Já to ale věděla. A rozhovorem s gynekologem se ve mě spustil proces, kdy jsem si začala klást otázky, proč se tak absurdně chovám. Jenže to nebylo s kým řešit a tak jsem se rozhodla pátrat na vlastní pěst. Navštěvovala jsem knihovny, četla nejrůznější knihy, které by mi mohly napovědět, proč se vidím tak obrovská a hnusná, když jsem vlastně nebyla. Vážně ne. Naopak - patřila jsem k pěkným dívkám. Na táborech jsem dokonce vyhrávala soutěže krásy. A na nezájem chlapců jsem si stěžovat také nemohla.
Až jsem jednoho dne narazila na úzkou knížečku, která popisovala tři základní poruchy příjmu potravy. A ejhle! Z dvaceti příznaků jich na mě sedělo rovnou osmnáct. Jako bych četla sama o sobě. A zbývající dva se začínaly ozývat také. A tak jsem hltala ta slova o chybějící menstruaci, vypadávání vlasů a dalších bodech a s každým přečteným odstavcem, s každou otočenou stránkou, mi bylo vše jasnější a jasnější…
Poruchy příjmu potravy (zkráceně PPP) jsou duševní poruchy spojené s neschopností přijímat potravu v přiměřeném množství a úzce souvisejí s nevhodným vnímáním vlastního těla (poškozeným sebeobrazem). Nejčastěji se v tomto kontextu hovoří o mentální anorexii a bulimii. Poruchami příjmu potravy může trpět každý bez rozdílu věku, pohlaví i životní úrovně. PPP nejčastěji trpí dívky v období puberty a adolescence, kdy jsou vystaveny velikému tlaku společnosti a zároveň se vyrovnávají se změnami svého těla, případně i složitými situacemi a změnami v životě.
Oukej, mám tedy anorexii. Co teď s tím? Budu tedy hledat jiné cesty, řekla jsem si. Musím najít jiné způsoby, jak si udržet štíhlou postavu, ale přitom jíst, abych se nedopouštěla na tělu větších a větších zvěrstev. A začal kolotoč hledání správné cesty. Zkoušela jsem všechno možné. Od dělené stravy podle Lenky Kořínkové, přes počítání kalorií, příjmu a výdeje při cvičení, až po různé diety apod. Já se totiž stále neviděla „v pohodě“, uvědomění přišlo jen v tom, že jsem to do teď dělala špatně. Snažila jsem se změnit cestu, ne cíl, ne nastavení mysli. A to byl můj problém. Takhle to většina lidí s poruchou příjmu potravy jednoduše má. Ten největší a nejzásadnější problém je v hlavě. Ale tam jsem si to v té době dokázala srovnat pouze do té úrovně, že musím něco jíst, nebo to může dopadnout hodně blbě. Na základní důvod, ze kterého dle mého názoru a zkušeností takové poruchy pramení, jsem zatím zdaleka nedohlédla. A tak se to ve mně každým dnem, hodinou a kolikrát i minutami, neskutečně pralo a sváděla jsem boje sama se sebou, zda to jídlo udržím, nebo přejdu k bulimii a půjdu ho vyhodit.
Během těchto bojů jsem poznala svého prvního přítele a tak jsem zkusila vyslat takové malé SOS, jelikož už jsem nevěděla kudy kam. Jednou jsme někam jeli autem a já si potřebovala něco zařídit. Odběhla jsem tedy z auta a nechala na sedačce časopis, rozevřený na stránce, kde se anorexie popisovala. V té době se o ní nikde nějak zvlášť nemluvilo a tak znalost tohoto problému lidi spíše míjela. Alespoň v mém okolí. Všichni si říkali, ta je ale hubená, to má z toho, jak furt cvičí, ale to cvičila od dětství, baví jí to, tak je to v pořádku. Viděli, že si nosím jídlo do pokoje, takže měli pocit, že jím a vše je v pořádku. Nikdo netušil, co se s obsahem talíře doopravdy děje…
Mentální anorexie: záměrné hladovění jedince, strach z tloustnutí bez ohledu na reálnou váhu a vzhled a úmyslné snižování váhy především odpíráním si jídla (ale i v kombinaci se zvracením a užíváním laxativ a diuretik), které může vést až k úplnému odmítání potravy (následkem může být až smrt pacienta vlivem podvýživy nebo sebevražda), podtypem nebo samostatnou variantou bývá atypická mentální anorexie (přes příznaky mentální anorexie nedochází u jedince k výraznému úbytku váhy)
Když jsem se vrátila do auta, přítel držel časopis v ruce. Prst zabodl do článku: „To jsi celá ty!“ Byl totálně v šoku a začal mě při jídle hlídat. Navíc to řekl i své mámě a ta mi začala podstrojovat vše, o čem jsem se kdy zmínila, že mi chutná. A já se začala cpát. Opravdu cpát! Ale pouze tehdy, když jsem byla u nich. Tak nějak jsem cítila, že právě tam mohu, cítila jsem se tam více v bezpečí. Doma jsem jídlo dál odmítala. Ani na obědy ve škole jsem nechodila. Ale stačilo to - poměrně rychle se mi podařilo přibrat a dokonce se mi vrátila menstruace. Konečně přišlo první malé vítězství. Satisfakce za přibraná kila. Ale…
Bulimie: opakované nutkavé přejídání (typicky během dvou hodin) se ztrátou kontroly nad jedením a následná kompenzace, často ve formě vyzvracení potravy (nebo užití laxativ, či přehnaného cvičení) kvůli pocitu viny a strachu z tloustnutí
Uvnitř mě se odehrávaly brutální boje za sebepřijetí. Byla jsem silnější než dřív, kdy už tenkrát jsem si připadala tučná. Teď jsem měla konečně normální a v očích všech okolo krásnou štíhlou postavu, kterou už jsem nemusela skrývat ve vytahaných hadrech, ale já… já se vnímala jako mohutná slonice. Opravdu jsem nevěděla, jak z toho ven. Po čase jsme se s přítelem rozešli, já opět zhubla, což mi udělalo radost, ale najednou jsem v tom byla zase sama. A tak nastalo znovu to kolečko různých diet, přejídání, nejezení, počítání kalorií a abnormálního cvičení. Už mě to vše unavovalo, ale stále jsem nemohla najít cestu, jak to vše vyrovnat a vybalancovat.
Začala jsem tedy číst různé knihy o seberozvoji, sebelásce, přijetí sebe samého, více se zaměřovala na psychiku. A začala přicházet na jednu věc. Více a více jsem si uvědomovala, že za vším vězí odchod mojí matky. Opustila nás v mých deseti letech. Ze dne na den. Bez vysvětlení. A když vás opustí ten, kdo by vám měl dávat bezpodmínečnou lásku, přijímat vás takové, jací jste, být tu pro vás a najednou to není (a vlastně ani dříve nebylo), nadělá to v psychice dítěte pořádnou paseku. Když vás nemiluje a nepřijímá ten, od kterého byste to měli cítit nejvíce, jak si máte správně nastavit svou vlastní hodnotu? A když ani otec není úplným vzorem milujícího přijímajícího člověka, ba naopak, je to o to náročnější. Celé dětství mě doháněl pocit, že vše, co udělám, je málo. Že jsem nic. Že jsem holka a táta chtěl přeci kluka. Že nejsem dost dobrá a nic nezvládám… Ovšem nejíst, to jsem začala zvládat na jedničku s podtržkou.
Záchvatovité přejídání: rychlé nekontrolované přejídání se nad pocit plnosti (i ve chvíli, kdy člověk nemá hlad), které vede k pocitům viny a znechucení nad svým chováním, děje se často o samotě ze strachu o ztrapnění se před ostatními (Vyskytují se i další typy PPP, které jsou v některých případech méně časté i méně zastoupené v literatuře jako např. kontinuální jezení nebo noční přejídání. Některé poruchy se stravováním související jsou vydělované jako jiná skupina poruch, neboť nesouvisejí s poškozeným sebeobrazem, např. pika (nutkavé pojídání nejedlých předmětů) nebo ruminace (opakované pojídání již částečně natrávené a vyzvracené potravy, u zvířat běžné ale u člověka nežádoucí)
Trvalo opravdu mnoho let, než jsem uzdravila své dětské rány a jsem vděčná všem, kteří o těchto problémech hovoří otevřeně, publikují a sdílejí své zkušenosti a příběhy. Je to důležité. Psychické rozpoložení hraje prim v mnoha směrech a velmi se odráží i na našem fyzickém zdraví. Dnes už nejsou poruchy příjmu tabuizovány. Mluví se o nich a to je dobře. Dnes už ani není ostudou navštívit psychoterapeuta, výživového poradce nebo jinou odbornou pomoc. Lidé se naučili o svých problémech mluvit daleko více, než kdy dříve a je to správně. Kór v době, kdy na nás ze všech stran útočí ideály krásy, práce plastických chirurgů, umělá inteligence chrlí jednu dokonalou bytost za druhou a přes různé filtry na fotkách už máme problém rozpoznat, jak vypadá skutečné lidské tělo se všemi svými vadami i nedostatky. Přiznat si problém a vyhledat odborníka není ostudou, naopak - předchází tomu obrovský vnitřní boj a chce to neskutečnou sílu…
Dnes jsem naprosto vyrovnaná osůbka, která se rozhodně nebrání dát si dortík nebo svíčkovou s knedlíkem. Naučila jsem se vše správně a zdravě vybalancovat. A když nějaké to kilčo přiberu, svět se nezboří. Prostě si dám nějakou tu procházku navíc a sladké nebo tučné zase na čas nahradím nějakou tou zdravější alternativou. A toto se mi osvědčilo. Naučila jsem se mít se ráda přesně takovou, jakou jsem a hlavně - vidím se a přijímám se taková, jaká jsem. A toto bych přála všem , kteří nějakým způsobem bojují se svojí hodnotou.
Chci vám říct jedno – JSTE DOST, JSTE JEDINEČNÍ A JSTE NEJLEPŠÍ PŘESNĚ TAKOVÍ, JACÍ JSTE! Malí, velcí, tlustí, tencí, vzdělaní či nevzdělaní, je to jedno. Nejpodstatnější ze všeho je vaše štěstí, srdce a spokojená duše. Cítíte, že je potřeba na něčem zapracovat? Protože vnitřně chcete? Udělejte to. Zvládnete to! A pokud se někomu na vás něco nepozdává, je to jen a jen jeho problém. Nemusíte nikomu nic dokazovat. Je to váš život a máte naprosté právo žít si ho tak, jak chcete vy a jak to vám připadá správné. Žijte tak, abyste se těšili ze sebe samých. Jen člověk, který je spokojený a miluje sám sebe, dokáže činit spokojeným i své okolí a milovat i ostatní. A já vám držím palce. Ať se vám to daří.
(životní příběh autorky cyklu Pohledem ženy)
