Článek
Na jaře 1945, kdy už byla porážka Třetí říše na spadnutí, se v odlehlých oblastech Valašska rozpoutalo peklo. Místo, kde se dařilo partyzánskému hnutí, se stalo terčem zoufalé a brutální pomsty. Nacisté se snažili demonstrovat svou moc do posledních chvil, a proto si za cíl svých represí vybrali civilní obyvatelstvo, které partyzánům pomáhalo. Tyto masakry, jež se odehrály v posledních dnech války, představují jedny z nejstrašnějších válečných zločinů u nás. Jednotky SS zmasakrovaly dvě české obce - i díky pomoci zrádců z řad českých kolaborantů. Třetí obec zničil Wehrmacht. A jednu má na svědomí jednotka ruských kozáků.
Předehrou k masakrům bylo zavraždění rodiny mlynáře Juříčka dne 3. dubna 1945 v Leskovci u Vsetína. Rodina totiž ve mlýně schovávala raněné partyzány. Dva z nich při přestřelce s nacisty zahynuli. Další tři oběti padly na opuštěných pasekách 16. dubna. O dva dny později, 18. dubna, už přichází jeden z těch největších masakrů. Do Zákřova na Olomoucku vpadli ruští kozáci, bojující na straně Němců. Hledají partyzány. Vyrabují domy, některé zapálí a 23 mužů odvlečou na výslechy na gestapo. To část mužů propouští a předává zpět kozákům. Rusové je odváží do lesů u Kyjanic, kde je mučí, láme jim nohy a nakonec postřílí. Jejich těla pak nahází do dřevěné boudy a zapálí. Ti, kteří střelbu přežijí, uhoří zaživa. Mezitím už se činí i jednotky SS. Spadeno mají na Ploštinu…
s partyzány se Němci nemazlí, poprava v Rusku
Ploština: Smrt v plamenech
Ploština ležela na samotě, obklopena hlubokými lesy, což z ní činilo ideální útočiště pro partyzány. Právě zde, v blízkosti statku bratří Vrzalíků, měl svůj hlavní štáb sovětský partyzánský oddíl, kterému velel major Murzin. Místní obyvatelé poskytovali partyzánům jídlo, oblečení i střechu nad hlavou, aniž by tušili, že jejich odvaha brzy přinese zkázu. Tu zapříčinily dvě postavy – František Machů a Oldřich Baťa. Ti se v přestrojení za partyzány vetřeli do osady a získali si důvěru místních. Gestapo pak díky jejich udání získalo přesné informace o partyzánech i jejich podporovatelích, což vedlo k jedinému možnému závěru – krvavé odvetě…
Časně ráno 19. dubna 1945 obklíčilo osadu speciální protipartyzánské komando SS, složené z z jednotky SS-Obersturmbannführera Ericha Wieneckeho, protipartyzánské jednotky Josef a mužů ze zlínského gestapa. Nacisté vtrhli do domů a začali shromažďovat obyvatele. Všichni muži a chlapci starší 15 let byli odděleni a nahnáni na prostranství mezi domy. Nacisté je nelítostně bili pažbami pušek a mučili ve snaze získat informace o poloze partyzánů. Ti ale byli včas varováni a utekli. S nadějí, že Němci s nepořízenou odtáhnou, jako to dělávali dříve. Ale to se nestalo. Zklamaní a plní vzteku, že nenašli svůj hlavní cíl, začali nacisté jednat. Začali vyhánět obyvatele z domů a zapalovat je. Do hořících stavení pak vháněli civilisty, které předtím v některých případech svázali řetězy nebo postřelili, a upalovali je zaživa. Tímto strašlivým způsobem zemřelo 24 obyvatel. Další tři osoby později popravili, jeden člověk byl umučen při výslechu. Po svém řádění nacisté vyrabovali zbylé domy a ty pak také zapálili. Celkem jich bylo vypáleno deset.
Osudy valašské osady Ploština popsal v románu Smrt si říká Engelchen Ladislav Mňačko, který byl sám členem partyzánské jednotky a byl těsně před masakrem odvelen. Po celý život si vyčítal, že se něco takového mohlo stát a že obyvatelům nepomohli. Jak však uvádějí pamětníci i historikové, Němce by kvůli jejich převaze nemohli zastavit a běsnění by hrozilo ještě větší.
Dnes na místě, kde dříve osada stála, stojí pietní místo, které připomíná utrpení nevinných. Osudy dvou zrádců byly zpečetěny po válce. Byli vypátráni a popraveni. Jejich jména zůstanou navždy spojena s jedním z nejodpornějších činů spáchaných na českém území.
Národní kulturní památník Ploština
Prlov: Tragédie pokračuje
Jen o čtyři dny později, 23. dubna, stihl podobný osud i nedalekou obec Prlov. Zkáza Ploštiny byla známá. Zprávy o hrůzném masakru se šířily vesnicemi rychle. Místní obyvatelé se v obavách, že je čeká podobný osud, pokoušeli skrývat v okolních lesích a skrýších. Nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že odvetná akce nebyla jen jednorázovou událostí, ale součástí cílené kampaně s cílem zlikvidovat centrum odboje na Valašsku. A tak se jen čtyři dny po Ploštině stala terčem dalšího masakru malá obec Prlov.
Stejně jako v případě Ploštiny, i v Prlově se nacistické komando spoléhalo na přesné informace od konfidentů gestapa, kteří se v oblasti pohybovali a udávali osoby, jež pomáhaly partyzánům. Ráno 23. dubna vtrhly do Prlova jednotky SS. Obyvatelé byli vyhnáni ze svých domů. Byli nahnáni do místní hospody. Bylo jim vyhrožováno. Byli násilně vyslýcháni, aby prozradili, kde se partyzáni skrývají a kdo jim pomáhá. Nacisté i tady brzy zjistili, že jim místní nehodlají nic moc říct a tak začali s popravami. Nejednalo se jen o muže. Kati popravovali i ženy a děti.
…jiní museli třeba ležet v místech před obecním úřadem v blátě a tam se stávaly takové excesy, že si Němci třeba všimli, že mají zlaté zuby, tak jim zuby vykopali a bavili se tím, že už je nebudou potřebovat…
Do lidí bylo stříleno, tři partyzáni byli pověšeni. Nacisté si neodpustili ani své již odzkoušené sadistické metody. Některé z obětí nahnali do hořících domů a upálili je zaživa. Další oběti, které se snažily utéct a skrýt se v okolních lesích, byly nelítostně pronásledovány a zavražděny. Jejich těla byla nalezena až po válce. Prlovský masakr si vyžádal celkem 23 obětí, z nichž 15 bylo upáleno. Kromě lidských životů byla zničena i obec. Nacisté vypálili osm domů.
Přišli k jednotlivým domům, kde Němci řekli jména, ostatní se na to museli dívat. A střelbou byli donuceni vejít do už hořících stavení. Takže ti, kteří se snažili pudem sebezáchovy vylézt ven, byli střelbou třeba do paží donuceni se vrátit dovnitř. Ale většinou je nestříleli tak, aby je zabili, ale aby tam uhořeli.
Přestože se tragédie v Prlově odehrála jen pár dní po Ploštině, zůstala po dlouhá desetiletí v jejím stínu. O Ploštině se psaly knihy a natáčely filmy, o Prlově se mluvilo méně. Místní obyvatelé však nikdy nezapomněli. Na místě je Muzeum Prlovské tragedie, jde o pietní místnost, která se nachází v areálu komunitního centra Prlov a v provozu je nepřetržitě již od roku 1946.
Vařákovy Paseky: Poslední výstřel
Poslední z těchto tragédií se stala jen několik dní před německou kapitulací. Místní obyvatelé, varováni zprávami o masakrech v Ploštině a Prlově, se snažili uprchnout nebo skrýt. Většina z obce odešla. Jenže došlo k osudové mýlce - slyšeli, že nedaleké boje ustupujícího Wehrmachtu utichly a zaslechli i hudbu. V domnění, že „je po všem“ a nepřítel je pryč a také pod vlivem zimy, se vrátili do svých chalup.
To byla osudová chyba. Jen o pár hodin později Němci přišli. Šlo o Wehrmacht. To bylo pro obyvatele zřejmě jedinou záchranou. Vojáci sice pancéřovými pěstmi zničili osm budov z deseti a po výbuších, které se přitom ozývaly, chtěli místní povraždit za pomáhání partyzánům, těm se ale podařilo Němce přesvědčit, že výbuchy nejsou z důvodu ukrývání munice, ale že tak reaguje eternit na střechách. Vojenský velitel se nechal přesvědčit a zabíjení zakázal. Tím to pro Vařákovské ovšem nekončilo.
Všech patnáct lidí, včetně malých dětí, které si ani nestihly vzít botičky, hnali i přes chlad a devitikilometrovou vzdálenost na své velitelství do Valašské Polanky. Zde je vyslýchali. Druhý den na přímluvu Němky Aurélie Ludwigové a faráře Absolona propustili všechny matky s dětmi. Zbylé čtyři pak čtvrtého května odvezli do Hošťálkové a popravili. Jen o pár hodin později byla Hošťálková osvobozena.
Na místě, kde stála původní osada, byl postaven památník. Oproti Prlovu a Ploštině zůstávají Vařákovy Paseky ve stínu asi nejvíce, ačkoliv si jejich tragický osud zaslouží stejnou pozornost. Byly poslední obětí, kterou si válka vyžádala v této oblasti a jejich příběh uzavřením nacistického běsnění na Valašsku.
ilustrační fotografie z jiné zapálené vesnice na východní frontě
Osudy pachatelů
Jednotka SS „Josef“, která spadala pod SS-Jagdeinsatz Slowakei (SS-Stíhací svaz Slovensko), patřila k nejobávanějším protipartyzánským komandům na území Protektorátu a Slovenska. Byla složena převážně z etnických Němců ze Slovenska a Čech, kteří se dobře orientovali v místním prostředí. Za války se podíleli na perzekuci Židů a brutálním boji proti partyzánům, zejména během Slovenského národního povstání. Na přelomu března a dubna byla jednotka přesunuta na Vysočinu, poté rozdělena na tři části a jedna z nich odešla na Moravu, kde měla za úkol spolu s jednotkou Ericha Wieneckeho potlačit partyzánskou činnost v Beskydech. Byla to právě tato jednotka, která stála za masakry v Ploštině a Prlově. Po této akci byla 25. dubna rozpuštěna.
Vedoucími osobnostmi byli rodák z Horního Benešova SS-Obersturmführer Walter Pawlofski a pražský rodák SS-Oberscharführer Kurt Werner Tutter. Walter Pawlofski byl jedním z hlavních velitelů akcí. Po válce se mu podařilo uniknout. Nikdy nebyl za své činy potrestán. Kurt Werner Tutter byl dopaden a zatčen a dokonce odsouzen na šest let. Nikoliv však za zabíjení civilistů, ale jen za kolaboraci. Brzy o něj projevila zájem StB. Naverbovala jej a působil pak jako dvojitý agent na území Německa, kde i spokojeně dožil. O osudu většiny řadových členů jednotky „Josef“ se neví. Po válce se rozutekli a snažili se skrýt mezi civilním obyvatelstvem. Je pravděpodobné, že mnoho z nich uniklo spravedlnosti a žilo pod falešnými jmény, zatímco ti, kteří byli zadrženi a postaveni před soud, často dostávali mírnější tresty nebo byli osvobozeni. Výjimkou byl SS-Obersturmführer Fritz Jellinek, který byl odsouzen k trestu smrti. Ale i ten byl nakonec popraven pouze za svou účast na masakrech na Slovensku, nikoliv na Moravě.
kolorizovaná fotografie zajatých německých vojáků, 1945 Böhmen
Tyto případy ukazují, jak obtížné bylo po válce soudit nacistické zločince a jak se jim často podařilo uniknout spravedlnosti. Zrádci, kteří jim pomáhali, byli ale většinou dopadeni a potrestáni. Tyto události připomínají, že spravedlnost ne vždy zvítězí. Je proto důležité, aby se na tyto události nezapomnělo a aby se o nich i nadále mluvilo. Aby se předcházelo opakování takovýchto hrůz. Nacistická brutalita se netýkala jen koncentračních táborů. Odehrávala se i v odlehlých koutech (nejen) našich vesnic a hor, kde nevinní lidé zažívali nevýslovné utrpení.
