Článek
Předem upozorňuji, že to pro mnohé může znít opravdu jako sci-fi a bláznivý příběh a klidně to tak berte. Také zarytě netvrdím, že je něco tak nebo tak. Ať už tomu budete věřit, svádět to na fantazírování podvědomí během terapie, nebo to mít za úplný blud, je to v pořádku - každý má právo na svůj vlastní názor a každý si může udělat obrázek sám. Ani já se nesnažím dogmaticky tvrdit - věc se má prostě tak a hotovo. Naopak, jsem otevřená jakékoliv diskuzi.
Svými zážitky se spíše snažím přiblížit lidem práci regresních terapeutů, která pomáhá lidské duši v mnoha oblastech. Mě a mému okolí pomohla již nesčetněkrát. A neznamenalo to zákonitě, že se každý z nich při sezení dostal do některého ze svých údajných minulých životů. Ani to není cílem. Cílem je odstranit bloky. Najít okamžiky v minulosti, které nemáte ve své psychice dobře zpracované a brzdí váš současný rozvoj. A jelikož už jen to, že jste se dnes ráno probudili, je v tuhle chvíli, kdy článek čtete, už dávno minulostí, vidíte, jak je čas rychlý. Takže na některých sezeních stačí posunout se třeba jen o pár let zpět a jste tam, kde je potřeba. U svého bloku. Zkušený terapeut vás jím provede a problém společně odstraníte. Pokud má člověk trošku otevřenější mysl a zarytě netrvá na tom, že „co nevidí, to neexistuje“, ale otevře se i jiným alternativám vnímání světa a věcem mezi nebem a zemí, dokáže pak opravdu mnohé.
Ale zpátky k mému zážitku. Od dětství jsem patřila v kolektivu k oblíbencům. Rozuměla jsem si se spolužáky, vycházela s učiteli a později vždy hravě zapadla i mezi kolegy v zaměstnání. Byla (a stále jsem) taková ta optimistická veselá povaha. Nicméně - svým úplně nejbližším okolím, rozuměj rodiči (a později i partnery), jsem se cítila „neviděná“. Sice akceptovaná, tak nějak přijímaná, ale zároveň „věčně sama“. A to i přesto, že mi okolí stále říkalo, jak úžasné vztahy mám a že musím být naprosto spokojená. Jenže - já nebyla. Neutápěla jsem se přitom v žádných smutcích nebo tak něco, jen ten pocit „samoty“ byl stále silnější a silnější. Potřebovala jsem tomu přijít na kloub.
Zvolila jsem tedy regresní terapii, jelikož se mi už mnohokrát osvědčila. „Regreska“ jde totiž rovnou k jádru pudla a člověk se tak nemusí zdržovat a platit za mnoho opakovaných sezení u jiných terapeutů, které tak ve finále stojí více peněz i času. Neříkám ale, že nemají svůj význam a nepomáhají. Mnoho lidem ano, a proto - ať si každý volí, co je jeho srdci či duši bližší. Já tím, že jsem regresím a jiným alternativnějším metodám otevřenější, volím jiné metody, než lidé, kteří jsou myšlenkově „vědečtější“ a preferují čistě psychologické metody a tyto regrese či rodinné konstelace jim přijdou až moc svobodomyslné.
Tématem sezení byla tedy samota. Ten pocit, že jsem s někým a přesto sama. Terapeutka chtěla popsat, kdy a při jaké příležitosti jsem naposledy samotu pocítila a co jsem prožívala. A tak jsem začala vyprávět. Bylo to jen pár týdnů před naším setkáním. Taková vlastně nevinná věc. Prostě na mě najednou něco padlo, já se stočila na posteli do klubíčka a cítila se sama. Nebyl to smutek. Ani lítost. Ani žádný pocit nespravedlivosti, že život neubíhá úplně dle mých představ. Vždyť mám skvělou dceru a přátele, vlastně jsem spokojená. Ale ten pocit mě přesto svíral. Samota. Nepochopitelná samota…
Tato situace byla jen začátkem. Táhlo nás to dál a dál. A rozkrývalo se něco… neuvěřitelného. Nebudu chodit kolem horké kaše, vezmu vás rovnou do té zásadní chvíle. Všude kolem mě byla tma. Zároveň jsem cítila teplo. Co teplo, bylo opravdu horko. Když se mě terapeutka zeptala, co vidím a kde se nacházím, s úlekem jsem vykřikla: „Já jsem snad čert a jsem v pekle, nebo co!?“ Skoro jsem se až bála, že někde opravdu nějaký ten rohatec vyskočí a já se leknu. Ale nic takového se nestalo. Byla jsem tam sama. Úplně sama. Navedla mne tedy, ať se více porozhlédnu. Ať se osmělím. Ať se podívám na své ruce. A v tu chvíli jsem zalapala po dechu. To bych nějaké musela mít!
Byla jsem totiž… cože? Já byla drak! Alespoň jsem se tak vnímala. Byla jsem maličký dráček, uzavřený v nějaké temné místnosti. Terapeutku má odpověď nerozhodila a ptala se dále. „Co tam tak děláš?“ Bezelstně jsem se na ni podívala. „Hraju si s kamínky“, slyšela jsem se odpovídat. A pokračovala: „Nic jiného tu ani není. Ale jsem veselá, baví mě to“. Terapeutka se ke mě naklonila: „Jak dlouho jsi tam?“ No, neuměla jsem to vyjádřit, ale dlouho. Velmi dlouho. Čekalo se na to, až vyrostu. Jediný kontakt se světem přišel, když mi bylo podstrkováno jídlo, ale jinak nic. Pořád sama - sama se sebou a se svými kamínky.
Obrazy pokračovaly. Tím, jak jsem byla stále o samotě, učila jsem se pracovat se svojí myslí. Pozorovala se a zkoušela na sobě různé věci. Tak například - dnes chci, aby mi přinesli jídlo dříve. Nebo - dnes chci, aby tím jídlem bylo toto. A nebo - ať dnes nechají déle otevřené okénko, kterým mi ho podávají, abych slyšela nějaký nový zvuk a viděla také světlo. Prostě takové drobné věci, které se ale kupodivu plnily. A dokonce jsem si i uvědomila, proč jsem tam byla. Chtěli mě použít na nějakou misi, měli se mnou nějaký plán, ten ale šel uskutečnit až v dospělejším věku. Dokonce jsem byla přesvědčená, že se děj neodehrává na Zemi. Když se mě terapeutka ptala na planetu, na svět, kde se nacházím, dokonce jsem ji i odpověděla. Dnes vám jej ale už neřeknu. Neznala jsem ji a název se mi od té doby z hlavy vypařil…
Z té tmavé místnosti mě nakonec vyvedli. Byla jsem už skoro dospělý drak. To se prostě jednoho dne zcela nečekaně otevřely ty velké kovové dveře, do místnosti se rozlilo světlo a mě pak vedli dlouhou chodbou. Až jsme přišli do jiného prostoru. Byl obrovský, světlý, možná až moc. A byli tam lidé. Měli na sobě takové laboratorní oděvy. Vlastně celé to působilo jako nějaká velká laboratoř. Ale fakt velká. Vlastně, aby ne, musela jsem se jim tam vejít, že? Už jsem nebyla úplně ten malý dráček z prvních obrazů. A oni byli normálních lidských velikostí. Pak přišel okamžik, který ve mě vyvolal naprostou bouři smíšených pocitů. Přivedli mě před dva hlavní laboranty. Popisovala jsem to terapeutce, když ona mi do toho skočí a zeptá se: „Znáš tam někoho?“ A mě zaplavil šok, smutek, zděšení, překvapení a mnoho mnoho dalších emocí. Odpověď byla: „ANO!“
Ti dva hlavní laboranti byli totiž - mí rodiče! Moje máma a můj táta. Ti lidští, současní, prostě mí stvořitelé. Samozřejmě, že jsem je znala. Samozřejmě, že jsem je poznala. Hned, okamžitě! Chtělo se mi až brečet, ale také jsem potřebovala tomu všemu přijít nějak na kloub a dozvědět se víc. Co se to tam sakra děje? O co tady jde?
Rodiče ke mně přistoupili. V jejich ruce se objevila větší injekční stříkačka. Nezmohla jsem se na nic, jen jsem cítila, jak do mě jehla zajela a jak do mě vpíchli nějakou látku. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že to není jen tak, že mě to má nějak změnit, že to snad může ovlivňovat DNA, nebo něco v tom smyslu… Mé myšlenky přerušil lomoz. Přímo přede mnou se začaly otevírat obří dveře. Něco na způsob garážových, ale kulatějšího tvaru a rozevíraly se v půlce, část nahoru a část dolů. Přede mnou se rozprostřel pohled na obří prázdno. Volný svět. Svoboda. Něco, co jsem dosud neznala. Žádná tmavá kobka. Žádné kamínky a nic více. Tady byl volný prostor na dlani. A než jsem se nadála, byla jsem v něm…
Vybavila jsem si ty pocity náhle svobodného draka. Byl v naprostém úžasu z právě nabyté svobody. Z toho, že letí. Z toho, že se cítí neskutečně, nepopsatelně svobodně a volně. Užívala jsem si to a prostě jen letěla. Ale netrvalo to dlouho. Najednou jsem začala pociťovat, že mě něco ovládá, že mi někdo (nebo něco) dává instrukce, jakým směrem mám letět. Že to má nějaký cíl. Blížila jsem se k nějaké zemi a instrukce sílily. Cítila jsem stoupající adrenalin. Vztek. Agresi. To něco mi říkalo: Vše to vypal, vše to znič, zlikviduj všechno! Bylo to stále silnější a silnější, cloumalo to se mnou a já viděla rudě. Chtěla jsem jediné - destrukci a zmar. Zničit celý svět!
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem se coby malý dráček učila ovládala svojí myslí věci, které se mi dějí. Jak jsem se naučila sama se sebou pracovat a také rozpoznávat, které pocity jsou mé a co si přeji já. Byla jsem tak dlouho zavřená, že jsem se poznala dokonale. Jakýkoliv jiný podnět, myšlenka z venku, vše, co nevycházelo z mého nitra, bylo možné velice snadné rozpoznat. A to se mým věznitelům a loutkářům se špatnými úmysly vymstilo…
Nebudu nikde nic, ani nikoho, likvidovat! To nejsem já! Prostě NEBUDU! Sváděla jsem vnitřní boj. Vší silou jsem se snažila tu podivnou vnitřní navigaci, kterou mi dávali pokyny, ztišit. Zrušit. Přehlušit… A povedlo se. Spojení se přerušilo. Má mysl zvítězila. Mé svobodné vnitřní já vyhrálo. Už bez jakýchkoliv ničitelských choutek se mi povedlo přistát. Ta zemina byla z části taková úplně bělošedivá. Hned jsem poznala proč. Byl to jakýsi popel, zřejmě po shořelých věcech či rostlinách, které tam původně byly. Zdálo se, že jsem nebyla prvním drakem, použitým na likvidaci a dobytí jiné země. Rozhlédla jsem se po okolí. Můj pohled zachytil pohyb. Tam, tamhle se něco hýbe. Zaostřila jsem. V dáli byla jeskyně. A v jejím otvoru se skutečně něco hýbalo. K mému úžasu tam bylo více draků, přesně takových, jako já. Téměř všichni stejně velcí a stejného vzhledu, i té bílé popelavé barvy. V tu chvíli jsem věděla, že jsem doma. Že už nejsem sama!
Když jsme skončili sezení, dlouho jsem o těchto svých vjemech a představách přemýšlela. A víte co? Do týdne od sezení mé pocity vnitřní samoty zcela vymizely. Ať už to bylo jakkoliv, ať už šlo o něco „reálného“, vyfantazírovaného nebo úplný mozkový „záchvat“, přesně toto se při mém sezení na hlubinné regresní psychoterapii odehrálo a hlavně - došlo k vnitřní úlevě a problém, který mě tížil a s nímž jsem tam šla, zmizel a reálně se vyřešil. A to byl účel…
(ze série Mezi nebem a zemí, vyprávění ze života autorky)
