Článek
Andreas Eberhardt Girod byl ranhojičem a lékařem, původem z Lotrinska. Do Brna přišel v roce 1702. Nejdříve byl městským chirurgem, v roce 1715 byl jmenován moravským zemským chirurgem za sto zlatých ročně. Andreas byl ale zřejmě podnikavou postavou, protože lékařská praxe mu evidentně nestačila. A tak přišel s nápadem. Zřídit do té doby v českých zemích nevídanou službu - nosítkovou přepravu. A tak vznikla první veřejná doprava na našem území.
Nosítka samozřejmě nebyla žádnou novinkou, panovníci a boháči se nechávali nosit i dříve. Ale nikoho dříve tady nenapadlo udělat z toho byznys a službu pro veřejnost. Proto zde mluvíme o první veřejné dopravě.
nosítka vystavená ve Vídni, cca 1700
Jeho nápad našel u vrchnosti zalíbení a tak získal 20. července 1708 oficiální povolení. A protože šlo o novinku, krom povolení obdržel i výhradní právo k provozování této činnosti. Ovšem, s náležitými podmínkami. Nosiči museli mít stejnokroje, nesměli během služby pít alkohol a o nosítka se řádně starat a čistit je. Nosičem se směl stát pouze rodilý Moravan nebo Němec. Také platilo heslo „Co se stane v nosítkách, zůstane v nosítkách“ - platila přísná diskrétnost o viděném i slyšeném. Zakázána byla též jakákoliv manipulace s pevně danými cenami (jaký rozdíl oproti novodobým zkušenostem s taxikáři) a dokonce ani „dýško“ si nosiči nesměli nechávat. Ani jej přijímat. Zákaz využívání služby měli židé, lokajové a nemocní.
Pravidlo o nemocných se pak zmírnilo v roce 1755. Tehdy bylo povolení změněno na doživotní privilegium pro Giroda i jeho rodinu samotnou císařovnou Marií Terezií s dodatkem, že jedno nosítko bude vyhrazeno právě pro nemocné cestující. Celkem měl brněnský chirurg v provozu nosítek osm. Čtyři se nacházely na Zelném trhu a čtyři na náměstí Svobody. A zájem o ně byl obrovský. I přes to, že šlo o docela drahou službu. Jedna jízda v ulicích města totiž stála více než týdenní plat tovaryše. Ten se pohyboval kolem sedmi krejcarů.
fotografie z kolumbijské výstavy v roce 1893
Ceny se lišily podle toho, kam zákazník potřeboval odnést. Byly podle jakýchsi zón. Za vnitřní zónu se dal považovat střed města. Jedna cesta bez ohledu na vzdálenost zde stála 8 krejcarů. Pokud zákazník potřeboval mimo městské hradby, respektive do zahrad hned za nimi, už stála 12. Do dnešního parku Lužánky se platilo 15 a třeba do kláštera Králové na Starém Brně až 17 krejcarů. A platilo se i za čekání. Hodinová sazba byla 6 krejcarů. Slevu měli lidé, kteří se nechávali odnést na bohoslužbu. Pokud na ně nosiči čekali, účtovali si v těchto případech za hodinové čekání jen krejcary tři.
Tato první veřejná doprava zanikla v roce 1776. Girod zemřel, stejně tak jeho manželka i dvě jejich dcery a tím zaniklo i ono doživotní privilegium. Proti konci úspěšného podnikání se pokusila postavit Girodova dcera z prvního manželství, Anna Haschová, která měla zájem v provozování činnosti pokračovat, ale protože na tuto rodinu se povolení nevztahovalo, byla její snaha neúspěšná.
rekonstruovaný vůz linecko-budějovické dráhy na obnoveném několikasetmetrovém úseku v Rakousku
Mimochodem, Brno drží primát i v provozování první moderní MHD. V roce 1869 byla ve městě zřízena vůbec první koněspřežná dráha pro obyvatele města na našem území. V celé habsburské říši fungovala do té doby jen ve Vídni a Budapešti. Praha se své „koňské tramvaje“ dočkala až o šest let později. Pro úplnost dodejme, že koněspřežky pro vození nákladu a jako doprava mezi městy již v té době samozřejmě existovaly. Vůbec první byla dráha mezi Gmundem, Lincem a Českými Budějovicemi, která se otevřela už v roce 1927. V tomto případě šlo vůbec o první železniční veřejnou dopravu v Rakousku-Uhersku a teprve druhou v celé Evropě. Kdybychom byli ve střední Evropě rychlejší jen o pár týdnů, mohli jsme mít dokonce prvenství celkové. Takto nás předběhli Francouzi. A to jen o dva měsíce a jeden týden. Třetí místo v Evropě patří také nám, respektive Praze a její trati z dnešních Dejvic přes Kladno a Stochov do Lán.
