Článek
Svět už si tak nějak zvykl, že Donald Trump říká věci, které by jiného politika stály kariéru. Ale i v politice, která si zvykla na šoky a rozmary vládce nejmocnější země světa jako na denní chleba, existují momenty, kdy se ručička vychýlí až příliš. Tenhle týden je jedním z nich. Prezident Spojených států veřejně označil hlavu katolické církve, papeže Lea XIV, za „slabého“ a „katastrofálního pro zahraniční politiku“. Papež reagoval způsobem, který je pro Vatikán typický - klidně, ale neústupně. Řekl, že se nebojí a bude dál vystupovat proti válce. Na první pohled to vypadá jen jako další epizoda nekonečného seriálu „Trump versus kdokoliv“. Jenže tentokrát je protivníkem instituce stará dva tisíce let, reprezentující 1,4 miliardy lidí. A spor se netýká ega. Týká se války, víry a samotné definice pravdy.
Konflikt nevznikl ve vakuu. Leo XIV. kritizoval válku v Íránu a obecně eskalaci konfliktů. Což se od papeže očekává, kdo jiný by měl jakoukoliv válku a používání zbraní proti lidem napadat a odsuzovat. Jenže vyčítat něco Donaldu Trumpovi je jako mávat na býka v aréně rudým hadrem. Americký prezident doslova nesnáší, když mu někdo mluví do jeho kompetencí a to bez ohledu na to, zda je reálně má či nikoliv. Protože z jeho pohledu ze své pozice prostě může všechno.
„Nechci papeže, který kritizuje prezidenta USA,“ zaznělo z jeho strany. Tím se ale otevřela otázka, která přesahuje oba muže. Kdo má právo mluvit o válce? Politik, který ji vede, nebo duchovní autorita, která ji odsuzuje? Viceprezident JD Vance to shrnul bez obalu: Vatikán by se měl držet morálky a neplést se do politiky. Jenže to je argument, který se rozpadá při prvním doteku s realitou. Válka není jen politickou otázkou. Válka, to je také věc morální. Věc s destrukcí, zkázou a mrtvými na konci. A Trump? Ten tomu ještě nasadil korunu.
Kdyby totiž zůstalo jen u slov, bylo by to s trochou snahy a přimhouřením všech očí možné brát jako další „standardní“ konflikt. Jenže ono u slov nezůstalo. Trump na své sociální síti sdílel obraz, na kterém je stylizován do podoby Ježíše Krista. Tohle už není jen ukázka nadutosti a velikášství, tohle už hraničí s kdečím mnohem horším. Tahle provokace by v jiném politickém systému mohla vést klidně i ke konci kariéry. V tom americkém trumpovském je to jen další položka v seznamu prezidentova výsměchu a velikášství.
Tenhle problém není jen otázkou „povahy“. Problém je v tom, co signalizuje. Politik, který si začíná hrát na náboženství, přestává mít brzdy. Protože náboženství nepracuje s kompromisem, víra pracuje s pravdou. Svojí pravdou. A tu si nárokuje absolutně. Režimy, jejichž vůdci začali trpět představou, že jsou představiteli boží moci, že je seslala sama Prozřetelnost, nebo že jsou sami Bohové, nikdy neskončily dobře. A už vůbec ne lidé v nich. Ti běžní obyčejní lidé…
Trumpova síla vždy stála na loajalitě. Ne na jeho politickém umění, ne na stabilitě, ale na víře jeho voličů, že „on bojuje za ně“. Jenže právě tahle víra začíná dostávat trhliny. Podle aktuálních reakcí konzervativních křesťanských kruhů roste nervozita. Někteří spojenci otevřeně říkají, že útoky na papeže jsou „zcela nevhodné“. Jiní je dokonce začínají přímo odsuzovat. A to je pro administrativu problém. Protože jakmile začne praskat vztah mezi Trumpem a náboženskou pravicí, začne se rozpadat jeden z pilířů jeho moci.
Dokonce i tradiční spojenci v zahraničí už váhají, zda vsadili na správného koně. Míra „přešlapů“ amerického vůdce přetéká i u těch, kteří ještě nedávno stáli v jedné řadě s ním. Negativně na Trumpovy kroky zareagovala například i dosud věrná italská premiérka nebo jeho bývalí podporovatelé. Trump reagoval podrážděně. A buď je shodil slovy, že „jsou a vždy byli hloupí“ nebo se je snažil shodit jinak. Tohle může být začátek konce. Izolace většinou nezačíná velkým a líbivým gestem. Začíná tím, že lidé přestanou tleskat. A potlesku se prezidentovi dostává reálně opravdu méně a méně.
Prezident Donald Trump je v otevřeném konfliktu s hlavou katolické církve. Do toho vstupuje samotná válka, která není jen kulisou, ale klíčovým faktorem. Spojené státy vedou vojenské operace proti Íránu v situaci, kdy domácí politická shoda není zdaleka jednoznačná. Navenek působí komunikace Bílého domu rozporuplně. Jednou zaznívá jazyk rychlého vítězství a technologické dominance, podruhé náznaky blížící se mírovým jednáním. Jednou řekne, že nikoho nepotřebuje, podruhé obviní spojence, že mu nepomohou a že ho nechali na holičkách. Samozřejmě s nevyřčenou výhrůžkou, že na to nezapomene. Tenhle rytmus - eskalace, uklidnění, eskalace - není známkou žádné promyšlené strategie. Ta totiž evidentně chybí. Vše se odehrává v módu Plníme vše, co prezident chce, i kdyby to bylo cokoliv. A to cokoliv se na denní bázi mění.
Zahraničněpolitický obraz tomu odpovídá. Spojenci reagují opatrněji, někdy mlčí, jindy se jemně distancují. Občas už se objevují náznaky dosud neviděného. Odpor. A není se co divit. Vzniká zde totiž prostředí, ve kterém není hlavním problémem jedna konkrétní chyba, ale celková nepředvídatelnost. Ta totiž znemožňuje plánování, stabilitu i růst. Nepředvídatelnost je v mezinárodní politice slabinou, i když se tváří jako síla.
A nakonec domácí scéna. Zde sice nedochází k velkým rozpadům. Ale k postupné erozi ano. Prezident čelí kritice nejen ze strany opozice, což je očekávatelné, ale obrací se proti němu i část vlastního ideového zázemí. V současné chvíli a na základě posledních přešlapů i náboženské kruhy, které dlouhodobě patřily k jeho oporám. Začínají narážet na hranici, kde se loajalita střetává s hodnotami a kde už je to i na ně jednoduše moc. Určitě nás nečeká žádný okamžitý zlom. Ale jistý a pomalý proces se predikovat dá. A právě takové pomalé procesy bývají v politice nejzásadnější, protože sice probíhají bez dramatických titulků, ale o to více zakořeňují. Všechno tohle dohromady vytváří obraz systému, který je pod tlakem z více stran najednou. A ten tlak není jednorázový. Je strukturální.
Naskýtá se tedy otázka. Dokončí Donald Trump svůj mandát? Možná zní až moc dramaticky, odpověď na ni je ale překvapivě střízlivá. V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by měl být předčasně odvolán nebo že by systém směřoval k náhlému zlomu. Americké institucionální nastavení je odolné a historicky prověřené. Impeachment nelze nasadit jen tak. Tento krajní mechanismus vyžaduje širokou a stabilní politickou shodu. A ta zatím neexistuje. Zároveň ale může nastat mnoho dalších věcí. Od těch nemyslitelných - že se svět spojí proti rozmarům amerického prezidenta a ten tak zůstane v mezinárodní izolaci, nebo že se vzbouří lid, tedy ta část, která už má prezidenta dost a bude v lepším případě nenásilně deinstalován a podobně. I po ty myslitelné, jako porážka v nadcházejících volbách, utlumení moci a pravomocí a podobně.
My si jen můžeme přát, aby k nějakému prozření a změně došlo dříve, než se americká administrativa „odkope“ úplně. Evropa postrádá silné vedení, které by dokázalo převzít otěže světové moci v koalici s dalšími zeměmi, které se dívají na Trumpovy přešlapy s obavami. Ale to je prozatímní stav. Možná svět najde odvahu říct: Donalde, stačilo!
