Příběh Tunelu 57: Útěk na Západ doprovázela smrt, komunisté lhali až do konce

Berlínská zeď, symbol rozděleného Německa a studené války, začala vyrůstat 13. srpna 1961. Byla postavena vládou Německé demokratické republiky, aby zastavila masový odliv obyvatel z východního bloku na Západ. Tato více než 155 kilometrů dlouhá bariéra oddělila Východní a Západní Berlín a stala se prakticky neprostupnou hranicí plnou ostnatých drátů, strážních věží, československých ježků a betonových bloků. Přesto se našli tací, kteří byli ochotni riskovat vše, aby z komunistické totality unikli. Jednou z nejdramatičtějších a nejlépe organizovaných cest byla cesta podzemím. A o tom je příběh Tunelu 57.

Nejdelší, nejhlubší, nejdražší

Tunel 57 představoval v roce 1964 ohromující výkon podzemního stavitelství a byl výsledkem zoufalství i odhodlání. Začal se kopat v dubnu 1964 ve sklepení prázdné pekárny na západní straně ulice Bernauer Straße 97. Trasa vedla 12 metrů hluboko pod tehdejší podobou Berlínské zdi, která byla v této části města tvořena zazděnými fasádami domů. S délkou 145 metrů šlo o nejdelší, nejhlubší a nejdražší únikový tunel, jaký byl kdy v Berlíně vybudován. Na jeho stavbě pracovalo ze strany Západního Berlína 35 lidí, mezi nimiž byli například pomocník při útěku Wolfgang Fuchs nebo tehdy ještě student fyziky Reinhard Furrer, pozdější známý astronaut. Průřez tunelu byl přitom neuvěřitelně stísněný, jen asi 60 cm na výšku a 90 cm na šířku.

Po šesti měsících se podařilo dosáhnout východní strany. Tunel ústil v prázdné budově na ulici Strelitzer Straße 55, v místnosti s toaletami. Úniková operace začala 3. října 1964. Bylo vybráno zhruba 120 lidí, kteří měli tunelem utéct za svobodou. Kurýři kontaktovali uprchlíky, kteří se na místo dostavili. Jako kódové slovo pro ověření bylo zvoleno heslo „Tokio“, odkazující na blížící se olympijské hry. Během dvou nocí, 3. a 4. října, se tunelem podařilo dostat do svobody celkem 57 lidem z NDR. Právě tento počet uprchlíků dal tunelu jméno.

​Tragédie a lež Stasi

Všechny uprchlíky se však na Západ dostat nepodařilo. Záchranná operace skončila krátce po půlnoci 4. října tragédií. Tunel objevili dva civilně oblečení zaměstnanci tajné služby, kteří se vydávali se za opozdilé uprchlíky a pokusili se proniknout k jeho ústí. Když pomocníci odhalili, že jde o lest, přivolala Stasi vojáky pohraniční stráže. Při následném ústupu pomocníků v tváří v tvář ozbrojeným vojákům vystřelil Christian Zobel směrem k nim a zasáhl do ramene příslušníka pohraniční stráže Egona Schultze. Ten upadl. Při snaze postavit se byl pak zasažen dávkou z útočné pušky AK-47 jednoho ze svých vlastních soudruhů. To bylo pro ochránce hranice fatální.

Přestože Schultze zabila palba vlastních, východoněmecký tisk hned následující den celé situace propagandisticky zneužil. Oznámil, že „západní teroristé zákeřně zavraždili“ vojáka pohraniční stráže. Režim po celá desetiletí šířil tuto propagandistickou lež, oslavoval Schultze jako mučedníka a pojmenovával po něm ulice a instituce. Pomocník „útěkářů“ Zobel, který jej svým výstřelem srazil na zem, byl tak až do své smrti v 80. letech přesvědčen, že vraždu spáchal on. Skutečné okolnosti, odhalující, že Schultze zasáhla a zabila kulka z Východu, se ukázaly jako pravdivé až po znovusjednocení Německa a prozkoumání archivů Stasi.

„Padesátsedmička“ nebyla jediná

Tunel 57 představuje jeden z nejúspěšnějších úniků, ale tvoří jen malou část z celkem 39 známých tunelových projektů. Jejich seznam vypracovala německá historička Marion Detjen, která se této problematice dlouhodobě věnuje. Jiní historikové uvádějí až 70 tunelů. Celkem se tunely podařilo utéct nejméně 254 lidem, minimálně 4 lidé byli prokazatelně zabiti a došlo k více než 200 zatčením. Zajímavá je statistika úspěšnosti. Z celkových 30 tunelů kopaných ze Západu bylo v průměru úspěšných méně než šest uprchlíků na tunel, tunely kopané z Východu byly efektivnější, zde je průměr devět uprchlíků. Těm pomáhaly pomocné skupiny, mezi nejznámější patří skupiny kolem Wolfganga Fuchse a Hasso Herschela. Tito pomocníky pracovali s nasazením vlastních životů.

Berlínská zeď, symbol rozdělení a represe, padla před 36 lety - 9. listopadu 1989 - v důsledku pokojné revoluce a masových demonstrací. Tím definitivně skončila éra nelegálních útěků i tunelů a otevřela se cesta ke znovusjednocení Německa. Dnes připomíná příběh Tunelu 57 a dalších úniků a útěků z nesvobody do svobody Památník Berlínské zdi, který tak uchovává památku na odvahu, tragédie a lži z dob studené války.

Součástí venkovní expozice je i Fenster des Gedenkes, památník připomínající 130 lidí, kteří byli zastřeleni nebo smrtelně zranění u Berlínské zdi, ať už jako uprchlíci nebo nezúčastněné osoby. Kousek od nich se vzpomíná i na osm zabitých pohraničníků.