Prvních 5 z 10 historických mýtů, kterým lidé všeobecně věří - aneb všechno je jinak

Historici dokáží do detailu zrekonstruovat některé dávné události – aby pak zjistili, že veřejnost si už dávno vytvořila svůj vlastní, zcela odlišný obraz.

Schválně - kolika mýtům věříte i vy?

Zkuste si v anketě tipnout správnou odpověď a posléze si až přečtěte, jak tomu bylo dle historiků doopravdy.

Politická propaganda může být natolik účinná, že jí lidé věří i o 200 let později. Byl to vlivný britský karikaturista James Gillray, kdo nakreslil Napoleona jako malou, bojovnou, pompézní a směšnou postavu, náchylnou k až dětským záchvatům vzteku. Podle dnešních měřítek sice nebyl Napoleon žádný čahoun, ale se svou výškou 168 cm byl ve skutečnosti ve své době průměrně vzrostlý, ba dokonce lehce nad průměrem. Napoleon Gillrayovými karikaturami opovrhoval a o mnoho let později prohlásil, že karikaturista „udělal víc než všechny armády Evropy, aby mě svrhl“. Mimochodem, stejně tak Napoleon v Egyptě neustřelil nos Sfingy, ani sám nepřespal ve Velké pyramidě. Ani nedávný film Ridleyho Scotta o Napoleonovi příliš nepomohl vytvořit realističtější obraz generála: „Přišel odnikud. Podmanil si všechno,“ hlásal filmový plakát. Ve skutečnosti pocházel Napoleon z korsické šlechtické rodiny a dobyl jen dvě procenta tehdy zmapovaného světa.

Každý je zná - sochy z bílého mramoru. I dnes zdobí neoklasicistní budovy, jako je Buckinghamský palác v Londýně, Prado Museum v Madridu nebo budovu Kapitolu v USA. Na slunci bíle září a připomínají své řecké a římské předky. Ale kolik pravdy je v bílém mýtu? Moc ne, protože na rozdíl ode dneška se tehdy barvou nešetřilo. Pestrobarevné byly i strohé busty římských císařů nebo umělecký parthenónský vlys. O dvě tisíciletí později už barvy dávno vybledly a inspirovaly řadu bezbarvých napodobenin. Ve vatikánském muzeu je k vidění slavná socha prvního římského císaře Augusta z Prima Porty. Její replika, s níž je porovnávána, jasně ukazuje, jak původně barevný originál opravdu vypadal.

Každé malé dítě přeci ví, že vikingské přilby měly rohy. Ukazuje to mnoho filmů a seriálů o slavných bojovnících. Díky ní vypadají Vikingové tajemně a obzvláště divoce. Ale neodpovídá to skutečnosti. Rohy byly Vikingům přidány až v 19. století. Ve skutečnosti by rohy byly pouze překážkou v boji. Dosud byly nalezeny pouze dvě neporušené vikingské přilby - obě samozřejmě bez rohů. Další vikingská klišé jsou ovšem docela přesná. Opravdu cestovali v dřevěných dlouhých člunech s jednou plachtou a také platí, že v bitvě používali kulaté dřevěné štíty a bojové sekery, meče byly vyhrazeny pro vyšší třídu a bohaté. Vikingů se tehdy bála celá Evropa - od Malé Asie po Irsko se mluvilo o krutosti, s jakou drancovali osady. Nepili však z lebek svých zabitých nepřátel a ani nechodili do bitev nazí, jak se též traduje.

Lidé si prý ve středověku mysleli, že svět je plochý. Je pravda, že ve středověku existovaly skutečně mnohdy až šílené myšlenky - v růžičkové kapustě žili zlí duchové, v kočkách se dokázal přenášet ďábel, mor se dal vyléčit třením živého kuřete o tělo. Ale představa, že svět je plochý, byla zastaralá ještě před začátkem temného středověku. Už starořecký matematik Pythagoras tvrdil kolem roku 500 př.n.l., že svět je kulatý. Aristoteles jeho zjištění potvrdil o 150 let později. O další století později dokonce řecký astronom Eratosthenes změřil obvod Země s přesností na několik kilometrů. Nejstarší dochovaný glóbus ukazuje kulatou zemi, v roce 1492. Plochozemská teorie rezonuje mezi lidmi paradoxně až nyní, v době všech těch moderních měřicích přístrojů, cest do vesmíru a internetu.

Julius Caesar je jedním z největších velikánů světových dějin. Ale nikdy nebyl císařem. Byl generálem, konzulem, doživotním diktátorem. Ale právě ze strachu, že Caesar hodlá zrušit republiku a zavést monarchii, byl senátory zavražděn. Byl to Augustus, Juliův prasynovec a adoptivní syn, kdo pak nakonec vyšel vítězně z občanských válek, které následovaly a stal se prvním císařem oslabeného římského státu. Jeho celý titul byl „Imperator Caesar divi filius Augustus“. Ze jména Caesar vznikly tituly Císař, Car, nebo německý Kaiser. Ten je kupodivu původnímu jménu nejblíže, současná výslovnost totiž vychází až z pozdější středověké latiny. Caesarovi současníci vyslovovali C jako K a spojení „ae“ jako „ai“, takže jeho jméno znělo jako jakési Kaisar.