Článek
Rudý květ vlčího máku je symbolem Dne válečných veteránů s tak silným příběhem, že se stal vlastně takovým synonymem pro globální připomínání obětí válečných konfliktů. Zrodil se v zablácených zákopech první světové války v jednom z nejslavnějších válečných lyrických děl.
Zrod tohoto symbolu se datuje ke květnu roku 1915, odehrál se přímo v dějišti krutých bojů na západní frontě, konkrétně v oblasti Flander nedaleko belgického města Ypres. Právě zde sloužil kanadský vojenský chirurg, podplukovník John McCrae. Po hrůzné druhé bitvě u Yper, kde vůbec poprvé došlo ve velkém měřítku k použití otravných plynů, seděl vyčerpaný a konsternovaný u rychle postaveného provizorního hřbitova.
Lékař byl hluboce zasažen ztrátou svého přítele poručíka Alexise Helmera. Do toho se před ním otevřela silná a vlastně děsivě krásná vizuální kompozice. Na čerstvě rozryté a zdevastované půdě, mezi řadami narychlo vztyčených křížů, zářily jasně rudé květy vlčího máku. Tento plevel má tu výhodu, že se jeho semena dokáží v půdě dlouhodobě udržet a vyčkat na tu správnou chvíli, kdy se probudit k životu. Paradoxně se jim nejlépe daří v narušené vápencové zemi. A právě tvrdé boje rozrušily půdu, došlo k vyplavení potřebných látek a krví nasáklá zem tak měla takřka ideální prostředí pro jejich masivní a intenzivní růst. A to se také stalo. Tato fascinující scenérie - rudá pole mezi bílými kříži - se pro McCrae stala mocným obrazem krveprolití a tiché oběti.
Svou bolest a úvahu tehdy vyjádřil třinácti verši ikonické básně „Na polích flanderských“ (In Flanders Fields). Báseň začíná slovy, která rezonují po celém světě: Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou… A končí naléhavou výzvou k živým, aby převzali hořící pochodeň a nezradili víru těch, kteří padli.
I když sám McCrae válku nepřežil (zemřel v lednu 1918 na zápal plic), jeho báseň žila dál. Když se dostala do Spojených států k americké učitelce a humanistce Moine Michael, okamžitě ji zaujala. Byla to právě ona, koho McCraeovy verše inspirovaly a dojatá lékařovým dílem i pod vlivem hrůz Velké války slíbila sobě samé, že bude květ rudého máku nosit jako symbol vzpomínky na všechny ty, kteří se z bojišť nevrátili. Její myšlenka se brzy ujala, nejdřív ji následovali přátelé a kolegové, pak i neznámí lidé. Moine myšlenku symbolického květu aktivně propagovala, a tak se tak šířila dál a dál.
Až se jí chopila další žena. Francouzka Anna Guérin zakládala v Americe charitativní spolky a přišla s nápadem prodávat umělé vlčí máky, aby se získaly finanční prostředky na pomoc sirotkům a lidem z válkou zdevastovaných oblastí Francie a Belgie. Začala pořádat takzvané Dny máku, zanedlouho přišla s myšlenkou na mezinárodní podporu a objížděla vítězné státy, nejdříve Kanadu, posléze Velkou Británii. Už zbýval jen krůček k tomu, aby se nápad uchytil tři roky po válce i tam. Stalo se tak, když předseda Nadace veteránů vlčí mák potvrdil a Královská britská legie jej přijala za svůj symbol pro každoroční sbírku, známou jako Poppy Appeal, na podporu válečných veteránů.
Od té doby se vlčí mák stal univerzálním globálním symbolem. Představuje nejen krev prolitou na bojištích, ale také naději na mír a trvalý závazek pomáhat těm, kteří ve válkách trpěli. Každoroční nošení vlčího máku, které vrcholí právě 11. listopadu, už dávno přesáhlo rámec první světové války. Je to akt úcty ke všem válečným veteránům, bez ohledu na to, ve kterém konfliktu sloužili. Připomíná oběti i hrdiny všech válek - těch starých světových, i těch novodobých a současných.
