Článek
Osmnáctý březen 1939 by se dal zapsat do historie jako Den, kdy se české silnice „otočily“. Když německé úřady oznámily, že se od teď bude jezdit vpravo, většina lidí to vnímala jako důkaz okupační zvůle. Jenže pravostranná jízda nebyla výmyslem nacistů. Československo se k ní zavázalo už v roce 1926 podpisem Pařížské mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly. Cílem bylo sjednotit evropská pravidla tak, aby řidiči nepřejížděli hranice do opačného světa – doslova.
Tehdejší republika se zavázala, že přechod provede do pěti let od roku 1931. Ale jak už to u nás bývá, plán narazil na realitu české duše. Ministerstva se přela o rozpočty, města se bránila kvůli nákladům a dopravní podniky varovaly, že přestavba infrastruktury bude stát miliony. Pražské Elektrické podniky spočítaly, že jen výměna kolejí, přestavba výhybek a přesunutí nástupišť si vyžádá astronomické částky. Také tramvaje měly dveře na špatné straně, a tak by cestující vystupovali přímo pod kola aut.
Autobusové společnosti byly na tom podobně – vozy Praga či Škoda měly dveře vlevo. Jejich přestavba by stála deset až patnáct tisíc korun, což byly tehdy pořádné peníze. Problémem nebyla jen Praha. V Brně, Plzni i Ostravě se počítaly kilometry kolejí, které bylo nutné otočit. A změny se týkaly samozřejmě i dopravního značení, semaforů a ostrůvků, které musely být přemístěny.
Vláda v roce 1938 nakonec rozhodla, že změna proběhne 1. května 1939. Právě dnes - 4. listopadu - uplynulo od tohoto rozhodnutí na vládě 87 let. O týden později to posvětilo Národního shromáždění opatřením číslo 275. Jenže do jara 1939 zbývalo už jen pár měsíců a Československo už také tak úplně vládu v pravém slova smyslu nemělo. Rozhodně ne nad celým svým územím. Po Mnichovu se rozpadlo, Sudety připadly Německu a tamní silnice se přizpůsobily říši okamžitě – jezdilo se vpravo. Na hranicích tak vznikaly absurdní dopravní situace. Jeli jste vlevo, o pár metrů dál už vpravo.
V pozadí je vidět cedule upozorňující na správný směr jízdy
Pak přišel osudný 15. březen 1939 a s ním i Wehrmacht. Němci, zvyklí na pravostranný provoz, neměli v úmyslu čekat na květnový termín, zvolený českou byrokracií. Dva dny po okupaci, 17. března, vydal vrchní velitel německé armády Walther von Brauchitsch výnos, který nařizoval okamžitý přechod na pravostrannou jízdu v celém Protektorátu Čechy a Morava – s výjimkou Prahy.
Hlavní město dostalo devítidenní odklad, aby se dopravní podniky vůbec stihly připravit. Už bez dohadů a reptání. Prostě musely. A tak se po noci z 25. na 26. března 1939 Pražané probudili do jiného světa. Ve tři hodiny ráno začala „pravá“ jízda. Po městě se rozvěsily plakáty s hesly „Rechts fahren!“ a „Jezdí se vpravo!“, policisté stáli na křižovatkách a rukama gestikulovali, kudy jet – podle dobových svědectví kolikrát sami váhali, zda ukazují správně.
Lidé byli zmatení. Chodci se rozhlíželi špatným směrem, řidiči tápali, tramvaje vyjížděly s přehozenými směry. V prvních dnech se v Praze stalo 26 dopravních nehod, převážně s chodci. Jedna skončila tragicky. Přesto se chaos postupně utišil. Ulice se přemalovaly, nástupiště přestavěla, a po několika týdnech už si většina lidí nedokázala představit, že se někdy jezdilo opačně.
Změna se ale dotkla i automobilového průmyslu. Zatímco německé a americké vozy už měly volant vlevo, domácí produkce stále počítala s pravostranným řízením. Řidiči starých Prag či Škod tak seděli na straně u chodníku, s omezeným výhledem a nervózními spolujezdci. Přestavby byly drahé a komplikované – volant, pedály, převodovka i palubní deska musely být přesunuty. Mnozí si proto nechali vozy tak, jak byly, a jen se snažili přivyknout novému úhlu pohledu. Na ulicích se tak potkávaly obě éry – tramvaje s novými dveřmi, autobusy po přestavbě a vedle nich staré Tatry a Pragovky, jejichž řidiči se vykláněli přes sedadlo, aby viděli na křižovatku.
Mnoho lidí si změnu spojovalo s okupací a považovalo ji za další symbol „germánského pořádku“. V novinách se dokonce objevily karikatury, které zobrazovaly českého řidiče, jak poslušně točí volantem na pravou stranu s nápisem „Dárek od Führera“. Jenže ironie osudu je ta, že Němci jen urychlili to, co mělo být už dávno hotovo, neboť se k tomu Čechoslováci zavázali před více než deseti lety a jen nebyli schopni dotáhnout do konce. A ač se jim to nakonec alespoň podařilo rozhodnout a zvolit dokonce i termín, Němci jednoduše řekli Sofort! a bylo hotovo.
Přechod na pravostranný provoz byl tedy v Evropě a v Československu nevyhnutelný. I bez Německa. Takové Švédsko se drželo levé strany až do roku 1967 a prožilo tehdy podobný šok, ale mělo výhodu klidnějších časů. Československo mělo být průkopníkem změny, ale místo toho se změna stala symbolem ztráty suverenity. Z dnešního pohledu je to paradox – něco, co mělo být znakem modernizace, se proměnilo v připomínku okupace. A přestože dnes řidiči nad tímto detailem jen mávnou rukou, jízda vpravo je vlastně příběhem země, která chtěla držet krok s Evropou, ale skončila pod koly dějin.
