Článek
Heinz von Foerster se narodil roku 1911 a proslul svými matematickými modely populačního růstu. A právě tento slavný vědec předpověděl, že se svět v roce 2026 ocitne na pokraji katastrofy. Podle jeho propočtů by v příštím roce mělo dojít k okamžiku, kdy exponenciální růst lidské populace dosáhne svého limitu. Tedy bodu, od kterého už naše planeta nedokáže poskytovat dostatek zdrojů pro všechny své obyvatele.
Jeho výpočty vycházely z jednoduchého, ale nemilosrdného principu: Pokud populace roste stále stejným tempem, dříve či později přeroste možnosti svého prostředí. Tedy prostředí, které ji živí. Tento princip není nový a to ani dnes, ani v dobách von Foerstera. Už v 18. století jej formuloval anglický ekonom Thomas Robert Malthus, který tvrdil, že zatímco populace roste geometrickou řadou, množství potravin roste pouze aritmeticky. Zjednodušeně řečeno - lidí přibývá rychleji než jídla.
46 % obyvatelné pevniny se využívá pro zemědělství. Bez amoniaku – základu dusíkatých hnojiv – bychom už nyní nedokázali uživit téměř polovinu současné populace.
Od Malthusových dob sice technologie dokázaly tento rozdíl dočasně zmenšit, neboť moderní zemědělství, průmyslová výroba potravin a geneticky modifikované plodiny umožnily nasytit miliardy lidí navíc, přesto se ale otázka přelidnění nikdy zcela nevytratila.
Faktem je, že se lidská populace během 20. století obrovsky rozrostla – z 3 miliard v roce 1960 na dnešních 8 miliard. Před tisíci lety přitom na Zemi žilo jen kolem 275 milionů lidí. Počet obyvatel dál roste, a to i přes nižší porodnost v některých zemích. Podle OSN je hlavním důvodem vyšší přežití lidí do dospělosti a věku, kdy mohou mít děti. OSN také odhaduje, že do roku 2050 bude na Zemi téměř 10 miliard lidí a do roku 2100 přes 11 miliard.
Von Foersterovy výpočty, publikované 4. listopadu 1960, tak trošku s bulvárním nádechem mluví o „soudném dni“ – okamžiku, kdy lidský růst přestane být udržitelný. A je dost možné, že článek mnoho lidí, minimálně těch pověrčivých, opravdu vyděsil. Von Foerster totiž jako den zlomu uvádí pátek třináctého v listopadu 2026. Ať už bylo cílem zastrašit, šokovat nebo varovat, účel článek splnil, s blížícím se termínem je stále citovanější. Bod zlomu ale zřejmě žádný konec světa neznamená, jde spíše o zásadní otřes, který má potenciál změnit svět a jeho pořádky tak, jak jej známe teď. Nenese totiž jen nedostatek potravin a vody, ale i energií, nárůst sociálních nerovností, environmentální krize a další problémy, které se navíc mohou vzájemně posilovat.
Von Foerster se rozhodně nemýlí v tom, že má z globálního hlediska přelidnění dalekosáhlé důsledky na naši planetu. Zrychlená urbanizace žene lidi do měst, ta často nestíhají růst obyvatel zvládat. To vede k rozšiřování chudinských čtvrtí, infrastruktura nezvládá takový nápor, je poddimenzovaná a tak kolabuje, životní prostředí trpí. Současně ve velkém mizí lesy, které pohlcují uhlík a udržují klima stabilní. S rostoucím počtem lidí roste spotřeba zdrojů, v některých oblastech je už teď nedostatek pitné vody jedním z nejpalčivějších problémů současnosti.
Zemědělské inovace sice dokáží zvyšovat výnosy, ale často za cenu ekologických škod. Intenzivní používání pesticidů, geneticky modifikovaných plodin a nadměrného zavlažování ničí půdu i biodiverzitu. Přitom právě rozmanitost života na Zemi je klíčem k dlouhodobé stabilitě ekosystémů, na kterých je planeta i listvo závislé.
Zastánci von Foersterovy teorie proto volají po odpovědné kontrole populace – ať už prostřednictvím plánovaného rodičovství, vzdělávání, nebo sociální politiky. Tato myšlenka však naráží na etické otázky. Má někdo právo určovat, kolik dětí by lidé měli mít? Jak vyvážit svobodu jednotlivce s kolektivní odpovědností vůči planetě? Svou velkou roli zde hrají i kultura a tradice – v některých zemích je početné potomstvo symbolem síly a pokračováním rodu, jinde zase ekonomickou nutností.
Na druhé straně barikády stojí skeptici, kteří tvrdí, že si lidstvo vždy dokázalo poradit a díky své vynalézavosti podobné krize vždy dokázalo překonat. Tito lidé tvrdí, že nové technologie – od obnovitelných zdrojů energie přes vertikální farmy až po nové způsoby recyklace vody – mohou posunout hranice udržitelnosti stále dál. Argumentují také tím, že podobné předpovědi blížících se katastrof tu již byly mnohokrát a nikdy se nenaplnily, protože lidé pokaždé našli nové způsoby, jak přizpůsobit svět svým potřebám.
Přesto by se ale podobná varování měla jen tak hodit za hlavu. I kdyby rok 2026 nepřinesl náhlý kolaps a von Foersterova předpověď se nenaplnila, i tak by ji mohlo brát lidstvo jako symbolickou výzvu k přehodnocení svého vztahu k přírodě i k sobě navzájem. Současný model růstu, založený na neomezené spotřebě a ekonomické expanzi, naráží na své hranice, ať se na to člověk dívá z jakékoliv stránky a pokud se lidstvo nepoučí, může se von Foersterova rovnice naplnit později. Ne hned, ale klidně za deset, dvacet nebo padesát let.
Budoucnost přitom vůbec nemusí být tak černá. Klíčem je vzdělávání, efektivní využívání zdrojů, osvěta v oblasti reprodukčního zdraví a plánování rodiny. Neméně důležitá je mezinárodní spolupráce – žádná země totiž nedokáže řešit problém přelidnění sama. Spravedlivější rozdělování zdrojů, důraz na ochranu přírody, investice do obnovitelných energií a technologické inovace mohou posunout hranice udržitelnosti zase o kus dál.
Von Foersterova předpověď lidstvu minimálně připomíná, že čas běží. Rok 2026 by tak skutečně mohl být tím varovným milníkem, který nás donutí přemýšlet, kam jako civilizace směřujeme. Nejde o to bát se budoucnosti, ale být na ni připraveni – s rozumem, odpovědností a respektem k planetě, která je stále jediným domovem, který máme.
