Článek
Jedním z nejtemnějších momentů tohoto období se stal masakr v Rovensku pod Troskami, který se odehrál 10. května 1945. Tato tragédie, po desetiletí zahalena mlčením, je dodnes symbolem toho, jak se vítězná euforie dokáže proměnit v brutální bezpráví a touhu po krvi.
Rovensko pod Troskami - škola
Je 10. května 1945. Vyhrává muzika. Lidé slaví konec války. Na malém vydlážděném náměstí zpívají a tančí. Do města právě dorazila Rudá armáda. Občané vítají osvoboditele. Obklopují jejich náklaďáky, objímají je, děkují jim. Rudoarmějce vítá i místní partyzánská skupina, která v okolí již několik dní operuje a přepadává menší německé jednotky, bere jim zbraně i náklaďáky. Před čtyřmi dny se jim dokonce spolu se sovětskými partyzány podařilo unést šéfa jičínského gestapa, druhý den ho popravili. Ve strachu z odvety Němců, kteří se blížili k Rovensku, se dokonce část obyvatel evakuovalo, ale naštěstí se nic nestalo, Němci obec minuli. Teď už jen utíkají.
Rovenští Němci a kolaboranti nemohou. Revoluční výbor před dvěma dny zřídil improvizovaný zajatecký tábor, kde je drží. Přesto se obcí táhne dlouhý had německých uprchlíků. Jde o skupiny civilistů, které utíkají z východu na západ a snaží se utéct před Sověty do amerických okupačních zón. Většinou jde o starce, ženy a děti ze slezských oblastí, mezi nimiž se mísí i odzbrojení vojáci Wehrmachtu. Tito uprchlíci jsou v obci zastavováni a čeká je tzv. odbavení. V praxi to znamená kontrolu věcí, kontrolu totožnosti, žádný zločinec nesmí zmizet v davu. A přesně do takové situaci přijíždí sovětské jednotky.
Nadšení se brzy zvrhne do nadávek a výsměchu. To, když se zjistí, že na jednom ze sovětských náklaďáků stojí zajatí esesáci. Odsoudíme je tady, dohodnou se velitelé mezi sebou a zastaví před budovou školy. Zajatci musejí slézt z korby, za urážek projít do budovy a s rukama za hlavou si stoupnout ke zdi. Po jednom jsou pak odváděni do třídy. Tam zasedá improvizovaný soud. Tedy - soud… Německý zajatec vstoupí do místnosti, tam slyší: Trest smrti a je odveden ven, ke zdi za školu, kde jej čeká kulka do týlu.
Jeden z esesáků ale takhle skončit nechce. Najde v sobě zbytek všech svých sil a rozhodne se zabojovat o svůj život. Musím se z toho dostat, prolétne mu hlavou. A hned tak učiní. Povede se mu utéct ze školy a dostat se do nedalekého hostince. Jeden z velitelů ruských partyzánů - Velký Ivan, jak místní lidé nazývají Ivana Karloviče Nelipoviče kvůli jeho robustní postavě - se snaží Němce dohnat. Když ale vběhne do budovy, ve které se skrývá, nešťastnou náhodou se zachytí páskem zbraně za kliku dveří. Esesák toho okamžitě využívá, vrhá se na něj a otáčí hlaveň jeho vlastního samopalu proti němu. Nelipovič padá mrtvý k zemi. Než však esesák stačí samopal sebrat, přibíhají další a zabijí ho.
pamětní deska na domě, kde padl Nelipovič
Překvapení a šok nad tím, co se právě stalo, se okamžitě přelijí do ještě větší nenávisti. Zavražděný partyzán spustí doslova lavinu hrůzností, která už nepůjde zastavit. Zbylí esesáci jsou bez dalších vyhlašování rozsudků okamžitě odtažení za školu a popraveni. To ale touhu po pomstě neukojí. Pohledy spočinou na čekající procesí před školou. Němců je několik stovek, z naprosté většiny civilisté – starci, ženy a děti. Jsou vyčerpaní, bezbranní. Táhnou s sebou jen to, co unesou a bojí se. Neví, co je čeká, v každé vesnici se děsí reakcí lidí a chtějí jen jediné - zmizet z nepřátelského území. Doprovází je asi padesátka vojáků Wehrmachtu, nemají žádné zbraně a jsou rádi, že je po válce.
Všechny popravit! Oko za oko, zub za zub! Oni nám velitele, my je všechny!, zní mezi partyzány i vojáky. A tak se rozhodne, že bez ohledu na to, zda jde o vojáka nebo civilistu, o muže, ženu nebo dítě, všichni si dojdou ke zdi za školou pro kulku. Do toho se jedno z dětí v davu rozhodne utéct. Marně, partyzáni chlapce chytí a okamžitě zastřelí. To otevře stavidla naplno. Začnou pálit do uprchlíků. Křik, panika, krev, mrtví. Do masakru se zapojují i místní obyvatelé. Podle svědectví střílí i ti, kteří do té doby nedrželi zbraň nikdy v ruce. Někteří dospělí údajně dávají pušky i dětem, ať „si také zabijí svého Němce“.
A nepoužívají se jen střelné zbraně. Kdo nemá čím střílet, použije vše, co je po ruce. Mnoho těl má i bodná a sečná zranění. Ti, kteří se rozhodnou utéct, jsou chyceni. Někteří z nich dostanou kulku na místě, jiní jsou odvlečeni za školu a popraveni tam. Těm, kteří po prvních ranách zalehli na zem, aby se vyhnuli kulkám, snaha o přežití nepomůže. Útočníci obchází těla a dobíjejí vše živé. Brutální řádění přežije pouhých sedm žen. Těla jsou pak naházena do vykopaných děr na poli za školou. Místní hasiči se snaží spláchnout zakrvavenou ulici a smýt veškeré stopy…
Celá událost se okamžitě stává „veřejným tajemstvím“. Nikdo o ní nechce mluvit, místní mlčí. Stejně se k tomu staví i režim. Takovou krvavou „kaňku“ nechce nikdo rozmazávat. V padesátých letech sice případ vyšetřuje tehdejší Bezpečnost, cílem ale není potrestání viníků, jde spíše o administrativní záležitost. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany se tehdy přely o to, kdo se má postarat o masové hroby. Tlačí na ně Mezinárodní červený kříž, který požaduje, aby se hroby pietně označovaly a aby bylo zjištěno, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a kolik vojáků. Dokumenty s výpověďmi svědků jsou dnes ukryty v Národním archivu, v krabici číslo 11151. Více se ale událost neřeší, a tak se kromě zapomínání začínají objevovat i nepravdy a mýty.
studovna Národního archivu
Tyto mýty, které byly buď zcela zkreslené, nebo měly zakrýt skutečnou brutalitu, pomáhaly lidem i tehdejšímu režimu vyrovnat se s takovým traumatem a ospravedlnit, co se stalo. Vznikaly kombinací strachu z následků, studu i oficiální snahy o ututlání skutečného rozsahu oněch událostí, podobně jako tomu bylo u mnohých podobných poválečných zločinů.
Jedním z nejrozšířenějších mýtů bylo tvrzení, že masakr byl legitimní odvetou za nacistické zločiny. Ačkoli se vše skutečně odehrálo v atmosféře poválečné euforie a touhy po pomstě, cílem nebyli pouze viníci. Smrt sovětského partyzána sice spustila vlnu násilí, ta se ale neobrátila proti esesmanům, kteří byli zadrženi, ale proti bezbrannému davu německých uprchlíků. Masakr byl chaotickou a nemilosrdnou popravou, která neměla nic společného se spravedlností. Šlo jen o obyčejnou a nekontrolovatelnou mstu.
Další mýtus se snažil tvrdit, že oběťmi byli výhradně ozbrojení příslušníci SS. Většina lidí si tak masakr spojovala s likvidací nacistických zločinců, což působilo jako jakási omluva za vše, co se stalo. Skutečnost ale byla daleko brutálnější. Při exhumaci masových hrobů v 90. letech se prokázalo, že drtivá většina z 238 nalezených těl patřila civilistům. Byly mezi nimi ženy i děti, zhruba jen padesátka mužů měla na sobě uniformy, a to ještě Wehrmachtu - šlo o ty odzbrojené vojáky, kteří přestali válčit a odcházeli spolu s civilisty na západ. Mýtus o vojácích SS léta sloužil k bagatelizaci činu a zakrývání skutečnosti.
Poslední mýtus spočíval v přesvědčení, že se o masakru vůbec neví. Událost ale zůstávala v živé paměti místních, v Rovensku šlo o „veřejné tajemství“. Lidé si o ní šeptali, ale nemluvili nahlas, dlouhá léta se o ní nesmělo psát. I když se to zdá neuvěřitelné, pro místní bylo snadnější tvářit se, že se nic nestalo, než čelit studu a pocitům viny.
hrad Trosky
Až po roce 1989 se díky novinářům a historikům začala odhalovat pravda. Policie zahájila nové vyšetřování, ale bez úspěchu. Státní zastupitelství v Hradci Králové případ odložilo jako promlčený. Ačkoli záznamy z tohoto vyšetřování nejsou veřejně dostupné, některé detaily pronikly do médií, zejména díky práci novinářů, kteří se případu věnovali.
Právě díky tomuto vyšetřování a snaze německého spolku, který pátrá po hrobech padlých vojáků a chtěl jejich ostatky vyzvednout, se podařilo masový hrob po třídenním hledání a bagrování pole skutečně najít, exhumovat a ověřit počet obětí, i potvrdit, že jimi byli převážně civilisté, což s konečnou platností vyvrátilo ony po desetiletí šířené mýty. Případ se dostal do hledáčku novinářů a veřejnost se dozvídala celou pravdu.
Zcela nový pohled přinesl rozhovor s názvem „365 mrtvých jako dní v roce“. V něm vyprávěl svůj příběh muž, který se jako sedmnáctiletý celého masakru aktivně účastnil. Popsal vše, co se dělo. Vyprávěl, jak se dobrovolně připojil k Revolučním gardám, aby mohl hlídat vězně, jak dostal do rukou zbraň, aniž by ji kdy předtím používal. I jak sám střílel. Přiznal se také, že jej celý život provázely pocity viny a že panovala tichá dohoda - nikdy o tom nemluvit. Až po dlouhém přemlouvání svolil. Pořad pak získal mnohá uznání od publicistů i historiků.
Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.
Až v roce 2021 byl na místě tragédie odhalen smírčí kříž na památku obětí, který je připomínkou, že se na tuto temnou kapitolu nesmí zapomenout a že je důležité znát svou minulost, ať je jakkoliv bolestivá.
Rovensko pod Troskami, smírčí kříž
zdroje:
