Článek
Za čtyři roky dobrovolné samoty jsem slyšela tolik rad, pošťuchování, nepochopení a hejtů, až jsem se proti nim stala imunní. Byl to jediný možný způsob, jak si nenechat kecat do toho, jak žít svůj vlastní život. To, jak ho žiji, je přeci jen a jen na mě! Není třeba vysvětlovat a obhajovat všem cestu, kterou jsem si zvolila. Já ji znám a to je to hlavní! A pokud na té cestě nenaleznu to, proč jsem se jí rozhodla vydat, tak si to pak musím ustát zase a pouze jen já sama. Takto jsem k tomu přistoupila a šla.
Musíš chodit mezi lidi! Doma nikoho nepoznáš! Ve dvou se to lépe táhne! Už nejsi nejmladší! Budeš mít problém někoho poznat! Když máš dítě, je to ještě těžší! Nemůžeš být přeci na vše sama! A víte co? Můžu! Chtěla jsem to tak, rozhodla se pro to i navzdory všem těžkostem, které z toho plynuly! Protože být v páru jen proto, že účty se lépe zaplatí a pro okolí je přijatelnější, když je člověk ve vztahu… na to kašlu. Proč být ve vztahu, ve kterém není pochopení, respekt, důvěra a hlavně - láska? Mě to nedává smysl. Takto to nechci. To už jsem poznala a štěstí mi to nepřineslo. To budu raději sama!
Jasný, není to vůbec snadné, o to více, když máte dítě. Složenky se neptají, dítěti chcete dopřát koníčky i trochu toho života. Děláte to vše na svůj úkor, upřednostňujete dítě, honíte se, ale děláte to sami od sebe, vědomě, dobrovolně. Alespoň tak jsem k tomu přistoupila já. S tím, že je to dočasné a jednou třeba přijde doba, kdy si budu moci dopřát zase trochu toho života i pro sebe. A když ne, tak co už, hlavně když jsme zdravé a máme se. A víte co? Máme se, ale už tři. Ano, po čtyřech letech samoty a pozor - nemusela jsem ani nikam chodit, jak mi každý radil. Stačilo vyjít doma na balkon. Vtipné že? Řeknu vám, jak to bylo, zcela otevřeně…
Rozhodla jsem se na tom balkoně ztrestat lahev vína a upustit páru náročných dnů, kdy kšefty nešly, jak by bylo potřeba a k tomu všemu přišlo šetření i do televizního pořadu, kde jsem dělala produkční a tak jsme byli rázem celý tým bez práce. Zase přede mnou naskákala ta temnota a vidina toho, že někde musím vyhrabat sílu a jít dál a nějak to vše dát. A vážně jsem se u toho picla a byla fakt v dobré náladě. No - nějak se to semlelo a začala si psát s jedním, už po zprávách sympatickým a vtipným mužem a píšeme si do teď. A nejen to. Rozumí si báječně i s dcerou a já u něj nacházím vše to, po čem jsem kdy toužila. Spřízněnost duší. Porozumění, respekt, schopnost zdravé komunikace, důvěru, podporu, přitažlivost, něhu, intelekt, neskutečný humor i klid a k tomu všemu mě v lásce přijímá takovou, jaká jsem. A to je nejvíc! A hlavně - je to vzájemné.
Samota přináší kromě těžkých chvil i mnoho plusů. Člověku nabídne velký dar - poznat sám sebe. Pozná se do morku kostí a když se takový zcela beze zbytku přijme, otevře se mu nepopsatelná cesta. Cesta svobodného žití a tvorby vlastního života, dle svých představ. A okolí? To to dříve či později začne akceptovat a když ne, je to jejich boj. Každý ať žije, jak umí a jak mu srdce či rozum káže. Ale když se začneme přijímat a milovat takový, jací jsme, víme, co chceme a za čím si jdeme, působí to na okolí jako magnet. Přitáhne to k nám osoby, příležitosti a situace, které toto nastavení odrážejí a vše začne zapadat do sebe jako dílky puzzle. Zatímco, když to tak není, přitahujeme dokola ty stejné partnery a situace. Takže ano, za mě samota vede k lásce. K lásce k sobě. Není třeba se jí bát, ale naopak! Využít ji naplno. I když je to cesta leckdy trnitá a bolavá, vede k sebepoznání a sebepřijetí. A to vám dá tolik síly, že tomu nebudete ani věřit.
Já tu cestu započala odchodem od otce dcery. Toxické partnerství s manipulátorem dosáhlo svého vrcholu. Sbalila jsem pár kousků oblečení, jednu komodu a alou pryč. Bez práce, bez peněz, v době pandemie. Dítěti vystřelila horečka, o to to bylo ještě „zábavnější“. Navíc se muselo účastnit výuky online, jak to na školách v době covidu bylo. Takže rychle pořešit připojení na internet, sehnat si brigády a už to jelo. Zastavila jsem se tak zhruba o dva roky později. Takový fičák to byl. A osud si hrál dál. Dcery otec mezitím zemřel na rakovinu, takže mě potřebovala o to více. Prostě, nebyl prostor, a vlastně ani chuť, řešit nějakého partnera. Určitě by se mi opora hodila, to ne že ne. Obzvláště, když ani s jednou z babiček nejsme v kontaktu, čili pomoc nulová. Ale podrželi nás přátelé. Tu přijela kámoška na návštěvu s oblečením, které už nosit nechtěla, tam nás pozvala jiná na oběd, nebo dokonce vyslala manžela a ten dorazil s taškami plnými nákupu. Bože - to tenkrát tak bodlo. Byla jsem z toho dojatá.
Ale pořád do mě každý hustil, že si to dělám zbytečně těžké, když přehlížím zájem mužů a nechci se seznamovat. No, nechtěla jsem. Nebyla jsem na to připravená já, ani dcera. Nepatřím prostě k těm, které jdou z jednoho vztahu do druhého a nehledí na potřeby dítěte. Nejsem ta žena, co se z předchozího vztahu nevyléčí, nevezme dostatečné poučení, neoklepe se a hned naváže vztah jiný, jen aby nebyla sama. Viděla jsem to tak, že bych akorát vstoupila do stejné řeky a vše se opakovalo. Přehlížela bych opět své potřeby, upozaďovala se a raději postupem času mlčela jen proto, aby nějaký vztah byl a dítě mělo rodinu. Obě jsme se potřebovaly nejdříve stabilizovat a víte co? Povedlo se!
Ano, mohlo by to být „veselejší“, možná i snazší, ale vybrala jsem si cestu kaskadérství. Když už „od znova“, tak pořádně. K tomu všemu jsem tedy s kamarádkami rozjela podnikání. S nulovým vkladem, s minimem času, v totálně stresovém a vypjatém období. Ale mě to dávalo smysl. Vytváříme produkty pro zvířátka, pomáháme jim v těžkých chvílích a to nás neskonale těší. Já v tom viděla samozřejmě i možnost, jak nás s dcerou do budoucna zajistit. Říkala jsem si: Nastoupit někam od-do, vydělat si něco, co pokryje stejně jen základ, to nechci. Raději se na nějaký čas zapřu, uskromním a zkusím to jinak. Nastoupit „někam“ mohu koneckonců vždy. Rozhodnutí začít podnikat se samozřejmě v mém okolí nepotkalo s největším pochopením. Místo, abys šla makat a byla ráda za normální práci, si hraješ na podnikatelku, slýchávala jsem. Jenže já pro nás chtěla víc, než jen zvládnout zaplatit nájem, mít na jídlo a víc nic.
Kdo podniká, ten ví, že to není žádný med. A ano, ani po x letech nejsme s firmou tam, kde jsme si jako snílci na začátku mysleli. Ale víte co? Mě se sny plní. Dávají si pravda trochu na čas… ale plní. Takže to nevzdávám ani v této oblasti a buď to přijde anebo ne. Stejně tak jako vztah, který přišel, když jsem jej už absolutně nečekala. A jak vše bude se vztahem i podnikáním zítra, pozítří, za rok, nebo za pět let, je teď nepodstatné. Ten čas o samotě mě natolik posilnil, že vím, že zvládnu vše, co přijde. Užívám si a žiji tím, co je teď. A zítra? Vždyť zítra se člověk nemusí ani probudit, tak proč se tím trápit. Takže - pokud si mohu dovolit jednu radu… nečekejte a žijte jak chcete a co chcete, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí, nebo jak těžké a problematické se to zdá. Strach je strašná brzda. A váš den začíná právě dnes!
(z cyklu Pohledem ženy)
