Článek
Jsem jenom ticho
Jmenuji se Izák. Je mi osm let, ale moje tělo si myslí, že je mu aspoň sto. Moje kolena jsou oteklá a záda ohnutá do luku, protože můj svět je vysoký jen sedmdesát centimetrů. Žiju v mezeře. Mezi cihlovou zdí starého činžáku a falešnou dřevěnou stěnou, kterou tam narychlo postavil pan Nowak.
Moje maminka říkala, že jsem teď „neviditelný princ“. V mých představách ale mají princové koruny a meče. Já mám jenom špinavou košili, která smrdí mým vlastním strachem, a vlněnou deku, ze které vylézají nitě jako malí červi.
Hodina nula
Všechno to začalo tím jedním jarním dnem, kdy nebe nad městem zahalil kouř a popel. Maminka mě popadla za ruku. Její dlaň byla mokrá a studená. „Izáku, teď musíš zapomenout, že máš hlas,“ zašeptala. Její oči byly velké a černé, plné něčeho, co jsem tehdy nechápal. Dnes už vím, co to bylo. Byla to hrůza z toho, že mě neuhlídá. Že stojí před něčím, co je nad její síly. Že…
Šoupli mě do té díry. Bylo to těsné. Vonělo to tam čerstvým dřevem a starou omítkou. Pak přišla rána. To pan Nowak přibil poslední prkno. Skrze malou dírku po suku, ne větší než můj palec, jsem viděl maminku naposledy. Stála tam, prsty na rtech. Pssst. To bylo před půl rokem. Nebo před stoletím?
Geometrie strachu
Můj den má jasný řád. Ráno poznám podle toho, že se škvírou protáhne tenký proužek šedého světla. Je v něm vidět prach. Tisíce malých teček, které tančí. Závidím jim. Ony mohou létat. Já se nemůžu ani pořádně protáhnout.
Když se pohnu moc rychle, dřevo vrzne. A vrzání znamená smrt. Nejen pro mě, ale i pro pana Nowaka a jeho ženu.
Když se mi chce kýchat, musím si prsty silně stisknout nos a tlačit tak dlouho, dokud mi z očí nevyhrknou slzy. Když se mi chce plakat, musím si do pusy nacpat uzel z deky a kousat do něj, dokud bolest nepřebije smutek.
Nejtěžší jsou noci. V noci dům ožívá. Slyším krysy v trubkách. Někdy mi běhají po nohách. Jejich tlapky jsou studené a škrábou. Zpočátku jsem chtěl křičet, ale teď už jsme kamarádi. Jsou jako já. Hledají drobky, schovávají se ve tmě a bojí se lidí.
Moje hračky jsou pavouci v rohu. Někdy jim dávám jména svých kamarádů ze školy. Ten největší je Samuel. Samuel už nežije, viděl jsem ho loni v létě, jak ho nakládají na náklaďák.
Někdy se bojím, že až jednou vyjdu ven, slunce mě spálí na popel. Že už nebudu umět mluvit, protože můj hlas zakrněl v tomhle tichém vězení. Ale pak si vzpomenu na maminčiny oči a na to, co mi slíbila: Že jednou se zase budeme moci nadechnout zhluboka, aniž bychom se museli bát, že nás ten nádech prozradí. „Izáku, nesmíš ani vydechnout. Musíš být jako kámen. Kameny nekašlou, kameny nepláčou.“ Ano maminko. Budu kámen. Budu ticho. Budu stín, který nikdo nechytí.
Návštěva z pekla
Dneska zase přišli. Poznal jsem to podle toho, jak zmlkla ulice. Auta s hlučnými motory zastavila přímo před domem. Pak se ozvalo bušení na dveře. Bum. Bum. Bum. „Otevřete! Policie!“ Slyšel jsem kroky v pokoji. Byly těžké, okované železem. Podlaha úpěla. Paní Nowaková něco říkala, hlas se jí třásl jako osika ve větru. „Jsme tu sami, pánové. Jen já a manžel.“
Byl jsem kámen, tvář přitisknutou k prachu. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bál, že ho ti vojáci musí slyšet skrz tu zeď. Bum-bum. Bum-bum. Přestaň, prosil jsem ho. Buď zticha. Buď také kámen…
Jeden z nich se zastavil přímo u mě. Slyšel jsem, jak si zapaluje cigaretu. Cítil jsem ten štiplavý kouř, který pronikal škvírou dovnitř. Začaly mě pálit plíce. Musím zakašlat. Cítím to v krku. To škrábání, ten tlak, který se nedá zastavit.
Zaryl jsem nehty do dlaní tak hluboko, až mi vytryskla krev. Kousal jsem se do rtu, dokud jsem necítil teplou, kovovou chuť. Bože, prosím, ať nezakašlu. Ať nezmizím.
Voják najednou udeřil pažbou pušky do dřevěné stěny. Přímo tam, kde jsem měl hlavu. Křup. Dřevo zapraskalo. Prach mi napadal do očí. Pevně jsem je sevřel. Jsem kámen, opakoval jsem si, jsem kámen. „Tady nic není,“ řekl voják znuděně. „Jdeme dál.“
Hlad, nový nejlepší kamarád
Když odešli, nepřišla úleva. Přišel hlad. Ten druh hladu, který nebolí v břiše, ale cítíte ho až v kostech. Pan Nowak mi nosí jídlo jen jednou za den, někdy dva, aby to nebylo nápadné. Vždycky v noci. Odendá jedno prkno, podá mi misku se studenou kaší nebo kousek chleba a zase zmizí.
Někdy spolu mluvíme šeptem.
„Pane Nowaku?“
„Ano, Izáku?“
„Je venku ještě slunce?“
„Je, chlapče. Svítí na řeku a na stromy v parku.“
„A lidé… chodí ještě do cukrárny?“
Chvíli bylo ticho… „Někteří ano, Izáku. Ale svět je teď nemocný. Musíš vydržet. Brzy to skončí.“
Jenže „brzy“ je ve tmě nekonečno. Zapomínám barvy. Co je to modrá? Je to jako voda, nebo jako maminčiny šaty? Zapomínám obličeje. Moje vlastní ruka vypadá ve tmě jako úplně cizí věc – hubená, bledá, s dlouhými nehty. Jsem jako rostlina v jeskyni. Rostu do kroutícího se stínu. A takhle to jde dál. Dny. Týdny. Měsíce.
Poslední škvíra
Dneska se stalo něco divného. Venku nebyly slyšet výstřely ani motory. Bylo tam ticho. Takové to zvláštní, lehké ticho, které přichází po bouřce.
Pak se ozvaly rány. Ale nebylo to bouchání na dveře. Nebyly to boty vojáků. Byla to sekyra. Někdo rozbíjel mou zeď.
Schoulil jsem se do nejzazšího rohu své nory. Tohle je konec, blesklo mi hlavou. Našli mě. Teď mě vytáhnou na světlo a pak… pak už nebude nic. Chtěl jsem zmizet v té tmě, stát se součástí malty a kamene. Nebýt.
Prkno povolilo s hlasitým křupnutím. Do mých očí se zabodlo světlo. Bylo to jako tisíc jehel. Bolelo to tak strašně, že jsem si musel zakrýt obličej rukama a vykřiknout. Byl to můj první hlasitý zvuk po dvou letech. Zněl jako skřehotání starého havrana.
„Můj bože… podívejte se na něj,“ ozval se cizí hlas. Nebyla to němčina. Byla to polština, ale zněla jinak. Laskavěji.
Někdo mě vzal pod paží a vytáhl ven. Moje nohy byly jako z vaty. Neudržely mě. Zhroutil jsem se na podlahu pokoje pana Nowaka. Všechno bylo tak obrovské! Strop se mi zdál být kilometry vysoko. Barvy mě pálily do sítnice – červený ubrus, zelený závěs, žluté světlo lampy.
„Kde je maminka?“ zachrastil jsem.
Pan Nowak si klekl vedle mě. Měl v očích slzy. Ty slzy stékaly po jeho vrásčité tváři a dopadaly na moje špinavé ruce. Neodpověděl. Jen mě pevně objal. Jeho svetr škrábal, ale bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy cítil. Teplo lidského těla.
Vynesli mě ven na ulici. Lidé se zastavovali a dívali se na mě. Vypadal jsem jako přízrak. Malý, shrbený stařec s dětskou tváří a vyhaslýma očima. Svítilo slunce. Přesně jak říkal pan Nowak. Svítilo na řeku. Díval jsem se na své ruce na denním světle. Byly průsvitné. Viděl jsem v nich každou žilku. A pak mi to došlo. Já už nejsem neviditelný!
V tu chvíli, tam na té prosluněné ulici, jsem si uvědomil tu nejděsivější věc. Celou tu dobu, co jsem byl za tou zdí, jsem věřil, že svět venku zůstal stejný. Že se jen vrátím do své postýlky, maminka mi uvaří čaj a Samuel na mě pískne pod oknem. Díval jsem se na trosky sousedních domů. Na prázdné ulice, kde chyběli moji sousedé, moji přátelé, moje rodina. Zůstal jsem jen já. Malý kousek ticha, který přežil bouři. Kámen.
Vykročil jsem dopředu, ale moje nohy jakoby pořád hledaly tu úzkou chodbičku. I když jsem byl volný, moje duše zůstala v té mezeře mezi zdí a prkny. Protože tam, v té tmě, jsem měl alespoň naději, že mě maminka jednou vyzvedne. Tady, na světle, jsem pochopil, že už nikdy nepřijde.
Rozplakal jsem se. Ne do deky, ne potají. Plakal jsem nahlas, na celé kolo, uprostřed osvobozeného města. Lidé procházeli kolem. Někteří odvraceli zrak. Možná proto, že to vycítili. Že můj pláč nebyl pláčem dítěte, které našlo svobodu. Byl to pláč někoho, kdo zjistil, že přežil svět, který už neexistuje. Byl to pláč kamene.
