Článek
Tato událost není jen krvavou tečkou za první fází třicetileté války, ale také symbolem konce české nezávislosti a počátkem doby temna. Jak to celé bylo?
Po vítězství císaře Ferdinanda II. byly české země prohlášeny za dobyté a královským místodržícím a zároveň předsedou soudního tribunálu byl jmenován Karel I. z Lichtenštejna. Soud poprvé zasedl 20. února 1621. Byl samozřejmě tendenční, neřídil se zemským právem, ale podle císařských směrnic. Obhajoba byla minimální a rozsudky byly v podstatě předem dané. Výslechy probíhaly pod tlakem a měly jediný cíl - vynutit si přiznání viny. Bylo potřeba prokázat velezradu u předem vybraných hlavních strůjců povstání.
Na den přesně před 404 lety, tedy 20. června 1621, byl vynesen rozsudek. Odsouzeno bylo celkem 30 mužů. 27 z nich slyšelo trest smrti, tři další byli odsouzeni k vyhnanství. Ne všichni se ale popravy dočkali. Minimálně ne živí. Jeden z vůdců povstání, Martin Fruwein z Podolí, se vzepřel svému osudu a spáchal před popravou sebevraždu skokem z Bílé věže, kde byl držen. Císařská moc se ale nechtěla smířit s tím, že by zrádce unikl spravedlnosti. Proto bylo nařízeno, že Fruwein bude popraven posmrtně. Aby byla jeho potupa větší, bylo jeho tělo vláčeno z Pražského hradu přes Malou Stranu a Karlův most až na Staroměstské náměstí po zemí koněm. Na popravišti pak byla jeho mrtvola setnuta, rozčtvrcena a tyto části pak rozvěšeny po Praze jako výstraha pro ostatní, že ani po smrti nikdo neunikne císařské spravedlnosti.
Zbylé odsouzené čekala poprava tak, jak byla naplánována. V pět hodin ráno se rozvířily bubny a rozezněly polnice. Davy lidí sledovaly velké pódium potažené černým suknem. Náměstí hlídali císařští vojáci. Odsouzení byli postupně přiváděni z věznic (např. Staroměstské radnice nebo Pražského hradu). Kat Jan Mydlář se svými pomocníky byli na místě. I pro něj to muselo být těžké. Některé z odsouzených osobně znal. Traduje se, že když jej v dřívějších dobách navštívil Jan Jesenius, meč pověšený na zdi se pohnul. Mělo to být zlé znamení, že návštěvník bude tímto mečem sťat. A to se v tento den opravdu mělo stát realitou.
Pořadí poprav bylo přesně stanoveno. První na řadu přišli čeští páni, poté rytíři, nejdéle čekali měšťané. Většině odsouzeným byla jediným úderem meče sťata hlava. Jen tři měšťané (Jan Šultys, Maxmilián Hošťálek a Leander Rüppel) byli oběšeni. Dva na trámu vysunutém z okna radnice a jeden na šibenici. Některé popravené navíc nečekalo jen odseknutí hlavy. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejprve uťata pravá ruka a poté teprve hlava. Janu Jeseniovi z Jasena, který byl známým mistrem slova a rektorem pražské univerzity, byl před popravou vyříznut jazyk, aby nemohl pronést poslední slova, která by mohla podnítit dav. Zároveň šlo o symbolický trest za jeho výstupy a řečnění proti císaři. I jemu byla useknuta práva ruka. Ty se pak pokládaly na hlavy popravených - mělo to maximalizovat jejich dehonestaci a zdůraznit trest za obzvláště aktivní velezrádné chování.
Po skončení krvavého divadla bylo dvanáct hlav popravených nabodnuto na železné tyče a vystaveno na ochozech Staroměstské mostecké věže. Tam zůstaly deset let jako trvalá výstraha všem, kdo by se chtěl vzepřít císařské nadvládě a zároveň jako děsivé memento. Pouze hlava Jáchyma Ondřeje Šlika byla sundána dříve. Vdova po Šlikovi urgovala u císaře vydání hlavy, posílala žádosti, a nakonec byla vyslyšena. Zhruba po roce tak mohla hlavu pohřbít. Všechny ostatní musely počkat až do listopadu 1631, kdy Prahu obsadila saská protestantská armáda. Tehdy byly hlavy popravených sundány a se všemi poctami uloženy v Týnskem chrámu. Poté však zmizely. Dost možná byly tajně pohřbeny na neznámém místě na Starém Městě. To proto, že císařská moc opět přebírala nadvládu nad městem.
Ferdinand II.
Staroměstská exekuce a celkové potlačení povstání měly pro české země katastrofální dopady. Čechy ztratily svoji dosavadní nezávislost a byly plně integrovány do habsburské říše. O pár let později bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, čímž se právně zakotvila habsburská moc, povoleno bylo pouze katolictví a německý jazyk se stal nejdříve rovnoprávným a posléze dominantním jazykem v zemi. Obměnila se šlechta, která získala majetek, co byl té původní zabaven. Do exilu uteklo mnoho lidí, včetně vzdělaných elit (např. Jan Amos Komenský), což znamenalo obrovskou kulturní a intelektuální ztrátu. České země navíc zůstaly bojištěm třicetileté války až do roku 1648, což vedlo k obrovským ztrátám na životech, úbytku obyvatelstva a devastaci země.
Začala doba temna, jak byla později nazvaná Aloisem Jiráskem v jeho románu Temno z dob obrození. Toto období je vnímáno jako období národního, náboženského a kulturního úpadku. Na druhou stránku docházelo například k rozkvětu baroka a současní historikové poukazují, že strádání v českých zemích a germanizace nebyly tak hrozné, jak se obrozenci a pozdější historikové snažili vykreslit. Některé současné zdroje uvádějí, že byla tato doba schválně vykreslována do co nejhorších barev, aby se poukázal na nechtěný německý vliv v českých zemích a bylo tedy úmyslně mnohé zveličováno.
Ať je to tak nebo tak, staroměstská poprava zůstává jedním z nejtragičtějších a nejvíce symbolických okamžiků české historie a připomíná důsledky náboženských válek a bojů o moc v raně novověké Evropě.
Zdroje
