Článek
Prosinec s sebou přináší očekávání. Nejdříve Mikuláš, pak první sníh, radost v dětských očích, splněná přání, rodina je pohromadě, přichází Ježíšek, dárky a odevšad zní ono "šťastné a veselé"…
V letech 1933 až 1945, a zejména to platí pro pozdější roky války, kdy se už tak hrůzné koncentrační tábory měnily na vyloženě likvidační, prosinec nic takového nepřinášel. Ne pro ty, kteří se v očích tyranů změnili z lidských stvoření na pouhá čísla. Čísla na zápěstích.
„Čísla“ prosinec poznávala jinak. Podle mrazu, který pronikal pruhovanými mundůry, podle brutálních narážek věznitelů, kteří se „číslům“ vysmívali, a podle vzpomínek, které se v tomto období stávaly ještě trýznivějšími než všudypřítomný hlad. Vánoce zde nebyly svátkem. Už vůbec ne obdobím klidu a míru. Vánoce se staly bolavou připomínkou všeho, co bylo ztraceno. Mnozí ti, kteří přežili, se shodují v jednom. Právě o Vánocích bylo nejtěžší nezlomit se.
Rakouský psychiatr Viktor E. Frankl, který prošel několika tábory včetně Osvětimi, popsal toto období jako čas, kdy byla duše obzvlášť křehká a člověk byl na hraně toho, zda bojovat dál, nebo vše vzdát. „Touha po domově byla v těchto dnech téměř nesnesitelná,“ napsal ve své knize A přesto říci životu ano. Vězni nemysleli na budoucnost. Mysleli na minulost – na kuchyně, kde kdysi seděli s rodinou, na hlasy blízkých, které neslyšeli, na poslední obejmutí a na slova, která nestihli vyslovit. Čím více se nořili do těchto vzpomínek, tím více mnozí ztráceli sílu přežít další den.
Warsaw Ghetto
Spisovatel Elie Wiesel, vězněný v Osvětimi a Buchenwaldu, popsal Vánoce stroze a bez emocí. Ve své knize Noc poznamenal: „Zapomněli jsme, že je Štědrý večer.“ Zapomnění neznačilo lhostejnost, šlo o obranu. Připomenout si svátky znamenalo připomenout si rodiče, sourozence, své lásky a děti. Připomenout si domov. A co hůř, uvědomit si, že většina z nich už zřejmě nežije.
Historické záznamy Státního muzea Auschwitz-Birkenau mluví o sadistických nápadech některých nacistů. Byli schopni postavit na apelplatzu vánoční strom a nutit vězně zpívat vánoční koledy. Nešlo o žádné gesto lidskosti. Šlo o demonstraci moci. Polský vězeň Józef Jędrych ve svém svědectví uvedl, že zpěv koled byl pro mnohé z vězňů psychicky mnohem těžší a bolestnější než fyzické tresty. „Každý si vzpomněl na domov. A pak jsme plakali.“ Slzy nebyly ukázkou slabosti. Byly znamením, že ze zbídačených těl city ještě nezmizely.
Nacisté záměrně zneužívali symboly Vánoc jako prostředek psychického mučení – jeden z nejhrůznějších příkladů pochází z Osvětimi, kde na apelplatzu postavili vánoční strom s rozsvícenými světly nad hromadou mrtvých vězňů. Ostatní museli před stromečkem stát a sledovat ten děsivý obraz. Podle svědectví Karola Świętorzeckého, zmiňovaného ve výpovědích uchovaných ve Státním muzeu Auschwitz‑Birkenau, šlo dle slov Lagerführera o „překvapení a vánoční dárek pro živé“.
Italský chemik a spisovatel Primo Levi, autor knihy Je-li toto člověk, varoval před jakýmkoli romantizováním těchto okamžiků. Vánoce podle něj nepřinášely naději, ale odhalovaly pravou povahu tábora. „Tábor byl doslova strojem na rozklad člověka. Každý den, i ten sváteční, sloužil stejnému cíli,“ napsal. Přesto přiznával, že právě o svátcích si lidé silněji uvědomovali, kým byli předtím – a kým nesmějí přestat být.
Zvláštní roli sehrávala hudba. Anita Lasker-Wallfischová, violoncellistka a členka ženského orchestru v Osvětimi, později vzpomínala, že hudba nebyla pouhou útěchou. Pro ně byla důkazem existence, důkazem, že stále jsou. Že žijí. „Hudba nám nepomáhala zapomenout. Pomáhala nám nezmizet,“ uvedla ve svých rozhovorech pro USC Shoah Foundation. O Vánocích byl tento pocit ještě silnější – každý tón připomínal život, který existoval před táborem a na jeho vlnách se duše umělců přesouvala do budoucnosti. Do chvil, kdy bude všechno zlé pryč.
Velmi silná jsou svědectví o drobných gestech solidarity. Archiv Yad Vashem zaznamenává opakující se vzpomínky, jak si vězni dělili už tak mizerné zásoby jídla, jak lámali kousek chleba, aby se dostalo na každého, jak z nakradených kousek látek šili panenky pro vězněné děti. Svědectví hovoří o objetích, o tichým přání přežití, nebo pohledech, které nahrazovaly slova. Nešlo o hrdinství. Šlo o to, nezůstat sám. Sám se sebou, sám v sobě.
KZ Ravensbrück
Zcela samostatnou kapitolou byly právě děti. V ghettu Terezín vznikly stovky kreseb, básní a deníků, které dnes uchovává Památník Terezín a Židovské muzeum v Praze. Děti kreslily vánoční stromky, okna se světlem a hvězdou, rodiny u stolu. Nešlo o radost, šlo o paměť. Jedno z dětí po válce napsalo: „Vánoce byly den, kdy jsme si nejvíc přáli, aby byl obyčejný.“ Normálnost se stala nedosažitelným snem.
Francouzská spisovatelka Charlotte Delbo, deportovaná do Osvětimi a Ravensbrücku, vzpomínala, že Štědrý večer byl okamžikem, který už tak rozervané duše trhal ještě více. „Nebyla to naděje, co nás přepadávalo, byl to minulý život,“ napsala. Vzpomínky najednou nebyly útěchou, ale hrozbou. Kdo si příliš živě vybavil domov a ponořil se do svých vzpomínek a snění, riskoval jediné - že se už nedokáže vrátit k táborové realitě, která vyžadovala k přežití neustálou ostražitost a velkou dávku otupění.
Maria Stromberger byla rakouská zdravotní sestra. Podle archivních záznamů a výpovědí přeživších přinesla v prosinci 1943 tajně jídlo, víno a šampaňské, které ukryla a později s několika vězni uspořádala vánoční setkání na půdě nemocnice. „Oslavy“ se navzdory zákazům a riziku smrti zúčastnilo sedmnáct vězňů různých národností a vyznání a všichni se museli střídat na hlídce, aby je nikdo neobjevil. Podobnou tajnou oslavu uspořádala i o rok později ve strojovně tábora. Její příběh svědčí o tom, že i v nelidských podmínkách existovali i na druhé straně lidé, kteří projevili kousek lidskosti.
Český spisovatel Arnošt Lustig, vězněný hned ve třech táborech a před čtvrtým ho zachránil útěk, popisoval Vánoce jako den tichého studu a touhy. Studu za to, že si lidé ještě dovolovali cítit a že přežívali. Polský spisovatel Tadeusz Borowski popsal vánoční večer v Osvětimi bez sentimentu. Podle něj byly svátky dnem jako každý jiný - jen ticho bylo těžší a čekání delší. „Nikdo nemluvil o Bohu ani o zázraku,“ poznamenal. Jediným platným zázrakem, jak uváděl, bylo přežít noc.
V ženském táboře Ravensbrück měly Vánoce podobu téměř nepostřehnutelných rituálů. Některé vězeňkyně si potichu šeptaly úryvky koled nebo básní, které si pamatovaly z dětství. Nezpívaly – zpěv by znamenal trest. Jedna z přeživších později uvedla, že šlo o „nejtišší Vánoce na světě“. Ticho zde nebylo prázdné, ale ochranné. Tedy, pokud jej tak člověk vnímal. Byly ženy, kterým ticho naopak drásalo nervy, neboť jim umožňovalo čím dál více propadat do sebe a tím do bolestného vzpomínání.
Svědectví z Dachau mluví o statečných knězech a duchovních, bez rozdílu vyznání, kteří se snažili zachovat alespoň myšlenkovou strukturu svátků – krátkou modlitbou, vzpomínkou na druhé. Nešlo o obřady, ale svým způsobem o odpor. Jeden z přeživších kněží po válce napsal, že Vánoce nebyly připomínkou zrození Krista. V realitě bestiálních táborů se staly zkouškou odpovědnosti jak neztratit schopnost rozlišovat dobro od zla.
Ruth Klügerová, přeživší Osvětimi a Gross-Rosenu, vzpomínala, že Vánoce byly dnem, kdy si lidé nejzřetelněji uvědomovali ztrátu. Všeho. „Neměli jsme nic. Už nám mohli vzít jen nás.“ Další svědectví přichází od Judy Meiselové, přeživší Buchenwaldu, která vzpomínala, jak si vězni v předvečer Štědrého dne navzájem šeptali příběhy o minulých Vánocích. „Bylo to jako nádech – krátký okamžik lidskosti uprostřed pekla,“ vzpomínala. Podobně Henri Borowitz, deportovaný do Auschwitz, popisoval, jak si vězni rozdávali drobné dárky, které si tajně vyrobili z papíru a provázků. Nebylo to primárně o radosti, šlo o potvrzení, že ještě existuje člověk… Člověk vedle člověka.
Dnes žijeme v hojnosti a klidných časech. Máme všeho dostatek, přesto si stěžujeme, jak je doba zlá, jak se máme špatně, jak… jak… jak… Statistiky bijí na poplach, jak moc stoupají čísla ohledně depresí a nespokojenosti se vším. Přesto si dnes většina lidí sedne k prostřenému stolu, rozdá dárky a bude se svými nejbližšími. Lidé před pár desetiletími takové štěstí neměli. Oni stáli před opravdovými problémy. Jejich svědectví se v mnohém shodují: Největším nebezpečím nebyl hlad ani zima, ale ztráta lidskosti.
Nezapomínejme proto, že jsme stále ještě lidé. Bez ohledu na to, co hlásají některé teze nebo rozsévají někteří populisté. Jak napsal Primo Levi: „Stalo se to. A proto se to může stát znovu.“ Právě proto má smysl tato svědectví znovu a znovu připomínat. Psát o nich. Zveřejňovat je. Aby se neopakovala ona chvíle, kdy nespokojení lidé hledali jednoduchá řešení a když panstvo ukázalo na „viníky“, přestali být lidé lidmi.
