Milion měsíčně a pláč před kamerou: Když český streamer hořekuje, jak těžkou práci má

Člověk by skoro zaplakal, kdyby si neuvědomil, že tenhle „přetížený dělník digitální doby“ vydělává za jeden jediný víkend to, co český táta od rodiny za měsíc v montovně. A tady naráží kosa na kámen. Pro obyčejného pracujícího člověka, který domů chodí fyzicky zničený a s prázdnou peněženkou, působí nářky někoho, kdo „jen sedí u počítače“, jako absolutní výsměch a nehorázná drzost.

Musíme se ale podívat i na druhou stranu mince, i když se to může zdát těžké. Fenomén vyhoření u tvůrců obsahu není vymyšlený. Psychický tlak na to být neustále „on-line“, neustále vtipný a neustále k dispozici, může člověka semlít. Je to zlatá klec. Jakmile přestanete vysílat, algoritmus vás potrestá a diváci odejdou ke konkurenci. Fitman si sice nevybral těžkou manuální dřinu, ale zvolil si život pod mikroskopem, kde každé jeho slovo může být použito proti němu. Ten pocit, že musíte bavit tisíce lidí, i když máte zrovna mizernou náladu, může po letech vytvořit neviditelný balvan na prsou.

Jenže argument s „těžkou prací“ u streamera pokulhává v momentě, kdy jej srovnáme s tvůrci, kteří do videí dávají skutečnou přidanou hodnotu. Pojďme si nalít čistého vína. Fitman nedělá hlubokomyslné dokumenty, neřeší složité animace jako kluci z kanálu Jirka vysvětluje věci a nestojí ho to ani kapku fyzického potu. On prostě zapne kameru a povídá si. Hraje hry. Směje se na donátory. To, co většina lidí dělá jako relax po skutečné práci, on nazývá vyčerpávajícím byznysem.

Pokud někdo dělá edukativní obsah, musí rešeršovat, psát scénáře a trávit desítky hodin v editačních programech, je to opravdu makačka. U streamingu je editace minimální nebo žádná. Je to v podstatě přímý přenos reality. Volání po „zvolnění“ v tomto kontextu působí spíše jako špatně zvolená marketingová strategie pro vyvolání soucitu. Je to vrchol drzosti a neúcty ke každému, kdo se každé ráno vrací z noční směny se zničenými zády. Pokud je pro něj sezení v teple domova a klikání myší tak nesnesitelnou zátěží, co by dělal, kdyby musel vzít do ruky lopatu?

Samozřejmě, mentální zdraví je důležité a psychický tlak existuje v každém oboru. Jenže tady mluvíme o člověku, který si tento život vybral dobrovolně kvůli astronomickým výdělkům. Nikdo ho nenutí streamovat deset hodin denně. Dělá to proto, že chce víc a víc. A když se pak pod tíhou vlastní nenasytnosti po penězích a slávě začne hroutit, očekává od nás, že ho budeme litovat? To je jako kdyby si majitel ferrari stěžoval lidem v autobuse, že ho bolí noha z mačkání plynového pedálu.

Na jedné straně tak jsou statisíce korun měsíčně za hraní her a na straně druhé lidi, kteří za 30 tisíc čistého odvádějí tvrdou manuální dřinu. Tenhle kontrast bije do očí. MGFitman se ve svém videu pasuje do role oběti vlastního úspěchu, ale realita je taková, že prostě jen narazil na hranice vlastního pohodlí. Místo pokory a vděku za to, že se může živit naprostou banalitou, nám servíruje divadélko o tom, jak je „práce“ streamera náročná, jak musí zvolnit, nebo „ho to semele a dostane rakovinu“.

Tento trend digitálního fňukání začíná být nebezpečný. Vytváří totiž dojem, že sedět u počítače a bavit fanoušky je srovnatelné s výkonem chirurga nebo horníka. Není. Je to privilegium, které má jen hrstka vyvolených. Pokud to Fitman nezvládá, cesta je jednoduchá: ať si najde „normální“ práci, kde nebude v presu ze streamování. Jenže to by znamenalo vyměnit statisíce za almužnu a pohodlné křeslo za tvrdou realitu.

Nikdo Fitmana do jeho pozice nenutil. Je to jeho svobodná volba, která mu přináší životní standard, o jakém se většině jeho diváků ani nesní. Když pak takový člověk s vážným výrazem tvrdí, že je v „těžkém presu“, působí to jako facka všem, kteří skutečně dřou, aby zaplatili nájem. Možná by místo dojemných videí stačilo na týden vypnout počítač a jít si zkusit brigádu v lese nebo u pásu. Možná by pak zjistil, že to jeho sezení na židli je vlastně splněný sen, za který by měl být vděčný, místo toho, aby si na něj stěžoval před kamerou.