Článek
Viktoriánská éra byla obdobím hlubokého kontrastu - z jedné strany byla tehdejší společnost sešněrována přísnými společenskými normami, zdrženlivostí a tlakem na dodržování etikety, z druhé byla fascinována smrtí, tajemnem a exotickými kulturami. Smrt byla v té době lidem takříkajíc bližší. Byla více „osobní“. Všudypřítomná.
Epidemie, špatné hygienické podmínky a omezené lékařské znalosti znamenaly, že děti umíraly v raném věku, ani dožití nebylo tak vysoké jako nyní, umírající lidé nebyli „odkládáni“ do různých typů zařízení a ze světa odcházeli povětšinou doma a v okruhu svých nejbližších. Lidé tak byli konfrontováni se ztrátou svých blízkých daleko více než dnes. I proto si vyvinuli složité rituály, které měly smrt kultivovat, „oslavit“ a zároveň vytvořit jakýsi sociální rámec pro vyjádření bolesti. Smutek se stal veřejným a regulovaným jevem.
Ve viktoriánských domech byla smrt každodenní realitou. Po smrti se tělo zesnulého přeneslo do obývacího (nebo jiného vhodného pokoje), položilo se na pohovku nebo postel. Prostředí bylo pečlivě připravováno. Nechyběly svíce, květiny a kadidla - propriety, které měly specifický úkol - maskovat zápach mrtvého těla a chemikálií, které se používaly k udržování těla v kondici. Květiny jako takové měly navíc svoji symboliku - lilie představovaly čistotu, růže lásku, fialky věrnost. Zrcadla a každý jiný lesklý povrch byl zakryt černou látkou. Tmavý samet měl zabránit tomu, aby se duše zemřelého nezasekla v odrazu a mohla odejít. Také se zastavily hodiny a vystavené fotografie v domě se obrátily lícem dolů, aby smrt „nezasáhla“ živé.
Úpravy se netýkaly jen okolí, ale i samotné mrtvoly. Obličej zesnulého byl jemně namalován, oči zavřeny (někdy se na víčka dávaly skleněné panenkovské oči, aby to vypadalo, že se mrtvý dívá), ruce byly složené k modlitbě, či naaranžované podle potřeby, například aby držely oblíbenou hračku nebo knihu, nebo dokonce připomínaly gestikulaci, která měla vyjadřovat „poslední přání“ či společenský status mrtvého. Zemřelé děti byly někdy fixovány stojany nebo vyztuženy drátky tak, aby vypadaly jako živé a jejich póza působila přirozeně. Pokud jejich těla nebyla stabilní, nebo dokonce části chyběly, domodelovávaly se voskem či vyztužovaly vycpávkami.
Tyto oživovací úpravy se děly i proto, že v té době bylo moderní pořizovat si s mrtvými poslední fotografie, tzv. post-mortem obrázky. Ty byly ceněnou památkou a Viktoriáni si na nich nechávali záležet. Navíc to nebyla doba jako teď, kdy má každý fotoaparát v kapse a fotka je dílem okamžiku. Fotografie byla tehdy drahá, o to více byla ceněna. Dělaly se z více úhlů a zkoušely se i různé varianty póz, aby si rodina mohla vybrat ten nejlepší a „nejpřirozenější“ obraz na památku. A tak se nám dochovaly fotky, kde sedí děti se svymi hračkami, manželé a manželky vedle sebe, nebo všichni u rodinné večeře a kdyby člověk netušil, že se dívá na obraz, kde je spolu s živými členy rodiny i jejich mrtvý příbuzný, tak by se nad tím ani nepozastavil.
Jeden chlapík, kterého jsem viděl na obrázku, měl koutky úst sešité do „úsměvu“, oči mu držely párátka a ruku zdviženou (za ním byl vidět dřevěný stojan), aby zamával.
Na některých fotkách ale nenajdeme přímo zemřelého. Někteří nechávali tělo v připraveném smutečním salónu a pro focení používali jedna ku jedné vyráběnou panenku nebo figurínu, která mrtvého nahrazovala. Ty byly vyhotoveny až s hrůznou precizností a často byly od mrtvoly k nerozeznání, včetně autentického oblečení a oblíbených předmětů. Po focení se pak umístily do smutečního salónu, který sloužil jako pietní místo.
Tyto salóny byly v některých rodinách zřizovány a po dlouhá léta udržovány v podobě speciálních pokojů, kde byly vystaveny portréty zemřelých, jejich šperky, vlasy a jiné osobní předměty. Starší děti a příbuzní dostávaly instrukce, jak se zde chovat, aby zachovaly pietu, náležitý respekt a úctu. Kromě vzpomínkových předmětů a figurek se zde kolikrát nacházely i voskové odlitky obličejů nebo rukou zemřelých.
Po focení se tělo vrátilo do „svého pokoje“. Členové rodiny se střídali u lůžka, hlídali hořící svíce a kontrolovali zemřelého, zatímco se připravovaly pohřební rituály. Tělo podle tradice nesmělo zůstat samotné. Někdo z rodiny nebo sousedů u něj seděl po celou dobu vystavení. To mělo zajistit klidný odchod duše do posmrtného života a mělo to i své praktické důvody. Jednak to bránilo všudypřítomným hlodavcům pustit se do nevítané hostiny a za druhé, Viktoriáni se bály fenoménu předčasných pohřbů. Proto ta kontrola těla. V mnohých případech setrvávali zemřelí v domácnosti i několik dní či týdnů.
To závislost mimo jiné i na délce truchlení. Ta se odvíjela od další tradice - takzvaných „tear vials“. Šlo o malé skleněné nádobky, do kterých se zachytávaly slzy smutku. Ti nejpoctivější si dokonce vedli deníky, kam si zapisovali datum a čas každé své slzy, kterou do flakónku nechali padnout. Ve chvíli, kdy slzy v lahvičkách vyschly, skončilo i období truchlení. Nádobky pak byly umístěny do smutečního salónu k dalším památečním věcem.
Na památku se též vyráběly různé vzpomínkové předměty a šperky. Známé jsou medailonky, prsteny a náhrdelníky s vlasy zemřelých. Zasazovaly se i do obrazů nebo květinových aranžmá. I zde byla důležitá symbolika. Šperky z vlasů sloužily nejen jako památka, ale také jako fyzický kontakt s duchem zesnulého.
Přísně regulován byl i smuteční oděv. V době první fáze „hlubokého smutku“, která trvala přesně jeden rok a jeden den, byly nezbytné černé šaty a závoj. Ve druhé fázi, nazývané „druhý smutek“, už mohly být k tmavým šatům přidány i menší ozdoby a závoj již nebyl povinný. Ta trvala dalších 9 až 12 měsíců. Po ní následovala fáze třetí – „poloviční smutek“ – která stále znamenala nošení tmavých šatů, byla už ale benevolentnější, byla povolena kombinace černé s jemnými barvami, a trvala půl roku. Pravidla byla tak přísná, že vdova, která je porušila, riskovala ostudu a odsouzení. Smuteční oděv nosily i děti a příbuzní. Muži oblékali černé obleky, rukavice a šerpy. Truchlení bylo veřejným projevem úcty.
Královna Viktorie se stala symbolem viktoriánské posedlosti smrtí a truchlení. Po smrti manžela Alberta nosila černé šaty, závoj a rukavice každý den po dobu 40 let. Do konce života se vyhýbala veřejnému životu. Její sídlo Balmoral muselo zůstat beze změn, jako by její manžel stále žil.
Když nastal čas pohřbu, tělo bylo vyneseno z domu - vždy nohama napřed. Pohřbívalo se v rakvích, ty byly často zdobené a pokud to status rodiny dovoloval, tak i monumentální. Stejně jako hrobky a památníky. Ty se z dnešního pohledu obyčejných náhrobních kamenů jeví jako umělecká díla. Ty honosnější hrobky obsahovaly i malé kaple a přístřešky pro rodinu, byly zdobeny reliéfy, ornamenty, anděly a soškami a byly též vybaveny symbolickými předměty, aby měla duše zesnulého pohodlnou cestu do posmrtného světa.
Viktoriánská rodina byla přesvědčena, že pokud se o mrtvého pečlivě postará, zůstane s nimi navždy – ve fotografiích, špercích, květinách a vzpomínkách. Viktoriáni smrt přijímali jako součást života. „Oslavovali“ ji, plánovali a připravovali vše kolem ní s intenzitou, která dnes působí fascinujícím i děsivým dojmem zároveň.
Když už jsme u této éry, smrti a mrtvol, bylo by hříchem nezmínit ještě jeden fenomén té doby - „mummy unwrapping parties“. Znáte YouTubery a jejich "unboxing"? Vlastně jde o něco obdobného. Tyhle parties byly takovými večírky, při kterých byly místo balíčků rozbalovány skutečné egyptské mumie.
Představte si, že jste pozváni na večírek do viktoriánské vily, kde vás přivítá tlumené světlo svíček a vzduch nasycený vůní kadidla. Stěny jsou pokryté tmavými závěsy, na nichž jsou namalovány hieroglyfy, v rohu stojí socha boha Anubise. Hosté jsou oblečeni do orientálních šatů, někteří mají dokonce skutečné egyptské šperky či amulety, které si přivezli z cest. Ve středu místnosti leží mumie, pečlivě zabalená v obvazech, připravená na odhalení.
Vyslechnete si přednášku o starověkém Egyptě, mumifikaci a jde se na věc. Fascinovaně sledujete, jak kousek po kousku mizí obvazy a látky, prohlížíte si amulety a jiné předměty, které jsou mezi nimi ukryté, až se dostanete k samotnému tělu. Ti odvážnější z vás si přivoní k obvazům a nebo se mumie dotknou…
Takové akce se skutečně děly. Původně byly vědeckého rázu, ve 30. letech 19. století se začaly stávat čím dal více veřejnými představeními a velmi oblíbené byly zejména mezi dobovou smetánkou. Prostě to patřilo k prestiži. Rozbalením to ale nekončilo. Některé mumie se rozemlely na prášek. Ten se pak využíval pro výrobu „mumia“, kterému se přisuzovaly až zázračné účinky a byl ceněným a žádaným prostředkem k léčení různých neduhů, nebo pro výrobu „mummies brown“, což byl pro změnu pigmentový prášek, používaný v malířství. Až s postupem času začaly převládat otázky etiky zacházení s lidskými ostatky a parties začaly vycházet z módy.
Dnes bereme tyto historické události a chování jako bizarní, neetické a neúctivé. Moderní vědecké metody, jako je CT skenování a neinvazivní analýzy, umožňují studium mumií i bez jejich rozbalování a poškozování. V době Viktoriánů ale byla společnost jiná. Tehdy lidé daleko více než dnes přijímali smrt jako součást života. Praktiky jako smuteční oděvy, fotografování zesnulých, smuteční šperky a mummy unwrapping parties odrážejí kulturní postoje své doby ke smrti a vzpomínání. Dnes tyto praktiky mohou působit šíleně, v kontextu své doby ale byly považovány za projev úcty a lásky k zesnulým i společenské normality a postavení.
Některé z těchto zvyků se v různých částech světa v různých obměnách praktikují dodnes. Ať už jde o vystavování mrtvého několik dní před pohřbem, schovávání vlasů a podobně. Nicméně nejmodernější doba přinesla také odklon od mrtvých a smrti a lidé v západní společnosti s ní nejsou tolik propojeni. Místo doma odchází lidé na věčnost v nemocnicích, domovech důchodců a střediscích paliativní péče. Zůstává otazkou, zda je to dobře, či nikoliv. Ale odpověď na ni si musí každý nalézt sám.
zdroje:
