Trest smrti v Československu: Od oprátky k jeho zrušení

Za první republiky byl trest smrti prováděn výhradně oběšením na popravčím prkně. Tato metoda vedla k udušení odsouzeného, což mohlo být v mnoha případech zdlouhavé a trýznivé. Už tehdy se ve společnosti řešilo, zda může člověk člověka trestat takovým způsobem. Známým odpůrcem byl například sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který ve většině případech udělil milost. Jak šlo ale o opravdu závažné zločiny, například brutální vraždy, které budily silné veřejné pobouření, popravy podepsal. Za jeho prezidentování bylo popraveno jen 12 lidí.

První republika vycházela z převzatých rakousko-uherskych zákonů (trestní zákon č. 117 z roku 1852), které v roce 1878 prošly novelizací, jež povolila trest smrti pouze za vraždu, pouze provazem a na uzavřeném místě (na povolení za přítomnosti příbuzných odsouzeného, účast jiných osob jen v zájmu odstrašujícího efektu a zúčastnit se mohli jen muži - paragraf 21). Československo později upravilo trestání smrtí zákonem 91/1934 Sb., který i v těch případech, kdy byl trest smrti na místě, umožňoval soudům nahrazovat jej těžkým žalářem nebo doživotím.

Zastřelení popravčí četou se v Československu nepoužívalo. Zákon jej sice znal, zmiňoval tento způsob jako možnost v případě válečného konfliktu nebo v případě vyhlášení stanného práva, ale neuplatňoval se. Vše se změnilo s příchodem Němců. Během brutálního období německé okupace se trestalo smrtí často, a to jak oběšením, tak právě zastřelením. Například na střelnici v Praze-Kobylisích byly zastřeleny stovky českých vlastenců a odbojářů. Popravovalo se i v Brně, v Pardubicích, ale i dalších městech.

Ještě drastičtější metodou, importovanou z Říše, byla gilotina. Tento historický popravčí nástroj měli nacisté v oblibě a tak byl často používán i německými okupačními úřady. Ty zřídily v dubnu 1943 tzv. Pankráckou sekyrárnu. Důvod byl prostý, sekyrárna v Drážďanech nestíhala a ty další ve Vídni, Berlíně nebo Mnichově byly jednoduše daleko. Hned první den setnula pět obětí. Do konce svého provozu pak ukončila život 1079 lidem (jiný zdroj uvádí 1075). Nejvíce lidí popravila den před prvním výročím svého zřízení - 5. dubna 1944 bylo sťato 29 lidí. Poslední poprava pěti lidí proběhla 26. dubna 1945. O 4 dny později byla rozebrána a shozena z Karlova mostu do Vltavy. Po válce byly jednotlivé kusy vyloveny a tento hrozivý nástroj může každý na vlastní oči vidět v pankráckém památníku. Gilotina byla vnímána jako symbol nacistické krutosti a efektivity. Podle nacistů byla rychlá, levná, naprosto spolehlivá a dostatečně odstrašující.

Krátké poválečné období bylo poznamenáno „zúčtováním“ s okupanty a jejich přisluhovači. Vydávaly se tzv. retribuční dekrety, na jejichž základě bylo popraveno obrovské množství lidí za válečné zločiny, kolaboraci s nacistickým režimem a mnohá další provinění. Tyto popravy byly často vykonávány rychle a v atmosféře poválečné msty, což vedlo i k mnoha sporným případům a nespravedlivým rozsudkům, dokonce i k popravám bez nich.

Po nástupu komunistického režimu se země opět vrátila k metodě oběšení. Od roku 1950 bylo provedení popravy zákonem č. 86 Sb. omezeno pouze na oběšení provazem a na uzavřeném místě, typicky se tak dělo ve věznicích (zastřelení bylo možné podle tohoto zákona jen v případě zvýšeného ohrožení státu). Oběšení se provádělo na oprátce, která byla zavěšena na kladce, připevněné na vztyčeném prkně - docházelo k trýznivému dušení, agónie trvala až čtvrt hodiny. Do roku 1954 se popravovalo na veřejných prostranstvích, tento druh šibenice měla každá krajská věznice (od počátku roku 1953 pak začali být odsouzení sváženi na Pankrác a došlo k jakési centralizaci poprav).

V roce 1954 již byly převozy do Prahy oficiální, rozhodlo se tak Tajným rozkazem ministerstva vnitra č. 140 z července tohoto roku (po vzniku federace v roce 1968 byli slovenští odsouzení popravováni v Bratislavě). Od roku 1955 se přešlo na tzv. metodu „short drop“ (krátkého pádu). Oprátka byla umístěna na hák ve zdi a pod ním se nacházelo propadliště hluboké asi osmdesát centimetrů. Katovi pomocníci umístili odsouzenému oprátku na krk a kat uvolnil propadlo. Teoreticky měla tato metoda vést k rychlému zlomení vazu a okamžité smrti, což mělo zkrátit utrpení odsouzených. V praxi ale mnohdy i tak docházelo k pomalejšímu udušení, pokud nebyla oprátka správně umístěna. V roce 1956 vyšly novelizované zákony 63 a 64, které se trestu smrti dotýkaly, nově se například musel každý takový rozsudek povinně přezkoumat. Novely z roku 1961 (č. 140/1961 Sb.) a z roku 1973 (č. 45/1973 Sb.) stanovily trest smrti jako výjimečný a fakultativní, bylo známo až 33 případů, kdy mohl být uložen a zároveň zavádí možnost uložit alternativní trest.

Nejtemnější kapitolu v dějinách trestu smrti v Československu napsal komunistický režim, když jej zneužil k provádění justičních vražd. Mezi lety 1948 až 1953 byly popraveny stovky lidí, z toho více než 90 procent za politické trestné činy. Nejznámějším případem je monstrproces s Miladou Horákovou 27. června 1950. Poprava političky se stala symbolem komunistické brutality. Poslední politická poprava se konala v roce 1960. Hrůznost těchto poprav spočívá v tom, že ačkoliv režim tvrdil, že jedná podle zákona, ve skutečnosti šlo o zinscenované procesy s předem určenými rozsudky, které neměly nic společného se spravedlností.

V pozdějších fázích komunistického režimu se počet poprav snižoval. Soudy je vyhlašovaly za zvláště závažné kriminální činy. Poslední popravenou ženou v Československu byla Olga Hepnarová v roce 1975 na Pankráci. Byla odsouzena za zabití osmi lidí, když do nich úmyslně najela nákladním automobilem. Její případ byl kontroverzní kvůli jejím psychickým problémům a otázkám ohledně její plné příčetnosti.

Úplně poslední poprava na území dnešní České republiky se konala 2. února 1989 v Praze (na Pankráci), kdy byl oběšen Vladimír Lulek, odsouzený za pětinásobnou vraždu. Úplně poslední poprava v celém Československu pak proběhla 8. června 1989 v Bratislavě, kde byl oběšen Štefan Svitek, také za vraždy. Tyto poslední popravy se odehrály jen několik měsíců před Sametovou revolucí. Po ní byl trest smrti v Československu zrušen. Rozhodlo tak Federální shromáždění 2. května 1990 zákonem č.175 s účinností od 1. července.

Kolik lidí bylo popraveno nelze s definitivní jistotou říct. V divokém poválečném období neexistovala žádná evidence. Navíc do konce roku 1952 se popravy prováděly na více místech. Řádné seznamy se zavedly až později. V roce 1958 se Správa nápravných zařízení pokusila vyhotovit seznam popravených na základě hlášení soudů a dohledatelných informací. Ten pak porovnala se seznamem popravených osob ministerstva spravedlnosti. Prověrka potvrdila 951 vykonaných trestů v období 1945 až 1952. Za celé období od založení republiky do zrušení trestu smrti se pak uvádí 1207 vykonaných rozsudků, z toho 61 procent v rámci retribucí, 21 procent za politické a 18 procent za kriminální trestné činy. Existuje dokonce publikace, kde jsou všechny tresty smrti mezi lety 1918 - 1989 rozepsány a to včetně jmenných seznamů.

Po rozdělení Československa v roce 1993 je trest smrti zakázán jak v České republice, tak na Slovensku, a to i na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod. Nejvyšším trestem je tak doživotí. Zrušení trestu smrti bylo vnímáno jako důležitý krok k návratu do společenství demokratických zemí a k respektování lidských práv. Zároveň se ale ozývají hlasy, které po jeho obnovení volají. Agentury opakovaně provádějí výzkumy na toto choulostivé téma. Poslední výsledky z minulého měsíce odhalily, že více než polovina Čechů je dle zprávy ČTK pro obnovu trestu smrti.

Pozn. autora: Čísla vycházejí z veřejně dohledatelných zdrojů a zejména z publikace Vykonané tresty smrti, kde se nachází grafy i jmenné seznamy všech popravených. Některé jiné zdroje hovoří o jiných číslech, například článek na idnes z roku 2006 zmiňuje o 10 celkových poprav více. Jiné zdroje uvádějí o 3 popravy více v Gottwaldovské éře. Tyto rozdíly jsou dány složitostí celého tématu a liší se v jednotkách podle zdroje výzkumu.