Článek
Empatický člověk má schopnost vcítit se do emocí druhých. Rozumí tomu, jak se někdo cítí a dokáže na to díky této své schopnosti citlivě a vhodně zareagovat. Vlastně - je to běžná lidská schopnost, kterou má většina lidí. Někdo více, někdo méně. Empatický člověk dokáže svého kamaráda pochopit a porozumět mu, když je smutný, ale přitom on sám smutek necítí.
To empat neboli empatik, to je o fous jiná liga a někdy značně náročná. Mnoho lidí o sobě ani neví, že jsou empati. Neumí s tím pracovat a přináší jim to potíže, aniž by to chápali. Empatů je navíc mnoho druhů. Až překvapivě mnoho. Uvádí se, že jich je zhruba sedm. Intuitivní, emoční, fyzický, mentální, zvířecí, přírodní a senzuální. Některé zdroje pak ještě rozdělují různé typy na další.
Emoční empat vnímá emoce jiných nejsilněji. Zažívá jejich radost, ale i smutek, strach a vztek. Kolikrát si vůbec neuvědomuje, že emoce, které cítí, nejsou jeho vlastní. Proto si kolikrát říkají, že mají prostě jen špatnou náladu, aniž by si uvědomovali, že cítí stav někoho jiného. Naproti tomu fyzický empat naciťuje bolest a fyzický stav. Je to například ten člověk, kterého rozbolí hlava ve chvíli, kdy se přiblíží k někomu s migrénou. Tito lidé často bývají úspěšní jako maséři, fyzioterapeuti nebo léčitelé.
Mentální empaté jsou lidé s extrémně rozvinutou intuicí a předvídavostí ostatních. Nacítí se na myšlenkové pochody ostatních, tak nějak dokáží říct, co si druhý myslí, nebo proč se chová právě takto. Jsou to výborní psychologové, koučové a poradci. Nejvíce rozvinutí jsou intuitivní empaté. Ti totiž vnímají to, co všechny předchozí typy - emoce, tělo i myšlení. Sami mají velmi rozvinutou vlastní intuici, podle níž se řídí. Takoví lidé mají schopnost „vědět“, aniž by měli logické vysvětlení, jak je to možné. Jsou vedeni silnými instinkty a svým vnitřním vedením i věděním.
Další tři typy se nesoustředí tolik na člověka, jako spíše na svět kolem sebe. Zvířecí empat má hluboké spojení se zvířaty. Cítí, co zvíře prožívá a svým způsobem nepotřebuje mluvených povelů a pokynů k tomu, aby jej zvíře vnímalo a poslouchalo. Patří mezi ně cvičitelé a teraupeti nebo veterináři. Přírodní empat silně reaguje na přírodu - celkově. Vnímá změny, cítí její klid a pohodu, ale i blížící se změny. Rád je venku, dotýká se stromů a tak dále. Podobně to má senzuální empat, jen s tím rozdílem, že silně vnímá smyslové podněty. Reaguje na vůně, doteky, zvuky nebo třeba světlo. Může být přecitlivělý na hluk, znečištění, vizuální smog a bývá občas spojován s tzv. HSP (Highly Sensitive Person) - vysoce citlivými osobami.
A jak to má empatik oproti člověku, schopnému empatie? Empat silně nasává a prožívá emoce ostatních. Tak, jako by byly jeho vlastní. Je velmi citlivý na energie a nálady ostatních i bez toho, aniž by mu někdo něco řekl. Dá se o něm mluvit jako o ezoterickém či spirituálním člověku. Člověku s darem silného vnímání. Být empatik však může být velmi vyčerpávající, pokud se s tímto darem člověk nenaučí pracovat a chránit se. Hlavně před přijímáním negativních emocí.
V podstatě to u nich funguje naprosto samovolně. Vstoupí do místnosti a ihned cítí napětí - i když se nikdo nehádá. Já sama jsem například silný intuitivní empat a z ostatních druhů mám také něco, ale to nemám až tolik rozvinuto. Vím, že to tam je a rozvinout to mohu. Mě ale docela stačí tento dar či schopnost, budeme-li to takto nazývat. Než jsem se s tím naučila pracovat a vůbec, než jsem pochopila, že mám cítění o značně více rozšířené než běžní lidé v mém okolí, byl to mazec. Kamkoliv jsem vstoupila téměř ihned jsem věděla, co kdo prožívá a jak mu je. A navíc to s nimi cítila i prožívala. Představte si mít takovou schopnost a vstoupit do velkého obchoďáku. Co vám budu povídat… odcházela jsem jako vymačkaný citrón a nevěděla proč. Přitom obecně po lidech nepokukuji, neřeším je a jedu si to své. Jenže ono se to děje samovolně. A jelikož jsem intuitivní empat, tak se mi to děje i na dálku - přes zprávu, hlasovku, telefonát. I to mi stačí k tomu navnímat, co a jak kdo prožívá.
Naštěstí už to umím vypínat a dělat si potřebné ochrany a právě o těch bych vám chtěla říci. Vy, kteří některý z těchto „druhů daru“ máte, nebojte se toho. Je to svým způsobem poslání a můžete tím mnoha lidem ve svém okolí pomoci. Jen nesmíte zapomínat na sebe! Tak jako v letadle má nejdříve matka nasadit kyslíkovou masku sobě, aby byla schopna pomoci svému dítěti. Tak i vy si musíte hlídat a chránit svou energii a sílu. Jelikož se empatikovo vnímání odehrává na úrovni energií, je na to stejně tak jednoduchá, ale účinná energetická pomůcka. A zvládne ji každý a nemusí mít ani extra bujnou představivost.
Osobně jsem si začala dělat takzvané ochranné štíty, bubliny. Když jdu někam mezi neznámé lidi, nebo zrovna do toho obchodního domu, či na nějaký koncert, místo, kde je předpoklad většího davu lidí, v představě si kolem sebe udělám ochranný štít. Představte si to jako bublinu. Nebo možná pro ještě lepší představu, představte si to jako zorbing. Velká průhledná koule, do které na pouti dáte dítě a ono se v ní pohybuje na vodě, aniž by se namočilo. A na přesně stejném principu funguje i tato v mysli utvořená bublina. Když si ji dělám, zabere to ani ne pár vteřin. Jen si přestavím, jak jsem uvnitř a u toho myslím na to, že je to ochrana proti všemu negativnímu. Ano, dělám si pouze proti negaci. Přeci se nebudu ochuzovat zase o radost a šťastné prožitky, že? To bych byla sama proti sobě.
Neznamená to však, že když se v té době v mé blízkosti stane něco špatného, že to nevnímám. Naprosto reálně vím a vnímám, co tam probíhá, jen to emočně nepociťuji tak silně, jako bez ochrany. Vesměs se to po mně sveze po povrchu. Např. na koncertě Marka Ztraceného kdysi zkolaboval člověk. Zastavil se koncert a musela se zavolat pomoc. Jindy bych bez ochrany cítila všechen ten strach, paniku, zvědavost lidí, kteří tam jsou. Stejně tak profesionální přístup, nebo obavy záchranářů. A dokonce i to, co se odehrává v člověku, který zkolaboval. A to nechcete prostě. To je taková emocionální palba a nálož, že by tam mohli za chvilku křísit nás oba.
Možná vás napadne, jak je to pak s ochrannou bublinou dál. Zda se musí nějak rušit. Nebo obnovovat. Že by vás obtěžovalo na to neustále myslet a tak byste si nejraději udělali jednu a tu měli napořád. Jenže, to by byla škoda. Smutek a negace prostě k životu patří také. Bez toho by si lidé neuvědomovali a nevážili tolik radost, štěstí a lásku. To je tedy čistě můj osobní pohled a přístup. Takto to já praktikuji. Prostě si tu bublinku udělám, kdy uznám za vhodné, nebo když cítím, že mi odchází bezdůvodně moc energie, cítím se unavená a nevím proč. Sama u sebe mám odpozorováno, že se ochrana rozplyne sama od sebe ve chvíli, kdy je ta událost za mnou.
Ochranné štíty si však nemusí dělat jen empati, velmi dobře je mohou používat i ostatní lidé. Například když někam vyrážejí autem, mohou si udělat kolem auta bublinu a u toho myslet na to, že v pořádku dojedou tam i zpět bez jakýchkoliv potíží. Dělávám to tak také, jakmile mám před sebou delší cestu. Od té doby se mi ani jednou nestala na cestě žádná kolize. Maximálně takové to chvilkové stání někde v koloně.
Někdy si představuji, a tak trošku i přeji, aby se alespoň na jeden jediný den všichni lidé na planetě zabalili do ochranných bublin. Ta představa, že najednou zmizí vše negativní a je všude jen pohoda, láska a štěstí – wau, to by se žilo. Tak málo by stačilo a na světě by bylo o dost krásněji.
Našli jste se v některém z typů empatů? Rozhodně se není čeho bát. Je dobré naučit se v sobě samém číst a pochopit, proč se nám některé věci dějí, z jakého důvodu. Třeba vám právě takové zjištění pomůže k lepšímu poznání svého vnitřního světa. Sledujte se, naučte se se svým já pracovat a máte vyhráno. To vám pomůže vést kvalitní život bez pocitů, že jste jen nevyrovnaní, přecitlivělí či emočně nestabilní. Nejste - jste empat a to je vaše síla.
(Z cyklu Mezi nebem a zemí)
