Článek
Giordano Bruno samozřejmě nebyl prvním člověkem, který uhořel na hranici a rozhodně ani posledním. Upálení se používalo prokazatelně už ve starověku. Zmínky o tomto trestu jsou ze Starobabylonské říše v Chammurapiho zákoníku, který patří mezi nejstarší nalezené zákoníky vůbec. Ten trestá upálením ty, kteří si sami s ohněm zahrávají - tedy žháře. O trestu se zmiňuje i bible, používal se i v dalších starověkých civilizacích, od Indie po Řím.
Chamurapiho zákoník je vůbec zajímavé „čtení“. Odsuzuje například dopadené loupežníky rovnou k smrti. Dítě, které si dovolí vztáhnout ruku na svého otce, je potrestáno useknutím pravé ruky. Nebo pokud stavitel neodvede svou práci dobře a dojde k pádu zdi, musí ji na své náklady postavit znovu. Zajímavé je i členění lidí do skupin a souzení podle nich. Pokud jeden občan s plnými právy jinému zlomí kost, bude mu na oplátku také kost zlomena. Ale zlomí-li plnoprávný člověk kost nevolníkovi, potrestán bude jen pokutou. Otrok, který dá facku svému pánovi zase přijde o ucho. Chamurapiho zákoník je vytesán do kamenné stély, která je k vidění ve francouzském muzeu v Louvru.
Z dob antiky se zachovalo mnoho důkazů a pramenů o chování tehdejší společnosti a samozřejmě tedy i o trestech. Proto víme, že způsoby, jak člověka upálit, byly různé a projevovala se naplno lidská představivost. Velmi známá varianta je tak například tzv. Sicilský býk. Jde o dutou mosaznou sochu, do které je odsouzenec zavřen a pod sochou se zapálí oheň. Nejde sice o klasické upálení jako takové, ale do kategorie spadá. Často se také popravy prováděly tak, že se odsouzený nechal obléknout do oděvu, namočeného v hořlavé látce a bylo hotovo. Stačilo škrtnout.
Hranice se též používaly. Jejich největší boom ale přišel se středověkem. Zejména církev si v trestu libovala a tak upalovala obviněné kacíře a čarodějnice o sto šest. Mezi nimi byl právě třeba Giordano Bruno, Jan Hus nebo stovky obětí během řádění inkvizitora Bobliga, známého z filmu Kladivo na čarodějnice. Trest používaly i světské soudy. Většinou byly ukládány za sodomii, žhářství nebo travičství. Postupem času se ale soudnictví v Evropě stávalo lidštějším a od různých bolestivých praktik a trestů upouštělo. Poslední inkvizicí nařízená veřejná poprava upálením na hranici se tak stala v 19. století ve Španělsku. Jiné zdroje uvádí Německo, v roce 1813 zde byli upáleni dva žháři.
To ale neznamenalo, že tím skončilo upalování úplně. Ve spojitosti s armádou a válkami bylo prováděno i nadále. A to na všech stranách. Během Velké války upalovali Rusáci zajatce v kotlích parních strojů. Za druhé světové války používali trest nacisté. V šedesátých a sedmdesátých letech popravovala za pomoci ohně thajská armáda komunistické povstalce a dodnes se upálení plamenometem používá v KLDR. A jistě si vzpomenete i na události poměrně nedávné, kdy Islámský stát upálil v kleci jordánského pilota a záznam hrůzného představení pak vydal on-line.
Provedení trestu smrti upálením jsou různá. Od hranice, přes prosté zapálení, po uškvaření člověka pomocí ohně bez přímého zásahu plamenů. I samotné hranice se stavěly různě. Ať už klasicky, jak to známe z filmů o středověku, kdy se postavila hromada dřeva, na které byl kůl a odsouzenec byl přivázán k němu, nebo v podobě různých ohrad, které se postavily kolem odsouzence až do jeho výšky a prázdné prostory zacpaly slámou, a nebo různých boud ze dřeva, do kterých byl odsouzenec jednoduše vhozen. Samozřejmě, lidé byli vždy kreativní, a tak se někdy přidávaly odsouzeným na krk sáčky se střelným prachem, jindy je potírali hořlavinami a někdy se upalovali postupně, tedy přímým plamenem a po částech těla. To bylo rozhodně nejbolestivější.
Jak moc bolí taková smrt? Lidé si mnohdy představují neskutečná muka, která musí upalovaný zažívat. Psychická určitě. U fyzické bolesti jde o způsob, jakým k popravě dochází. Na klasických hranicích totiž člověk v drtivé většině umřel na udušení. To samozřejmě s sebou nese také dost bolesti, odsouzený ještě cítil, jak se mu škvaří nohy a samotné dušení také není nic, co by chtěl člověk postupovat. Přeci jen - horký vzduch doslova spálí dýchací cesty. Nicméně pak rychle upadá do bezvědomí a že jej pohlcují plameny už vlastně nevnímá. Vysvobozením od bolesti je též šok. Vynechme ale tyto možnosti a pojďme k tomu, jak lidské tělo snáší přímý kontakt s ohněm.
Pokud tedy odsouzený nebyl součástí této milosrdnější hranice a neomdlel hned na začátku, čekala ho opravdu šílená bolest. Jen si představte, když se jen trošku spálíte. Většinou jde o popáleniny prvního stupně, které bolí jako čert, ale nemáte puchýř. Ten se dělá u druhého stupně u povrchových popálenin. A to uz je teprve něco, že? A to ještě existují druhého stupně hluboké. A teď si tu bolest představte na celém těle. Pravdou ale je, že o co je ta bolest intenzivnější a jen těžko představitelná, o to rychleji pomine. To se stane ve chvíli, kdy už vám oheň seškvařil kůži a sežehl nervy. Zde už popáleniny přechází přes třetí stupeň, kdy tkáň nekrotizuje, po čtvrtý stupeň, kdy přichází na řadu zuhelnatění. Také se odpařují tekutiny ve vašem těle a kůže se na vás začne jakoby scvrkávat, což vás zadusí. Také dochází ke krvácení, zejména vnitřnímu. Šílená smrt.
Naštěstí, jak bylo řečeno, mnoho odsouzených zemřelo udušením dříve, nez uhořeli. Pokud měl odsouzenec štěstí, kat jej předtím podřízl nebo zardousil. Též zmíněné sáčky se střelným prachem sloužily ke zmírnění útrap. I kati byli lidi a jsou známy případy, kdy se snažili utrpení odsouzencům co nejvíce zmírnit.
Zdroje:
