Článek
Když náš první československý prezident na podzim roku 1937 umíral, byl u jeho smrtelného lože syn Jan. Tomu z posledních sil nadiktoval vzkaz, poselství, poslední slova. Jan Masaryk list pečlivě uschoval.
Nikdo ze žijících lidí ani netuší, co se v obálce skrývá. Objevují se spekulace a otázky. Jde o zvolání k národu? Tehdejšímu? Nebo pro nás, budoucí pokolení? Nebo si snad přečteme nějaké velké tajemství, či dokonce skandální odhalení? Fantazii se meze nekladou.
Však bychom to také nebyli my Češi, aby se hned nevyrojily vtipné obrázky a texty, parodující situaci otevření a možný obsah. Hlášky typu „Hlavně to nedávejte Benešovi, zkoní to!“ nebo „Můj ta-ta nebyl můj ta-ta, Franz Josef byl můj ta-ta“ už kolují internetem.
Jde samozřejmě o vtípky. Lidé očekávají otevření obálky s úctou, jakou chovají i k muži, který tajnou zprávu nadiktoval. Ve chvíli, kdy bude současný prezident slova číst, nebude Čecha, který by neposlouchal a nezajímal se, co nám Prezident Osvoboditel sděluje.
A proč to trvalo tak dlouho? Obálka nejdříve cestovala po světě. Nejdříve si ji syn Jan odvezl s sebou do exilu. Z Londýna se pak přes Skotsko dostala do Francie, z níž se po revoluci spolu s další masarykovskou pozůstalostí vrátila do Čech. V roce 2005 ji předal osobní tajemník Jana Masaryka Dr. Sum Národnímu Archivu.
Bílá obálka s červenou pečetí přitahuje pozornost a její tajemství se již brzy rozluští. Na stránkách Národního archivu můžete sledovat odpočítávání do chvíle, kdy prezident Petr Pavel v Lánech za pozornosti celé republiky a v přímém přenosu pečeť odstraní. Do té doby můžeme jen tipovat, co se uvnitř skrývá a jestli nás Masarykova poslední slova pořádně překvapí.
