Článek
Dva světy se střetávají na prašné cestě mezi poli u Hejnic. Na jedné straně skupinka německých mladých lidí, téměř osmnáctiletá Doris Jesensky a její patnáctiletá sestřenice Ilse, k nim se na křižovatce u nádraží v Bílém Potoce přidávají jejich kamarádi - Walter Schild a Harald Seidl. Jejich plán je jednoduchý – odpolední procházka k Jizerské chatě.
Na druhé straně stojí pětice českých chlapců. Ti se sešli v dílně Jaroslava Macha, jen pár metrů od domu Jesenských. Jde patnáctiletého Zdeňka Macha, jedenáctiletého Čestmíra Reisnera (Jaroslav Mach byl bratrem Zdeňka a zároveň otcem Čestmíra), třináctiletého Otomara Čápa a stejně starého Jindřicha Řeháka. Vede je osmnáctiletý vůdce party Vladimír Žižka. Všichni přišli na Frýdlantsko po válce, nikdo z nich nebyl místní. Chlapci chtějí zažít dobrodružství, místo pomlázek s sebou mají tři pistole.
Česká parta pozoruje Němce a pak se vydává se za nimi. Jdou směrem k opuštěným pískovnám. Nic netušící čtveřice vleze do staré dřevěné boudy. Začnou se bavit, ozývá se smích, prostě jedno hezké odpoledne dětí, které si užívají volného dne. Jenže neví, že zde nejsou sami. Pětice českých chlapců se mezitím na skalce nad boudou dohaduje, co udělá. Jako správný vůdce klučičí party rozhodne Vladimír Žižka: Ty tři mizerný Němce zastřelíme a tu malou, tu pěknou, s tou si pořádně užijeme! Parta souhlasí.
Jak se nahoře dohadují, kdo bude dělat co, někdo z nich nechtěně uvolní kámen a ten se ze skalky skutálí dolů. Přímo do boudy. Kluci vevnitř to slyší. Zarazí se, holky se na ně podívají a Walter s Haraldem se zvednou, aby zjistili, co to bylo za rámus. Jakmile otevřou dveře a vyjdou ven, česká skupina už na nic nečeká a vyběhne proti nim s namířenými zbraněmi. Padají urážky, řev, v Němcích by s krve nedořezal. Děvčata jsou vyděšená, ale v pudu sebezáchovy zavelí instinkt a snaží se utéct dírou, která se v zadní části chatky nalézá. Bohužel k jejich smůle, jeden z českých chlapců jde za nimi, jsou prozrazeny a musí se vrátit zpátky. Nikdo z vystrašené čtveřice netuší, co se to děje.
pomník Jesenských
Čeští chlapci se snaží být drsní a nahánět strach. Ten nejmladší, jedenáctiletý Reisner, celou dobu na čtveřici Němců míří pistolí a jednu z dívek dokonce praští do obličeje, aby si získal respekt svojí party a zároveň ukázal přepadeným, že ač je nemladší, rozhodně není radno ho nějak podceňovat. Napětí sílí. Čeští násilníci na sebe chvilku pokukují, jako by si dodávali odvahy. Možná v tu chvíli německé děti zažívají pocity naděje, možná si říkají, že z toho vyváznou, možná…
Situace je napjatá. Ve stresu není jen v půlkruhu stojící čtveřice. Nervy pracují i na druhé straně. Šéf české party Žižka a druhý nejstarší Mach se dohadují, co bude dál. Jejich plán, že si každý zastřelí svého Němce, jim nemůže vyjít. Před nimi přeci stojí jen čtyři. A jich je pět. „Dej to sem, postřílím je sám“, bere vše na sebe nakonec Mach a natahuje se po Žižkově pistoli. Svou použít nemůže. Má v ní jen tři náboje. Osm vyděšených očí sleduje, jak se ruka s pistolí natahuje, aby ji druhá převzala. Jenže nic nejde podle plánu. Zazní výstřel.
Jestli šlo o neopatrnost vůdce Čechů, nebo nešikovnost dobrovolného kata, to už se asi nikdo nedozví. Každopádně během předávky zbraň vystřelí. A tento výstřel, tato rána, jako signální pistole na trati zavelí k masakru a otevře stavidla šílenosti. Mach omámen ranou začne pálit do dětí. Nemíří, zřejmě ani nepřemýšlí, jen vyprazdňuje zásobník. V novodobé terminologii se tomu říká tunelové vidění. I kdyby na něj ostatní chlapci křičeli, ať nestřílí, neslyšel by je. Byl v tranzu.
Bezmyšlenková střelba je štěstím v neštěstí. Nejsou zasaženy smrtelné rány. Nejde o žádné chladné popravy ranou do týla. Německé děti se skácí na zem, Harald využívá zmatku, vstává a v šoku z místa utíká. Běž a neotáčej se, jen běž, běž! velí jeho instinkt. Ani čeští chlapci nejsou žádní školení nebo válkou ošlehaní zabijáci. Jsou sami v šoku, vyděšení, dost možná jim ještě ani nedochází, co se právě stalo. Každopádně se rozutečou také. Jediný Mach vidí unikajícího Haralda a rozeběhne se za ním.
U boudy leží tři těla. Starší z dívek, Doris, je na místě mrtvá. Sestřenice Ilse a její kluk Walter leží vedle sebe. Ona je při vědomí. On v bezvědomí. Ale oba žijí. Ilse má bolesti, je v šoku, naříká a prosí o pomoc. Slyší kroky. Záchrana, pomyslí si. Já přežiji, já přežiji… Otočí hlavu tím směrem. Naději vystřídá zděšení. Vrací se, prolétne ji hlavou. Vidí, jak se k ní blíží ten nejmladší z Čechů - Reisner. Jde pomalu, jako by se bál. Ale jde, zvědavost je silnější. Když na něj Ilse bolestně vzhlédne a začne jej prosit, ať jí pomůže, ať jí tu nenechává, jedenáctileté dítě se znovu lekne a z místa tragédie uteče.
pomník Jesenských - informační tabulka
V tu chvíli se na místo činu vrací i vůdce party Žižka. Chce se na vlastní oči přesvědčit, že jsou všichni mrtví. Už v něm není ta odhodlanost a bojovný duch z rána. Teď spíše převládá strach z prozrazení, strach z toho, že to praskne. Už zdálky sleduje tři těla. Když dojde téměř k nim, lekne se. V tu chvíli se totiž Walter probírá z bezvědomí. Snaží se zvednout. To ne, to ne, prolétne Žižkovi hlavou. A tak zamíří a střelí Němce do zad. Walter znovu padá k zemi, Ilse zažívá neskutečná muka a Žižka… ten se dává znovu na útěk. Dobíhá své tři vynervované kamarády. Dožene je na prašné cestě u vsi. V tu chvíli všichni tři slyší další výstřel.
Byl to Mach. Čtvrtý z party. Ten, co začal střílet. Ten, co se rozeběhl za prchajícím Němcem. Jenže už ho nedohnal. Heraldovi se podařilo vraha setřást. V tu chvíli Mach věděl, že z toho bude strašný problém. Ten Němec je živý, práskne nás, takhle to být nemělo, létá mu hlavou. Vrací se k chatě, aby se přesvědčil, co zbylí tři. Věří, že jsou mrtví. Jenže jeho přesvědčení je mylné. Na místě už jsou jenom dívky. Druhý z německých hochů zmizel. Vidí krvavé šmouhy, které se táhnou od chaty pryč. Možná by se býval dal po jejich stopách, ale vyruší ho sténání a hlas. Ilse je celou dobu při vědomí. Mach projde kolem těla mrtvé Doris a skloní se nad svou vrstevnicí. Pomoz mi, prosím, pomoz mi, šeptá. Vezmi mě domů, prosím… Mach na ní zamíří pistoli. Vyjde rána. Ilse dostává ránu z milosti. Mach ji doslova popravuje ranou do týla. Pak už na nic nečeká a utíká směrem k Hejnicím.
Ještě stihne doběhnout zbylé české kluky. Ti se ptají na výstřel, on jim vše vylíčí a pak se horečnatě domlouvají na plánu, co dál. Jenže jejich myšlenky jsou příliš roztěkané na to, aby byli schopni vymyslet cokoliv kloudného. Každý by byl nejraději doma, někde pryč, v bezpečí, v jiném světě, kde se nic nestalo a kde nic nehrozilo. Jenže realita nejde měnit a co se stalo nejde vzít zpátky. Vynervovaná čtveřice se rozpustila a každý ve svých myšlenkách odešel domů…
Možná si někdo z nich myslel, že se to převalí a utichne. Že se nic nestane. Že… Naděje přeci umírá poslední a tonoucí se stébla chytá. Jenže to by se musela akce povést. Beze svědků. A to se nestalo. Jeden utekl ihned, druhý se v bolestech vypařil. Waltera nezastavila ani následná rána do zad. Napjal poslední síly a zabojoval. Podařilo se mu doplazit se do libverdského statku. Tam jej objevili majitelé, kteří okamžitě zalarmovali policii. Walter i Harald jsou převezeni do nemocnice. Policie nachází těla zavražděných dívek. Informuje rodiče. A jde si pro dětské vrahy. Díky svědectví přeživších ví, kam jít.
Jaké musí být překvapení jejich rodičů, když po zabouchání na dveře za nimi vidí policisty, kteří před jejich zraky odvádí jejich děti s tím, že postříleli jiné. Jediní, kdo tento pocit nezažijí, jsou rodiče toho nejaktivnějšího, Machovi. Když jeho matka otevírá dveře a vyplašený Mach vidí policisty, odhodlá se k poslednímu výstřelu toho dne. Spáchá sebevraždu. Ostatní chlapci jsou druhý den přivedeni na místo činu. Stopy krve jasně ukazují, co se tu stalo. Reisner, Čáp a Řehák svádí všechno na Macha. Policisté provedou rekonstrukci. Po ní míří nejstarší Žižka přímo do vazební věznice. Mladší děti čekají na svůj osud na svobodě…
pomník Jesenských u Lázní Libverdy
Tragédie ale nebere konce. Celá situace ještě vygraduje. Místní úřady se totiž bojí toho, co by mohlo nastat. V Hejnicích a okolí žije stále dost starousedlíků německého původu. Úředníci nechtějí mít žádné problémy. A taková násilnost na německých dětech by je mohla vyvolat. A tak přijde na rodinu Jesenských další pohroma. Nejdříve jim úřady nepovolí pořádný pohřeb. Chtějí se vyvarovat srocování davů a případných demonstrací a jiných projevů nelibosti, či eskalace situace. A tak jsou dvě zabité dívky pohřbený téměř v tichosti, v neužším rodinném kruhu. Ale to stále není vše…
Jen osm dní na to dostává celá rodina Jesenských úřední příkaz: Budete odsunuti! Úřady se chtějí rodiny úplně zbavit, pro jistotu. S sebou si smí vzít jen zavazadlo s osobními věcmi, váha nesmí být více než třicet kilogramů, vše ostatní musí nechat na místě. Bez náhrady. Ernstovi se bortí celý svět. Není to ani rok, co jeho manželka zemřela na tuberkulózu, teď přišel o dceru i neteř a navíc mu Československo bere i domov. Zoufalý otec obětuje místo v kufru a rve do něj šaty a kabát zavražděné Ilse. Chce mít alespoň nějakou památku…
Šestého května v brzkých ranních hodinách pak se svou druhou čtyřletou dcerou a rodiči předává klíč svého domu hejnickému úředníkovi a nastupuje do přistaveného dobytčího vagónu. Cíl? Sběrný tábor Frýdlant. Jenže tam pro ně není místo. A tak je čeká další vlak, tentokrát tábor v Novém městě pod Smrkem. Aby toho nebylo málo, při kontrolách mu někdo ukradne z kufru památeční věci po zavražděné dceři. Po sedmi týdnech jsou pak Jesensky převezeni do Německa.
Němečtí pozůstalí se tak nedočkají soudu s vrahy krásné Ilse. Ten se uskuteční až dlouhých deset měsíců od tragického velikonočního pondělí. Vše je svaleno na mrtvého Macha. Vůdce party Žižka dostává roční trest s podmínkou na 5 let. Soud mu totiž neprokáže ránu do zad, kterou zasadil zvedajícímu se Walterovi a tak v jeho rozsudku stojí: Omezování osobní svobody. Reisner, Čáp a Řehák nemohou být kvůli svému věku trestně stíháni vůbec. Trestný senát je tak posílá na převýchovu do polepšovny. Tím je celá záležitost vyřešená a na událost se postupně zapomíná.
Až do roku 2023. Stále totiž existují lidé, kteří na den, kdy děti vraždily děti a československé úřady pak spíše potrestaly rodinu jedné z obětí, než samotné vrahy, nezapomněli. Předloni tak skupina místních odhalila a vysvětila pomník s připomínkou celé události a jmény obětí.
