Článek
Když jsem byla malá holka, mohlo mi být tak šest let, seděla jsem u sebe v pokoji na koberci a najednou jsem pocítila něco zvláštního, takovou… zvláštní energii. Zadívala jsem se před sebe a spatřila mnoho různobarevných světýlek, která se mihotala - sem a tam. Netušila jsem, co to znamená, ale bylo mi v jejich přítomnosti dobře. Chvilku jsem je pozorovala. Byla jsem tím barevným představením, tou energií, která se vznášela vzduchem, naprosto fascinována. Byla to energie, která „voní“. Do teď pro ni neumím najít jiný přesnější výraz. Pak do pokoje vstoupil táta a světélka i voňavá a příjemná energie zmizely.
O dva roky později jsem přišla o dědu. Byl v nemocnici po mrtvičce a i když se vše zdálo být na dobré cestě, protože se mu onoho osudného rána ulevilo a dokonce jej začal poprvé od hospitalizace svým klasickým protahováním a cvičením, vše se náhle změnilo z minuty na minutu a děda zemřel. Pamatuji si, jak jsme jeli s rodiči vyzvednout jeho věci do nemocnice a pak vyrazili za babi na chatu, abychom ji smutnou zprávu oznámili osobně. V autě byla po celou dobu těžká, smutná energie a ticho. Nebo alespoň já si nepamatuji, že by se mluvilo. Když jsme dorazili na chatu a babi nás uviděla, bylo jí hned vše jasné. Dědovo věci, které táta držel v ruce, jasně naznačovaly, že jsme nepřijeli jen tak na kávu.
Mě a sestru zahnali do chaty a rodiče zůstali s babi venku. Až dovnitř bylo slyšet, jak pláčou. Usadila jsem se na postel, sestra naproti mně a jen tak jsme byly. Když v tom jsem po chvíli pocítila tu zvláštní voňavou energii. Zvedla jsem oči a… uviděla dědu. Seděl u kuchyňského stolu, vyndával ze šuplíku injekční stříkačku a další věci, potřebné k píchnutí inzulínu. Podíval se na mě a usmál se. Já v tu chvíli věděla, že vše je, jak má. Šel z něj úžasný klid a energie kolem jakoby „svítila a voněla správnem“. Do chaty vstoupil táta a děda zmizel jako pára nad hrncem. Hned jsem to tátovi hlásila: „Viděla jsem dědu, teď tu byl.“ Táta se na mě shovívavě podíval a odpověděl mi, že když se lidem po někom stýská, může se jim zdát, že dotyčného vidí. Sice mi ta odpověď neseděla, ale jakožto malé dítě, vzhlížející ke svému otci, jsem přijala jeho myšlenku, že to byl jen výplod mojí fantazie.
Až o mnoho let později, už jako dospívající slečně, se mi stala další velká zvláštnost. Ne, že by byl mezitím úplný klid. Stávalo se, že jsem viděla lidi, o kterých jsem se vesměs obratem dozvěděla, že již nejsou mezi námi. Většinou velmi krátce, v řádu čtrnácti dnů. A vždy jsem si zpětně vybavila, že jsem opět při jejich spatření vnímala tu voňavou energii klidu, radosti a štěstí. Ale nějak jsem to vytěsnila, neřešila, nepřišlo mi to ničím zvláštní, možná jsem si říkala, že jsem se jen sekla ve dnech. Až tato poslední událost mě vylekala a rozhodla jsem se, že už nechci tyto zvláštní okamžiky zažívat. Vždyť mě ostatní budou mít za blázna. Já všechny viděla jako naprosto reálné lidi. Ve věku, ve kterém zemřeli. Oblečené. V jejich oblíbeném prostředí. Tak živě, tak živé. Naprosto nerozeznatelné od jiných lidí. Až mě napadlo, kolik už jsem jich asi viděla a jen neměla potvrzené, že jde o mrtvé…
Vracela jsem se domů a z dálky viděla, že před barákem z druhého vchodu vycházejí dělníci a něco sem a tam nosí. Když jsem se přibližovala, pocítila jsem opět tu zvláštní energii, ale nevěnovala ji žádnou větší pozornost. Jen jsem zahlédla sousedku, jak mezi dělníky prochází a v její blízkosti se pohybuje její pes, kterého před barákem běžně venčí. Pomyslela jsem si – hele, bába jedna, ještě žije. Nebyla mi totiž nikdy moc sympatická. Dorazila jsem domů a táta mi podává nějaké dokumenty k přečtení s tím, ať mu řeknu, co si o tom myslím. Tak jsem sedla do křesla a četla. Šlo o oznámení, že se ve vedlejším vchodě provádí rekonstrukce bytu a řešilo se, jak to bude s náklady za energie, vodu a tak podobně. V tu chvíli ve mně hrklo: „A který byt se předělává?“. Odpověď zněla, že byt po právě té sousedce, kterou jsem před pár minutami viděla před barákem! Že prý před pár týdny zemřela a syn se okamžitě vrhl na přestavbu.
Jenže já ji viděla! Živě a reálně a mezi těmi dělníky, jak si tam v pohodě chodí a vypadá naprosto, ale naprosto živě. Tenkrát už jsem tátovi nic neprozradila, protože i u jiných mých dřívějších zážitků mi nevěřil. Ale vyděsilo mě to. Kolik lidí já vídám a ani o tom nevím??? Ne, nechci to, bojím se toho! Budu někde na někoho mluvit a ostatní budou čumět, že mi hráblo, protože oni nikoho nevidí! Několik dnů se mi vše převalovalo v hlavě. Přemýšlela jsem, proč jsem viděla i pejska, který byl živý. Jediným, pro mě adekvátním uspokojivým vysvětlením bylo, že cítil její energii a proto se pohyboval v její blízkosti. Syn si jej totiž nechal, staral se o něj a vzal ho sebou i na onu vyklízecí akci.
Také jsem si uvědomila jednu věc. Že s těmi lidmi, které potkávám, když vnímám tu voňavou energii, komunikuji… Když jsem se onehdy zdravila na procházce s pánem, který byl už 14 dnů mrtev (jak jsem opět zjistila až zpětně), nehnula jsem já, ani on, pusou a přesto - pozdrav proběhl. A také jsem si hned vzpomněla na své kolo, které potřebovalo seřídit a připravit na sezónu. Hned, jak jsem prišla domů, říkám tátovi, kdy už k tomuto pánovi z procházky odvezeme kolo do opravy. Táta se na mě podíval a zašeptal: “ Ale vždyť pan Matějka zemřel, ty to nevíš? Je to asi 14 dnů. Musíme najít na kolo někoho jiného.“ Spadla mi brada. Já ho přeci viděla a ještě jsem si říkala: Aaa, zase na své oblíbené procházce. Toho pána jsem měla fakt ráda, byl takový milý a sympatický. A i ten den jsem se s ním s radostí pozdravila a on se usmál, pozdravil a… vzpomněla jsem si… měl takový zvláštní překvapený výraz…
Po těch letech ten výraz už chápu. Zemřelí, kteří mě nevyhledají sami, jsou podle všeho ze začátku v šoku. Jsou překvapeni, že je vnímám a reaguji na ně, jako by byli živí. No aby ne, když já je jako živé prostě vidím! Nevím, kde se vzala všechna ta hororová ztvárnění, kde jsou zemřelí strašidelní a zlí. Takovou zkušenost nemám. I když - s temnými entitami své zážitky také mám a vím, že umí sakra nahnat strach a že to také nejsou úplní fešáci. Ale s běžnými hodnými zemřelými je má zkušenost taková, jakou jsem vám právě popsala. Naučila jsem se vše přijímat, jak je a nechávám vše plynout. Jen své zážitky tváří v tvář raději neventiluji. Přeci jen, mnozí by mě měli za blázna. Lidé ještě nejsou připraveni znát pravdu.
Co vám ale mohu říct s jistotou je to, že se mrtvých není třeba bát, ba naopak. To propojení je povznášející a uklidňující. Když si člověk uvědomí, že oni ví, že už tu nejsou a v jakém smíření a štěstí se nacházejí… Myslím si, že by všichni pozůstalí měli vědět, že jim je opravdu krásně a netrápí se. Že nejvíc trpí právě ti pozůstalí. A tak si posmutněte, proplačte ztrátu blízkého, ale neutopte se v tom. Ublížili by jste tím jen a jen sobě a potažmo i svému blízkému okolí, které zde ještě máte, ve svém hmotném světě. Užívejte si jich, teď a tady. Přítomnost je podstatná… jedině ta.
(příběh ze života autorky série Mezi nebem a zemí)
