Článek
Po druhé světové válce a osvobození Československa se začala řešit otázka ochrany hranic. V počátečním období byla zajišťována především jednotkami armády a Sborem národní bezpečnosti. S postupným upevňováním komunistické moci se začalo přemýšlet o vytvoření specializované složky. Zásadní zlom nastal po únoru 1948, kdy se komunistický režim definitivně chopil moci a začal budovat železnou oponu. Zákonem č. 275/1948 byla zrušena Finanční stráž a od 1. ledna 1949 byly pověřeny ochranou státních hranic útvary Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti. Hranice byly rozděleny na dvě pásma. Ale to nestačilo.
Přesně před 74 lety, 11. července 1951 vydalo Národní shromáždění zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic, čímž posvětilo založeni Pohraniční stráže s pravomocemi vojska i bezpečnostních orgánů. Jejím hlavním úkolem bylo bránit „socialistické vymoženosti“ proti „třídnímu nepříteli“ a zabránit nelegálnímu překračování hranic, zejména pak útěkům občanů na Západ. Hlavním heslem se stalo: NEPROJDOU! Období studené války přineslo gradaci. Hranice Československa s NSR a Rakouskem byly silně opevněny, střeženy a monitorovány. Byla vybudována komplexní síť zátarasů, signálních stěn, strážních věží a pozorovacích stanovišť. Příslušníci Pohraniční stráže byli podrobeni intenzivnímu ideologickému výcviku a byli připravováni na nekompromisní zásahy proti každému, kdo by se pokusil hranici nelegálně překročit.
Docházelo k tragickým událostem. Na osoby, pokoušející se o útěk z diktatury, se střílelo, byli mrtví i zranění. Tyto události jsou dodnes předmětem ostré kritiky a vnímány jako porušování lidských práv. Za střelbu na hranicích byli příslušníci Pohraniční stráže dokonce odměňováni, zatímco za případný útěk „narušitele“ v jejich sektoru jim hrozily tresty. To vedlo k mnoha excesům a neospravedlnitelným činům. Na druhou stranu, příslušníci Pohraniční stráže byli sami pod neustálým tlakem režimu a byli vychováváni v přesvědčení, že brání stát před vnějším nepřítelem.
Mezi úkoly PS patřilo:
Zastavování a zadržování osob - hlavní úkol. Příslušníci PS měli za cíl zastavit a zadržet každého, kdo se pokoušel neoprávněně překročit státní hranici. Nezáleželo, jestli šlo o lidi, kteří chtěli utéct na Západ, nebo o kohokoli, kdo se z jakéhokoli důvodu pohyboval v pohraničním pásmu bez povolení. A to všemi možnými způsoby. Střelba na „narušitele“ byla povolená, běžně se používali psi cvičení k agresivnímu zadržení. Příslušníci PS měli právo použít fyzickou sílu k zadržení osoby, která se snažila utéct nebo klást odpor. K ochraně hranic jim pomáhaly i smrtící překážky, jako byly vysokonapěťové elektrické zátarasy (např. tzv. „signální stěna“ nebo "dráty"), které měly odradit od pokusů o útěk. Zpočátku byly hranice dokonce zaminované.
Zpravodajská činnost. Pohraniční stráž nebyla jen o hlídkování. Aktivně se podílela na sběru informací o situaci na hranicích a v zahraničí. Spolupracovala se Státní bezpečností (StB). Příslušníci PS shromažďovali informace o pohybu osob v blízkosti hranic. Každý pokus o překročení hranice, i neúspěšný, byl pečlivě zaznamenán a analyzován. Monitorovali radiové vysílání ze západu, letáky, které se mohly dostat přes hranice, a jakékoli další projevy „nepřátelské“ činnosti. A spolupracovali i se zahraničními tajnými službami.
Vytváření a údržba opevnění. Pohraniční stráž se starala o budování a údržbu signálních stěn. Tyto bariéry byly klíčové. Jakmile se jich někdo dotkl, spustil alarm. Stavěly se strážní věže a pozorovatelny, zátarasy a oplocení (kromě signálních stěn existovaly další linie plotů, ostnatých drátů a dalších překážek, které měly zpomalit a odradit narušitele) a udržovaly se speciální cesty a trasy pro rychlý přesun hlídek a techniky.
Ideologická výchova a prevence. PS se aktivně podílela na ideologické výchově obyvatel v pohraničí a také vlastních příslušníků. Jejím cílem bylo zajistit loajalitu a předcházet jakékoli „protistátní činnosti“. To zahrnovalo pravidelné přednášky a školení pro obyvatele pohraničí i pro své vojáky o „nebezpečí ze západu“ a nutnosti ochrany hranic. Pohraniční stráž udržovala úzké kontakty s místními úřady a měla síť informátorů, kteří hlásili podezřelou činnost v pohraničí. Vydávala vlastní tiskoviny, jako byl časopis „Pohraniční stráž“, a podílela se na tvorbě filmů a dokumentů, které oslavovaly její práci a démonizovaly „nepřítele“.
I když to nebyl jejich primární úkol, Pohraniční stráž se podílela i na potírání běžné kriminality a pašování. Zaměřovali se na kontroly vozidel a osob. Při kontrolách hledali pašované zboží, jako byly cigarety, alkohol nebo jiné nedostatkové zboží. Pašeráci byli považováni za narušitele zákona a byli zadržováni a předáváni orgánům činným v trestním řízení.
Sametová revoluce v roce 1989 znamenala zásadní změnu i pro Pohraniční stráž. S pádem komunistického režimu a otevřením hranic ztratila tato složka svůj původní smysl. Došlo k postupné demilitarizaci a transformaci. V roce 1990 byla Pohraniční stráž zrušena jako samostatná ozbrojená složka. Její úkoly převzala nově vzniklá Policie České republiky, konkrétně pak cizinecká a pohraniční policie. Dnes se ochrana hranic soustředí spíše na boj proti nelegální migraci, organizovanému zločinu a pašování. Česká republika je součástí schengenského prostoru, což znamená, že kontroly na vnitřních hranicích jsou zrušeny.
Historie Pohraniční stráže v Československu je zrcadlem bouřlivého období studené války. Její činnost, ačkoliv byla prezentována jako ochrana státu, je dnes vnímána skrze prizma porušování lidských práv a tragických osudů lidí, kteří toužili po svobodě. Její konec po roce 1989 symbolizuje přechod od totalitního režimu k demokratické společnosti a od uzavřených hranic k volnému pohybu osob.
Několik příkladů z hranic:
Případ Johanna Dicka (1986): Jedna z nejznámějších událostí. Johann Dick, německý turista, byl omylem zastřelen československými pohraničníky na německém území, asi 200 metrů od hranice. Dva Poláci překročili hranici. Českoslovenští pohraničníci, ve snaze získat odměnu a vyhnout se trestu za „útěk“ v jejich sektoru, Dicka zastřelili a jeho tělo následně přetáhli na československé území. Případ byl léta utajován a vyšel najevo až po roce 1989. Žaloba po revoluci nebyla schopna prokázat, kdo z pohraničníků vypálil smrtící výstřely, a tak byli nakonec v roce 2001 osvobozeni.
Útěk Gerharda Schmidta (1977): Gerhard Schmidt, občan NDR, se v srpnu 1977 pokusil s manželkou a třemi dětmi uprchnout do Bavorska. Při prostříhávání drátěného zátarasu byl zpozorován pohraničníkem, který na něj zahájil palbu. Schmidt byl zasažen a zemřel na místě. Jeho rodina byla zadržena. Pohraničníci, kteří se na jeho zabití podíleli, byli za svůj zákrok odměněni.
Hartmut Tautz (1986): Jeden z nejbrutálnějších případů. Hartmut Tautz, mladý východoněmecký uprchlík, byl v roce 1986 na hranici u Bratislavy roztrhán dvěma služebními psy pohraniční stráže. Zemřel v důsledku těžkých zranění. I tento případ byl součástí trestních oznámení podaných po roce 1989.
Poslední oběť „železné opony“ (1989): I v roce 1989, krátce před pádem režimu, došlo k tragickým událostem. 16. května 1989 zahynul devítiletý Kevin Strecker, když se jeho matka s ním a dalšími syny pokusila automobilem prorazit závoru na hraničním přechodu Strážný na Šumavě. Kevin zemřel na následky zranění. Jeho smrt je často uváděna jako poslední oběť železné opony.
