Článek
Co kdyby vám každý měsíc přišla na účet pevná částka od státu a bylo by uplne jedno, zda pracujete, podnikáte, studujete nebo jste nezaměstnaní? Žádné papírování, žádné podmínky, žádné kontroly. Právě to je podstatou myšlenky bezpodmínečného základního příjmu - konceptu, který dlouhodobě vyvolává silné emoce, pozitivní i negativní.
Základní příjem je pravidelná finanční částka vyplácená všem občanům bez ohledu na jejich ekonomickou situaci. Má sloužit jako pevný základ pro důstojný život a zároveň nahradit (nebo doplnit) tradiční sociální dávky. Podporovatelé tvrdí, že by přinesl větší svobodu, jistotu a možnost věnovat se tomu, co má smysl, ať už je to práce, rodina, vzdělávání, nebo péče o druhé. Kritici se zase obávají, že by lidi odrazoval od práce, zatížil státní rozpočet nebo otevřel dveře dalším nerovnostem.
V německém Hamburku právě proběhlo referendum o takovém projektu. Místní občanská iniciativa „Hamburk testuje základní příjem“ se pokusila zorganizovat pilotní projekt - 2 000 náhodně vybraných obyvatel mělo po dobu tří let dostávat měsíčně 1 346 euro plus zdravotní pojištění. Cílem neměla být jen pomoc konkrétním lidem, ale také ověřit v praxi, jaké reálné dopady by takový příjem na chování lidí, jejich zdraví, vzdělávání, zaměstnanost či spokojenost, doopravdy měl.
Nakonec se ale nezjistí nic. V referendu 62,6 % hlasujících návrh odmítlo. Pro bylo 213 380 lidí, proti 356 690. Volební účast byla 43,7 %. Výsledek je pro iniciátory zklamáním, přesto ale hovoří o důležitém posunu. „Ukázali jsme, že základní příjem není okrajovou otázkou, ale seriózním návrhem pro spravedlivější společnost,“ uvedla mluvčí iniciativy Laura Brämswig. Podle iniciativy jen stále ještě nenastal ten správný čas, podle všeho se pokusí celý koncept prosadit znovu.
A to i přesto, že to nebylo poprvé, co se v Hamburku o takovém projektu hlasovalo. Už v roce 2023 zastavil soud na žádost města první pokus o referendum, který měl proběhnout souběžně s parlamentními volbami. Iniciátoři proto návrh přepracovali a přišli s novou verzí. Ta ale i navzdory pozitivním ohlasům z průzkumů přesto pohořela.
Jedním z hlavních bodů kritiky celého projektu jsou finance. Podle výpočtů by na takovou akci muselo město vydat zhruba 50 milionů euro. SPD a Zelení projekt odmítli jako drahý a málo přínosný. CDU ho označila za „nezralý experiment“. Nadace Hanse Böcklera navíc varovala, že by takto financovaný příjem mohl ohrozit stávající systém dávek a důchodů. Podle kritiků základního příjmu by navíc změnil celou mzdovou politiku, zaměstnavatele by zbavil povinnosti platit minimální mzdy a hrozila by tzv. superkombinovaná mzda, kde by ale většinu platu zajišťoval stát.
Přesto má bezpodmínečný příjem své vědecké zastánce. Profesor Thomas Straubhaar, emeritní ekonom z Hamburského institutu mezinárodní ekonomie, by projekt podpořil. Vidí v něm příležitost celou myšlenku základního příjmu otestovat a zjistit, jak by měl být v budoucnu navržen, aby splňoval očekávání spravedlivého a dostupného sociálního státu pro současné i budoucí generace.
Základní příjem jako takový není novinkou. Testoval se už ve Finsku, Kanadě či Keni se smíšenými výsledky. Někde opravdu lidé hlásili daleko méně stresu a cítili větší životní jistotu, jinde se efekt nedostavil. Ať tak či onak, o bezpodmínečném příjmu se hovoří v různých koutech světa a je zřejmé, že hamburským „ne“ příběh nekončí, ba naopak. Debaty o jeho zavedení v době nejistoty, digitalizace a narůstajících nerovností budou, jak se dá předpokládat, stále častější.
Kdy se opravdu a ve velkém rozjedou i u nás, to je otázkou, která není vůbec jednoduchá a už vůbec ne jednoznačná. Česká společnost je v otázkách sociální spravedlnosti a státní pomoci silně rozdělená. Na straně jedné by určitě našel podporu těch, kteří se cítí ohroženi nejistotou pracovního trhu, nízkými příjmy nebo vysokými životními náklady. Pro seniory, samoživitele, nízkopříjmové zaměstnance nebo mladé lidi by tak mohl být vítaným nástrojem finanční jistoty. Mnozí by v něm viděli šanci žít důstojněji.
Na druhou stránku by se ale nepochybně zvedla i velká vlna kritiky. Mnoho Čechů je velmi citlivých na představu, že „někdo bude dostávat peníze za nic“. Argument „kdo nepracuje, ať nejí“ má u nás stále silný vliv, zejména u starších generací nebo lidí, kteří celý život tvrdě pracovali a nevěří, že stát umí pomoc spravedlivě rozdělit. Nemluvě o nedůvěře ve státní aparát a všeobecnému odporu vůči všemu, co by se dalo onálepkovat jako „vyčůranost“ nebo „parazitování“ - a dalo by se rozhodně očekávat, že právě takové nálepky by se v debatách o základním příjmu rozhodně zmiňovaly i udělovaly. Návrh by také takřka okamžitě narazil na odpor s tím, že „na to prostě nemáme“, že by byl zneužíván, způsobil inflaci a vedl k celkovému úpadku pracovní morálky.
V Česku se o základním příjmu hovoří zatím jenom okrajově. Přesto se dá čekat, že s postupující automatizací, stárnutím populace a proměnou pracovního trhu se tato otázka dříve nebo později objeví i v české veřejné debatě. Kdyby se dnes konalo referendum o základním příjmu, pravděpodobně by neprošel. Ale stejně jako v Hamburku by bylo zajímavé sledovat, kolik lidí by si jej přálo. A jak rychle by se to číslo v příštích letech mohlo měnit. A kam by debata směřovala.
Bezpodmínečný základní příjem totiž může mít mnoho podob. Obecně se dá říct, že je to univerzální měsíční platba od státu pro každého občana bez ohledu na to, zda pracuje, studuje nebo má jiný příjem a v základní podobě by měl nahradit stávající systém sociálních dávek – tedy žádné příspěvky na bydlení, dávky v nezaměstnanosti ani jiné cílené podpory. Cílem je vytvořit jednoduchý, spravedlivý a administrativně nenáročný systém, který všem zajistí základní životní jistotu- stát by každému vyplácel jednu stejnou částku.
Tento model má ale i své alternativy. Některé návrhy počítají s tím, že by základní příjem pokrýval pouze základní potřeby, zatímco specifické dávky – například pro lidi se zdravotním postižením, samoživitele nebo seniory – by zůstaly zachovány. Kritici často upozorňují, že „jedna částka pro všechny“ je naopak nespravedlivá a že úplné zrušení sociálního systému by mohlo nejzranitelnějším lidem uškodit. Debata tak nestojí jen na tom, jestli základní příjem zavést, ale hlavně - jak ho nastavit, aby kombinoval jednoduchost s citlivostí vůči různým životním situacím.
Abychom si mohli představit reálný dopad bezpodmínečného základního příjmu na státní rozpočet České republiky, je potřeba vycházet z jednoduchého propočtu: kolik lidí by příjem dostávalo a v jaké výši. Česká republika má přibližně 10,9 milionu obyvatel, z toho zhruba 8,8 milionu dospělých a 2,1 milionu dětí. Většina návrhů na základní příjem počítá s tím, že platba by byla vyplácena všem občanům, včetně dětí – někdy v plné výši, jindy s poloviční sazbou pro nezletilé. Pokud bychom například uvažovali měsíční částku 10 000 Kč pro dospělé a 5 000 Kč pro děti, stát by ročně vyplatil přibližně 1,18 bilionu korun. Při vyšší částce, například 15 000 Kč pro dospělé a 7 500 Kč pro děti, by náklady vzrostly na zhruba 1,77 bilionu ročně. A v nejštědřejším modelu – 20 000 Kč pro dospělé a 10 000 Kč pro děti – by roční výdaje dosáhly přibližně 2,36 bilionu korun.
Pro srovnání, celý státní rozpočet České republiky pro rok 2025 počítá s příjmy kolem 2,1 bilionu korun a výdaji asi 2,3 bilionu. I ten nejskromnější model základního příjmu by tedy spolkl více než polovinu státního rozpočtu, a realistické varianty by ho zcela převýšily. Takové řešení by si tedy vyžádalo nejen zásadní navýšení daní, ale i radikální přestavbu celého daňového systému a zrušení většiny současných sociálních dávek. Ty už nyní představují výraznou část rozpočtu – v roce 2024 dosáhly přibližně 875,7 miliardy korun, přičemž největší položkou byly důchody, které samy o sobě stály asi 694,6 miliardy. Základní příjem by tedy nebyl jen sociální reformou. Byl by celospolečenskou a ekonomickou revolucí, která by zasáhla celou strukturu veřejných financí.
