Článek
Věděla jsem, že k tomu jednou dojde. Vlastně to bylo nevyhnutelné. Když je někdo schopen položit svá zázračná sklíčka kamkoli ho napadne, musí zkrátka počítat s tím, že o ně dřív nebo později přijde.
Brýle mi rozsedla babička, ale můžu si za to sama. Před odchodem do koupelny jsem je totiž ledabyle pohodila do křesla. „Alespoň vyzkouším tu novou pájku!“ zaradoval se syn, když spatřil dílo zkázy. Klidně jsem mu to dovolila. Stejně již nebylo co zachránit.
Vyhlašuji bojovku s výstižným názvem „Dáš to i bez brejlí“. V nejbližších dnech nebudu moci číst, neuvidím se v zrcadle a nejspíš i něco zničím. V krajním případě mi hrozí zmrzačení a ztráta krve. Tuto skutečnost si naplno uvědomuji při přípravě oběda.
Sedím na stoličce a téměř poslepu loupu brambory. „Aby sis neuřízla prst,“ pozvednul děda obočí. Tuhle poznámku si vážně mohl nechat. Jemu se to naparuje, když má brýle na nose. „Možná by byly lepší špagety nebo rejže,“ mudruje manžel. Rovnou mu předávám nožík a misku na slupky.
Po obědě mi syn přináší několik sešitů. „Potřebuju podepsat úkoly. Mám to dobře, nemusíš nic kontrolovat,“ ujišťuje mě. Je pravda, že se mi nechce hledat lupu, a tak čmárám pod modrou mazaninu naučený klikyhák. „Takhle rychle by to mohlo být pokaždé,“ utrousí mé přidrzlé dítě.
„Víš o tom, že sis koupila tepláky s dírou?“ Manžel ukazuje prstem na asi centimetrový úsek nepovedeného švu. Ne, nevím. Kdybych to tušila, rovnou bych je zašila. Syn si ochotně navléká jehlu a látá gatě kroužkovým stehem. Na nic víc už nečekám a okamžitě se přes internet objednávám na oční. Žádné odkládání!
Odpoledne vyrážíme na nedalekou rozhlednu. „Ten chlapec je váš bratr?“ ptá se starší žena. „To je syn,“ vysvětluji s úsměvem. „Promiňte, ale jste jako děvčátko. “ „A vy nutně potřebujete brýle,“ říkám si. Nahlas však za tu nečekanou laskavost děkuji:„To je od vás milé. Taky vypadáte moc dobře.“
