Článek
Tvrzení, že sebevražda je „svobodná volba“, je jedním z nejhlubších a nejškodlivějších mýtů, které kolem sebevražedného chování kolují. Přetrvává v rodinách, ve veřejném prostoru i v některých odborných kruzích, přestože psychiatři, psychologové a suicidologové více než půl století ukazují, že realita je mnohem složitější.
Může to znít racionálně. Dospělý člověk přece „rozhoduje“ o svém životě. Jenže experti upozorňují, že lidské rozhodování není izolované od psychického stavu, nemocí, emocí a vnitřních tlaků. A právě zde se tento mýtus rozpadá.
Racionální rozhodnutí?
Výzkumy posledních dekád dokládají, že schopnost racionálně rozhodovat se zásadně mění pod vlivem deprese, úzkostných poruch, traumatu nebo závažného stresu. Nejrůznější psychické poruchy dle odborníků, zjištění neurovědy a reálných obrazů magnetické rezonance zasahují do mozkových funkcí, které jsou nezbytné k racionálnímu rozhodování. To neznamená, že člověk s narušenou psychikou není schopen myšlení — znamená to, že jeho vnitřní „mapa světa“ je deformovaná bolestí, úzkostí a vyčerpáním.
Systematický přehled Auerbacha a kol. (2020) shrnuje řadu neurobiologických studií, které dokazují, že u osob s vysokým rizikem sebevraždy jsou patrné změny v mozkových obvodech spojených s regulací emocí, impulzivitou a rozhodováním — tedy v systémech, které podmiňují to, co tradičně nazýváme „racionální volba“.
Morální soudy, které zabíjejí
Představa sebevraždy jako volby umožňuje okolí udržet si pocit bezpečné vzdálenosti. Pokud jde o volbu, pak jde o individuální odpovědnost, a nikoli o stav, který by se mohl týkat i nás. Jenže tento postoj bere lidem v krizi možnost pochopení, soucitu a skutečné pomoci.
Jak píše psycholog a suicidolog David A. Jobes ve své knize o rizicích sebevražd Managing Suicidal Risk, musíme sebevraždu přestat rámovat jako osobní selhání nebo svobodné rozhodnutí. Teprve pak se může zmírnit stigma, které brání lidem o svých myšlenkách mluvit — a mluvení je často prvním krokem k záchraně.
Pokud budeme sebevraždu vnímat jako svobodnou volbu, pak:
- nepochopíme podstatu psychické bolesti, která k ní vede;
- budeme stigmatizovat ty, kteří pokus o sebevraždu přežili;
- budeme prohlubovat bolest ze ztráty a vyčítat blízkým, že „měli zasáhnout“, i když signály nebyly viditelné;
- a co je nejvážnější — lidé, kteří sebevražedné myšlenky mají, se budou stydět o nich mluvit.
Když lidé věří, že sebevražda je volba, pak ti, kteří ji zvažují, mají pocit, že o tom nesmí mluvit. Ale mlčení zabíjí. Otevřenost zachraňuje.
Když není jiná možnost
Sebevražda je zoufalým únikem z pasti. Lidé v sebevražedné krizi čelí psychické bolesti tak intenzivní, že jim vymazává možnost vidět svět jinak než černě. Psycholožka Marsha M. Linehan, zakladatelka dialekticko-behaviorální terapie (DBT), která patří k nejúčinnějším metodám v prevenci sebevražd, popisuje, že sebevražedné chování je ve skutečnosti „strategie přežití“ bolesti, která je k nepřežití. Neprojevuje se tam, kde má člověk přístup k regulaci emocí, bezpečí, vztahové opoře nebo aspoň minimálním způsobům, jak snášet bolest.
Linehan zdůrazňuje, že lidé v sebevražedné krizi obvykle nechtějí zemřít — chtějí přestat prožívat stav, který je pro ně nesnesitelný. Jestliže jsou všechny jejich způsoby zvládání bolesti vyčerpané, psychika si vytvoří falešné přesvědčení, že existuje jediná cesta, a tou je sebevražda. To není projev svobodného jednání, ale vstup do posledních dveří, které psychika ještě vidí.
Sebevražedné myšlení je kombinací bolesti, beznaděje a porušeného sebeobrazu — ne výsledkem osobního selhání či slabosti.
Také americký psycholog Thomas Joiner, jeden z nejvýznamnějších současných suicidologů, vysvětluje ve své knize Why People Die by Suicide, že lidé v těžké psychické krizi trpí tzv. kognitivním zúžením — mysl ztratí flexibilitu a schopnost vidět více možností. Člověk pak nevnímá sebevraždu jako jednu z možností, ale jako jedinou možnost.
Joinerova teorie zdůrazňuje, že tragické rozhodnutí nevzniká v prostoru svobody, ale v prostoru omezení. Bolest, pocit nepatřičnosti, pojetí sebe jako zátěže pro okolí a hluboké osamění postupně vytvářejí psychologický tlak, který ochromuje vše ostatní. Člověk v krizi nejedná svobodně, z volnosti, ale z extrémního psychického sevření.
Podobně i britský klinický psycholog a výzkumník Rory O’Connor spojuje sebevražedné chování s tzv. „tunelovým myšlením“. Ve své knize When It Is Darkest popisuje, že lidé v krizi mají zúžené kognitivní pole: Přestávají vnímat hodnoty a význam života, vztahy, řešení a možná budoucnost je silně omezená. Jejich rozhodování tak nemůže být svobodné — je deformované bolestí, ovládané narušenou psychikou, duševní nemocí.
Zpovědi přeživších
Sebevražedné tendence představují zúžené vědomí, ve kterém rozhodnutí o ukončení života může působit jako jediná možnost, jak zastavit utrpení. Výpovědi lidí, kteří sebevražedný pokus přežili, tomu odpovídají. Mnozí z nich popisují, že rozhodnutí nepřipomínalo volbu — nebyla tam nějaká racionální úvaha ani nějaké „pro a proti“. Šlo spíše o pád do stavu, kdy se všechno zdálo předem rozhodnuté.
Jeden z pacientů v dlouhodobé studii O’Connora popisoval svůj stav takto: „Nebylo to rozhodování. Byl to tlak. Jako by mě moje vlastní mysl tlačila do rohu, kde nebylo nic než tma.“ Další přeživší, tentokrát v americké studii vedené psychologem Davidem Jobesem, uvedl: „Myslel jsem si, že už neexistuje žádná jiná možnost. Ne, že jsem si vybral, ale že už prostě nic jiného nebylo.“
Podobné výpovědi nacházíme u stovek lidí po celém světě — a jsou překvapivě konzistentní. Neodrážejí svobodu volby, naopak popisují stav, kdy se už žádná volba nejeví jako reálná, kdy už člověk nevidí žádnou možnost řešení.
- Nejde o racionální akt, ale o dopad psychického stavu.
- Nejde o volnost, ale o ztrátu volnosti.
- Nejde o volbu smrti, ale o snahu ukončit utrpení.
Bolest se postupně hromadí
Jak snadné je člověka odsoudit. Psychické potíže si ale nevybírají. Vnější okolnosti často neodrážejí to, co se děje uvnitř. Jsou to právě stigmata, která brání lidem vyhledání pomoci. I předsudky vedou k tomu, že lidé se brání přiznat skutečný stav, když mají pocit, že „by vlastně měli být šťastní“.
Navíc, stále přetrvává také společenský mýtus, že člověk, který uvažuje o sebevraždě, je „slabý“, „neschopný“ nebo „nezvládá život“. Ve skutečnosti jde často o lidi, kteří se dlouho a statečně potýkali s neviditelnými těžkostmi, a jejich kapacita postupně vyhasla.
Deprese, úzkosti, chronický stres, osamělost, vyčerpání pečujících rolí, finanční problémy, ztráta práce, dlouhodobé vztahové napětí nebo trauma — to vše se může spolupodílet na postupném utahování smyčky kolem psychické kapacity člověka. A přitom se navenek může zdát, že „nic se neděje“. Lidé kolem často vidí jen fragmenty: únavu, podrážděnost, ústup ze sociálních kontaktů, občasnou mlčenlivost, snížený zájem o koníčky. Tyto signály se ale snadno přehlédnou nebo se připíší běžnému stresu.
Lidé v hluboké krizi často nosí svou bolest jako neviditelné břemeno. Naučili se fungovat, protože musejí — jsou rodiči, partnery, zaměstnanci; mají závazky a povinnosti. Tím paradoxně maskují vlastní zranitelnost.
Mnoho lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, popisuje tento proces podobně: Nic se nezlomilo náhle, ale vše se hromadilo. Jeden přeživší ve výzkumných rozhovorech uvedl: „Lidé viděli jen to, že jsem unavený. Nikdo neviděl, kolik vnitřních ran jsem v sobě nesl. Působil jsem normálně, ale uvnitř jsem byl plný pocitu bezmoci.“
Takové výpovědi nejsou ojedinělé. Mnoho lidí v krizi se necítí být viděno, slyšeno ani pochopeno. Jejich utrpení není rozpoznáno, a tak na svoji bolest zůstávají sami.
Rány skryté za únavou a tichem
Suicidolog a psycholog Edwin Shneidman popsal tento fenomén jako „psychache“ — nesnesitelnou psychickou bolest, která postupně narušuje schopnost vidět budoucnost. Jde o výraz, který v sobě nese představu psychiky v plamenech, spalované utrpením, které si nelze představit, pokud ho člověk nezažil. V tomto stavu není člověk schopen zvažovat dlouhodobé důsledky. Vnímání se zužuje, svět se stává jednobarevným a bezvýchodným, pozornost se soustředí výhradně na úlevu od bolesti.
Lidé nezemřou proto, že chtějí přestat žít. Zemřou proto, že chtějí přestat trpět.
„Psychická bolest je skutečnost, ne metafora,“ zdůrazňoval Shneidman ve svých studiích. Je to bolest, která dokáže převzít kontrolu nad celým duševním prostorem člověka. A činí tak způsobem, který s představou „svobodného rozhodnutí“ nemá nic společného.
Pochopení toho, že sebevražda je výsledkem psychické bolesti, nikoli charakterové vady, pomáhá snižovat stigma. Rozpoznání náročných emočních procesů každého jediného člověka vede k sebepoznání i empatii vůči druhým.
Destigmatizace otevírá dveře k prevenci sebevražd a sebepoškozování: Když víme, jak dlouhý a tichý může být sestup do beznaděje, naučíme se všímat si drobných signálů, třeba budeme ochotní více naslouchat druhým, aktivně se ptát, nabízet pomoc. Když opustíme mýtus svobodné volby, třeba se zdržíme rychlých závěrů a soudů vůči těm, kteří se v pasti zoufalství o sebevraždu pokusili.
Dítě svých rodičů hledá pochopení
Psaní je má terapie. Píšu.
Hledám teorii pro praxi života. Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii, stres a extrémně náročné životní situace probudily dávná traumata z dětství. Má psychika je narušená, pociťuji zmatek a chaos, a tak se snažím nějak zorientovat. Snažím se najít to porouchané, příčiny i možnosti, jak s jít dál, samozřejmě s pomocí odborníků. Narážím na nepochopení, nezájem, nevstřícnost.
A tak hledám i to.
Hledám pochopení. Hledám (se).
