Negativista: Zapomínání a odkládání je jeho strategie. S úsměvem říká „ano“, ale skutek utek

Pasivně-agresivní porucha osobnosti (někdy označovaná také jako negativistická porucha osobnosti) je charakteristická nepřímým vyjadřováním hněvu, odporu a nesouhlasu. Člověk se navenek jeví spolupracující, ale v chování se objevuje opozice, vzdor a skrytá agrese.

Usmívá se, přikyvuje, souhlasí… a stejně nikdy neudělá to, co slíbí. Řekne „v pohodě“, ale atmosféra v místnosti okamžitě ztěžkne. Nepohádá se s vámi, nekřičí, neurazí vás otevřeně – a přesto máte pocit, že jste právě dostali ránu pod pás. To je člověk s pasivně-agresivní (negativistickou) poruchou osobnosti, krátce negativista.

Představte si Michala. Na první pohled je klidný, zdvořilý a ochotný. Když mu nadřízený zadá úkol, přikývne a řekne, že „to není problém“. Jenže práce se nehne z místa. Termíny se protahují a když se někdo ozve, Michal reaguje dotčeně: „Já se snažím, ale nikdo to nevidí.“ Ve vztazích je to podobné. Nikdy se otevřeně nehádá, ale jeho mlčení, zapomínání a drobné sabotáže dávají jasně najevo, že něco není v pořádku. Je to porucha osobnosti.

Zatímco mnohé diagnostické manuály pasivně-agresivní poruchu osobnosti dnes již výslovně neuvádějí, slavný psycholog Theodore Millon ji označoval za jeden z nejvýraznějších charakterových „negativistických“ stylů v rámci osobnostních vzorců. Podle Millona se tito lidé vyhýbají konfrontaci, ale jejich odpor a negativita se projevují všude jinde — v nespolehlivosti, mlhavých až trapných výmluvách, neustálém odmítání, které je jen těžko čitelné.

Millon chápe pasivní agresi jako stabilní osobnostní vzorec, dokonce identifikoval u negativistických jedinců různé podtypy, od těch, kdo své negativní pocity maskují stížnostmi a drobným protivným chováním, až po ty, kteří tyto pocity projevují občasným škodolibým odtažením či skrytými výpady. To, co se na povrchu může zdát jako „nesmyslné chování“, je podle psychologa často nepřímý způsob, jak se jedinec vyrovnává s tím, co pociťuje uvnitř.

Negativisté, lidé s tímto pasivně-agresivním typem osobnosti jsou často plni obav a vlastních pochybností. Nevěří, že mají právo říct „ne“ přímo, a tak říkají „ano“, ale jejich chování tomu neodpovídá. Otevřený konflikt v nich vyvolává úzkost nebo pocit ohrožení. A tak se hněv přesouvá do nepřímých forem – zapomínání, odkládání, ironických poznámek nebo chronické nespokojenosti. Psycholožka Nancy McWilliams popisuje tento typ osobnosti jako vnitřně rozpolcený: Na jedné straně je to silná potřeba autonomie, na druhé straně strach z odmítnutí a ztráty vztahu.

Podle Nancy McWilliams (Psychoanalytic Diagnosis, 2011) jde o osobnostní styl, který vzniká jako obranný mechanismus proti pocitu ohrožení a neschopnosti otevřeně vyjádřit hněv či frustraci. Tito lidé se naučili, že přímá konfrontace je nebezpečná nebo nepřijatelná, a proto své negativní pocity maskují – drobnými záškodnickými gesty, pasivním odporováním nebo neustálým odkládáním povinností. McWilliams upozorňuje, že to není jen „zlobení“ nebo lenost; jde o složitý způsob, jak si zachovat pocit kontroly v situacích, které vyvolávají úzkost.

Zvenčí může pasivně-agresivní chování působit manipulativně nebo dětinsky. Uvnitř člověka jde však často o dlouhodobě potlačovaný hněv, který si nenašel bezpečnou cestu ven. Mnozí tito lidé vyrůstali v prostředí, kde byl otevřený nesouhlas trestán, zesměšňován nebo ignorován. Z dětství si odnesli vzorce chování, které tiše, ale agresivně narušují vztahy, odnesli si poruchu.

Negativistický styl chování bývá velmi vyčerpávající nejen pro okolí, ale i pro samotného pasivně-agresivního člověka. Neustálé potlačování emocí vede k chronickému napětí, podrážděnosti a někdy i psychosomatickým potížím. Millon popisuje, že tito lidé často prožívají svět jako místo, kde jsou přehlíženi a nedoceněni – a jejich chování je tichým protestem proti tomuto pocitu.

V práci může pasivně-agresivní člověk působit nespolehlivě, i když formálně pravidla neporušuje. Ve vztazích bývá časté tiché trestání, odtažitost, sarkasmus nebo dlouhodobé dusno bez jasného důvodu. Okolí často cítí, že problém je „ve vzduchu“, ale nikdy není pojmenovaný.

Pasivně‑agresivní lidé často nepřímo komunikují, co nemohou říct otevřeně, a jejich chování odhaluje hlubší emocionální dynamiku – obavy, křehkost, nezřídka zranění z minulosti. Porozumět těmto vzorcům nám umožňuje nejen lépe číst skryté signály, ale i citlivěji reagovat ve vztazích, kde se takový člověk objevuje. Klíčem k pochopení negativisty není konfrontace ve stylu „řekni konečně, co chceš“, nýbrž bezpečný prostor pro uvědomění a pojmenování emocí. Psychoterapie pomáhá lidem s pasivně-agresivními rysy rozpoznat vlastní hněv, frustraci a potřeby dřív, než se promění v nepřímý odpor.

Kognitivně-behaviorální přístupy pracují s učením otevřenější komunikace a odpovědnosti za vlastní chování, psychodynamická terapie se více zaměřuje na původ potlačeného hněvu a vztahové vzorce z dětství. Jak zdůrazňuje McWilliams, cílem není změnit osobnost, ale rozšířit repertoár způsobů, jak může člověk reagovat, aniž by musel ubližovat sobě nebo druhým.

Porozumění tomuto typu osobnosti nám pomáhá lépe chápat konflikty, které nemají jasného viníka, ale přesto bolí. A připomíná, že i ticho může být formou komunikace – jen je potřeba se naučit mu naslouchat.

Dva lidé se stejnou diagnózou mohou být zcela odlišní. Rozdíl není jen v typu poruchy, ale i v tom, jak stabilní je jejich osobnostní struktura, jaké mají vztahové zkušenosti a jakou podporu během života dostali. Jedním z největších omylů je představa, že diagnóza poruchy osobnosti člověka „definuje“. Ve skutečnosti je to spíš orientační mapa, kompas, který pomáhá pochopit:

Každý z nás má nějaký způsob, jak se vyrovnává se světem. Někdo utíká do práce, jiný do vztahů, další do kontroly, humoru nebo samoty, někdo do přímé agrese, další do ticha. Tyto způsoby nejsou náhodné. Vznikají postupně v průběhu formujících zkušeností, často už v dětství, jako reakce na to, co bylo pro dítě těžké, ohrožující nebo bolestivé.

Poruchy osobnosti nejsou náhlým selháním psychiky. Jsou to dlouhodobé, zakořeněné vzorce prožívání, myšlení a chování, které člověku kdysi pomáhaly přežít – ale v dospělosti začnou působit potíže. To, co bylo kdysi ochranou, se stane vězením. Paranoidní nedůvěra, hraniční emoční bouře, narcistická potřeba obdivu, vyhýbavý strach z odmítnutí, obsesivní kontrola nebo ono ticho, věčné zapomínání a odkládání – to všechno jsou strategie přežití, ne charakterové vady.

Lidé s poruchami osobnosti často vyvolávají silné emoce. Připadají nám „divní“, „nároční“, „toxičtí“, „manipulativní“ nebo „nepochopitelní“. Důvod je jednoduchý: Jejich vnitřní svět se neshoduje s tím naším.

Zatímco většina lidí bere vztahy, emoce a pravidla jako něco samozřejmého, lidé s poruchami osobnosti je prožívají jinak, ostře, černobíle. Intenzivněji. Bolestněji. Jejich reakce pak mohou působit přehnaně, budit opovržení, ale uvnitř dávají smysl. Poruchy osobnosti nejsou známkou, jací by lidé neměli být, přestože jsou. Připomínají nám, jak křehká a přizpůsobivá lidská psychika je a jak hluboce nás formují vztahy, ve kterých vyrůstáme. Za každým složitým člověkem je příběh, který stojí za pochopení.

Hledám teorii pro praxi života. Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii, stres a extrémně náročné životní situace probudily dávná traumata z dětství. Má psychika je narušená, pociťuji zmatek a chaos, a tak se snažím nějak zorientovat. Snažím se najít to porouchané, příčiny i možnosti, jak s jít dál, samozřejmě s pomocí odborníků. Narážím na nepochopení, nezájem, nevstřícnost. A tak hledám i to. Hledám pochopení. Hledám (se).