Proč v krizi selhávají „dobré rady“? Pochopte, jak funguje a (ne) myslí „člověk v nouzi“

Člověk se v psychické nouzi ocitá, když zažije traumatizující událost, kterou jeho nervový systém nedokáže v dané chvíli pojmout. Situace se stupňuje, když se traumata vrší, další přichází bez toho, aby předchozí bylo zpracováno. Situaci nepomáhá jakýkoliv tlak okolí, tedy ani snaha prosadit „násilně“ okamžité racionální řešení typu „Vzchop se!“

Člověk je v nouzi a s ním i jeho mozek. Nechová se racionálně, jedná pod vlivem emocí.

Judith S. Beck, klinická psycholožka, jedna z nejvýznamnějších představitelek kognitivně-behaviorální terapie, popisuje, že nás emoce mohou zaplavit dřív, než si vůbec uvědomíme, co se děje. Jde zejména o situace, kdy se negativní myšlenky aktivují příliš silně a příliš rychle.

Člověk v nouzi není schopen racionálně reagovat, už vůbec ne odpovědět na nějaké otázky. Jak říká Judith S. Beck, sám neví, co se to děje. Pociťuje zmatek, který nešetrné otázky jako: „Co se to s tebou děje?,“ ještě podporují. Navíc mohou vzbuzovat další nával negativních emocí jako výčitky a sebeobviňování.

Je to přirozená reakce na nepřirozené podmínky. Přes zažité předsudky a mýty není psychický kolaps selhání člověka. Není to slabost, tedy na místě není povzbuzování typu: „Musíš být silný!“ „Buď silný!“ či dokonce: „Nebuď slaboch!“ K cíli, kterým má být klid a ztišení rozbouřených emocí, rozhodně nevede, naopak.

Psychický kolaps je spuštěný alarm, mozek ho automaticky zapíná, když překračujeme své limity. Systém, který nás má chránit před nebezpečím, se jednoduše přetíží.

Judith L. Herman, renomovaná psychiatrička a zakladatelka moderního porozumění traumatu psychický kolaps popisuje jako akutní fázi traumatické reakce, kdy se lidský organismus dostává do stavu ohrožení, dezorganizace a selhání běžných adaptačních mechanismů.

Podle Herman se stav nouze objevuje tehdy, když je člověk vystaven nepředvídatelné, neúnosné, nekontrolovatelné zátěži, která přesáhne kapacitu nervového systému. Může jít o jednorázovou dramatickou událost, trauma či extrémní nárazový stres, ale i reakci na dlouhodobé přetížení bez dostatečné regenerace. Příčinou tak mohou být jednorázové i dlouhodobé stresory, zejména pokud je doprovází pocity bezmoc a izolace. Obě cesty mají společného jmenovatele: kapacita mozku regulovat emoce je překročena.

V moderním světě se s tímto stavem setkáváme častěji, než si připouštíme. A zpravidla si ve svém racionálním a logickém uvažování neuvědomujeme, že racionalita a logika jsou v tomto případě na obtíž.

Dobré rady, racionální řešení situaci psychické krize neřeší. Běžná slova útěchy situaci neprospívají. Přítel, který vidí utrpení člověka, se na něho nechce dívat, není to příjemné. Snaží se tak situaci za každou cenu zlepšit. Běžně člověku v nouzi říkáme věty jako:

Zní to logicky a racionálně, že? Právě to je ten problém, člověk v nouzi nefunguje racionálně, nemyslí. Mnohá běžně užívaná slova a fráze jsou v případě psychického kolapsu nefunkční a necitlivé. Když je člověk v krizi, nechová se „normálně.“ Jde to vidět, a přece se tomu zpravidla ve své racionalitě zcela neracionálně nepřizpůsobujeme.

Možná mu řeknete přesně tu věc, která by mu měla jistě pomoci, ale on si ji nezapamatuje a možná ani nedokáže zaregistrovat. Možná mu dáte skutečně dobrou radu, která by běžně byla užitečná, ale v případě krize je to přesně naopak. Pokud tělo člověka zůstává sevřené, mozek slova zpracovává jen omezeně. Dobré rady jako: „Měl bys teď něco dělat!“ selhávají, protože komunikují nepochopení.

Nemusí jít ani přímo o kolaps. Neuroendokrinolog Bruce McEwen, zakladatel konceptu alostatické zátěže (opotřebení těla v důsledku dlouhodobého napětí), ve svých výzkumech dokazuje, že i chronický stres a zátěž:

Moderní neurověda a výzkumy z magnetické rezonance MRI ukazují, že lidé vystavení chronickému stresu mají výrazně horší spojení mezi emočními a racionálními oblastmi mozku, což vede ke stavu, kdy jsou reakce rychlé, impulzivní a často přehnané. Mozek ztrácí schopnost přepínat z režimu „alarm“ do režimu „klid“. Emoce přebírají vládu nad rozumem. Paměť se zhoršuje a člověk se stává mnohem náchylnějším k přetížení, dodržet radu „Něco dělej!“ člověka dostává ještě blíž ke kolapsu. Až opravdu nastane…

Mozek v nouzovém režimu nepracuje s racionalitou a logikou, je schopen zaznamenat okolí jen omezeně, víc mu ani silné tělesné napětí neumožňuje. Svět člověka v krizi se zúží do několika základních potřeb: pocity bezpečí, opory, jistoty.

Joseph LeDoux, jeden z nejvlivnějších neurovědců současnosti, který zasvětil kariéru výzkumu strachu, ohrožení a emočních okruhů v mozku, zásadně proměnil porozumění tomu, co se děje během psychické krize, kdy racionální uvažování ustupuje a mozek přechází do režimu přežití. V takové chvíli nerozhodují slova, logika. Rozhodují emoce, které v člověku probudíte. Rozhoduje váš přístup, tón hlasu, citlivost a empatie.

Pokud Bruce McEwen popsal, co chronický stres dělá s mozkem, Joseph LeDoux vysvětlil, proč se člověk během extrémní stresové reakce, tedy toho, co nazýváme psychická krize či kolaps, chová tak, jak se chová. Reaguje instinktivně, někdy chaoticky, často „jako by nebyl sám sebou“.

Ve své knize Emoční mozek (The Emotional Brain) LeDoux píše, že když mozek detekuje hrozbu, spustí program, který je starší než lidská civilizace. Rozum přestává řídit děj, kontrolu přebírá přežívající organismus. Výzkumy LeDouxe ukazují, že tyto reakce se neřídí vůlí, člověk v psychické krizi nad sebou reálně nemá kontrolu. Nejde přestat, nejde (si) nic přikazovat.

Psychický kolaps je signál, že náš nervový systém už nezvládá tlak, který na něj klademe. Pokud ho budeme vnímat jako informaci – ne selhání – může se stát začátkem změny, jak říká psychiatrička Kay Redfield Jamison.

Povzbuzení typu „Musíš být silný/á!“ nesou skrytou normu: necítit se zranitelně. Uzdravení však dle moderní traumatologie přichází až tehdy, když je dovoleno bolest skutečně prožít. Jak říká klinický psycholog, expert na emocionální regulaci Leslie Greenberg: „Žádná emoce nemizí, dokud není plně prožitá.“ Dovolte to sobě i ostatním.

Nikoliv dobré rady, slova o síle či dokonce o selhání a zklamání. Pochopení neurobiologie, pochopení pro lidské reakce, potřeby a emoce, ať jsou jakékoliv, trpělivost a laskavost, soucit. To umožňuje nejen přežít náročné momenty, ale dobrat se k hlubšímu porozumění sobě samému i k sobě navzájem. To nás přibližuje naší společné podstatě.

Pochopení, trpělivost a laskavost nakonec potřebujeme všichni, někdy více, někdy méně. Někdy můžeme rozumně uvažovat, chápat a soucítit, můžeme dávat jiným, od kterých pak pochopení dostáváme, když nám chybí… To je má teorie. Praxe života? To už je jiný příběh…

Ve stavu hluboké osobní krize, nervového kolapsu se vším, co k tomu patří včetně neschopnosti se dorozumět, kdy jsem se z onkologie dostala na psychiatrii, ale úleva nepřicházela, jsem začala volat o pomoc na všechny strany. Urputně jsem prosila o klid. Ne, nebylo to z plných sil, protože síly už došly dávno. Ne, nebylo to dost. Ne, nedostavil se, nebyl mi dán klid, po kterém jsem volala. Odezva, jaká přicházela, vše zhoršovala. Nikomu není příjemný pohled na člověka v nouzi, nikdo nemá čas, zájem. Nezájem jsem opakovaně pociťovala i na psychiatrii.

A tak mi nezbylo, než sama hledat, hledat teorii pro praxi života. Hledat, co se sebou, hledat pochopení, které mi zoufale chybělo. Mou diagnózou se stal syndrom týraného dítěte, mým tématem trauma a vyčerpání. A zásadní zjištění jen potvrdilo mé pocity - potřebuji klid, pocit bezpečí, nějakou jistotu. To je to, co mi dlouhodobě chybí.

Dostala jsem se do stavu, kdy mě všichni lékaři rovnou posílali na psychiatrii, protože jsem nebyla schopná srozumitelně popsat své tělesné potíže. Nezvládám popisovat, jak zle mi je ani na psychiatrii, takže mě posílají rovnou do blázince. Jenže já mám svoje kočky, jsou moje všechno, potřebuji je - a oni potřebují mě. Můj nejstarší kocour teď bojuje o život. Oni jsou má rodina, žiju sama, po životní ztrátě mé nejbližší, která znamenala další obrovské trauma, mám jen je, své kočky.

Potřebuji ulevit od té bezmoci, permanentního stresu. S ním jsem se dostala až na onkologii, psychiatrii, ve stavu vysílení a kolapsu jsem si nedokázala zajistit onen klid, bezpečné zázemí, alespoň jistoty střechy nad hlavou, základních životních potřeb. Na jedné straně mě lékaři posílají do blázince, úřady mě na druhé straně posílají do práce. Nejsem schopná obstarat potřebné dokumenty, nedomluvím se (dokážu psát, ale ochota číst je minimální, přímo ústně mě ovládá panika až hysterie, což nikomu není příjemné a nikam to nevede). A tak mi zamítli už i námitky k žádosti o invalidní důchod, odmítli prodloužit podpůrčí dobu nemocenské, která mi tak po roce skončila, nejhorší rok mého života. A pokračuje dál. Jsem ve stavu na psychiatrii, ve stavu bez jakéhokoliv příjmu, bez základní jistoty, reálně bez jakéhokoliv bezpečného zázemí.

A tak stále hledám, pochopení, pocit bezpečí…