Revoluce v psychiatrii: Není to slabost, přecitlivělost ani porucha, ale trauma

Když Judith L. Herman poskládala strastiplné příběhy ze své praxe dohromady, ukázalo se, že těla těchto lidí ve skutečnosti jen odrážejí zažité zkušenosti. Nesou následky dlouhodobé zátěže — zneužívání, zanedbávání, chaosu, násilí, strachu nebo hluboké osamělosti, často pramenící v neradostném dětství. A odpovídá tomu jejich chování, reakce, jejich dospělý život.

V sedmdesátých letech, kdy Judith L. Herman začínala jako mladá psychiatrička na bostonské klinice, se trauma skloňovalo primárně v souvislosti s válečnými veterány z Vietnamu. Rodinné záležitosti se řešily za zavřenými dveřmi. Bolesti žen a dětí se zkušenostmi z domácího násilí byly mimo dosah zájmu medicíny. Jenže Herman v nemocnici přímo viděla případy, které neodpovídaly tehdejším poznatkům psychiatrie. Otřásly jejím chápáním lidské bolesti. Nejenom váleční veteráni. Ženy, děti i dospělí, se kterými se ve své praxi setkala, zjevně netrpěli vrozenou poruchou, ale důsledky něčeho, co zažili v minulosti, co bylo příliš zraňující, příliš kruté, příliš velké.

„Trauma je víc než vzpomínka,“ psala Herman později. Tělo si z dětství nese bolest jako tajnou mapu, jako šifru, která čeká, až ji někdo přečte. A Herman začala číst.

Trauma je porušením síťových vztahů a důvěry. Tato myšlenka je díky Herman základním kamenem moderní traumaterapie a nového směru psychiatrie. Zkušenosti lidí, kteří přežili násilí v dětství, partnerské zneužívání, válku či jiné extrémní situace, ukazují, že následky traumatu nejsou jen psychické stopy — jde o rozpad způsobu, jakým jsme ve světě ukotveni.

Trauma člověku odebere pocit bezpečí, pocit kontroly, pocit, že svět je předvídatelný, pocit, že může důvěřovat lidem, pocit stability. Herman vysvětluje, že člověk po traumatu žije v neustálé ostražitosti — v tzv. hypervigilanci, kdy mozek čeká nebezpečí i tam, kde reálně není. Je to ochrana, která kdysi umožňovala přežití. V dospělosti člověka izoluje od okolního světa a sama ničí.

Během své práce Judith Herman viděla něco, co v dostupné literatuře doposud nebylo popsáno. Ženy, které nepůsobily na první pohled zlomeně, ale jejich těla nesla stopy zážitků a událostí, které se odehrály dávno předtím, než byly schopné popsat je slovy. Lidé, kteří se usmívali, ale jejich nervový systém fungoval, jako by žili uprostřed neviditelného nebezpečí. Tohle ji vedlo k výzkumu, který změnil svět psychiatrie. Vrcholem byl rok 1992, kdy Herman vydala přelomovou publikaci Trauma a uzdravení (v originále Trauma and Recovery). Zásadní myšlenka byla jednoduchá, ale revoluční:

Myšlenky Judith L. Herman odpovídají poznatkům moderní neurovědy. Výzkum jasně mapuje dlouhodobé neurobiologické změny dané traumatem, studie mj. uvádějí zmenšení či změněnou funkčnost hippocampu, struktury, která se podílí na paměti a regulaci stresové osy, a také odlišné fungování prefrontální kůry, která je zodpovědná za emoční kontrolu a rozhodování.

Amygdala, klíčová oblast mozku pro detekci hrozby a zpracování strachu, bývá hyperaktivní. Naopak je snížená hladina hormonu kortizol, což vede dle odborníků k menší odolnosti vůči stresu.

Trauma se v neukládá jen v mozku, ale i v hormonálním systému, mj. ovlivňuje i krevní tlak či zánětlivé procesy v těle.

Také pro jednoznačný vědecký podklad a studie dnes na práci Herman navazují další odborníci psychiatrie, podobně jako kdysi na Freuda. A miliony lidí si v její knize našly vysvětlení pro něco, co dlouho nedokázaly pojmenovat, co si tělo pamatuje, i když člověk sám nechce.

Dítě nemá možnost utéct ani přehodnotit realitu. Nemůže si říct: „Tohle je o druhém člověku, ne o mně.“ Jeho svět určují jeho nejbližší, kteří ideálně zajišťují všechny jeho potřeby. Pokud ti, co mají dítě chránit, jsou naopak sami hrozbou, dítě je nucené fungovat jinak. Mozek musí na nepříjemnou situaci reagovat: přizpůsobí se. A právě tato adaptace v brzkém dětství se hluboce a dlouhodobě zaryje do osobnosti. Právě toto nastavení na přežití je později to, co dospělého člověka ničí. V dospělém světě to jsou ony „divné reakce“, „přecitlivělost“ nebo „nevysvětlitelné pocity“.

Hermanová to nazývá jako porucha zapamatovaného nebezpečí. Dítě, které se bojí, zažívá strach a pocity bezmoci, žije bez uspokojení svých potřeb, nemá oporu dospělých a jeho světem je chaos, si nevytvoří jasné vzpomínky typu: „tohle se stalo“. Místo toho si jeho tělo do biologické paměti uloží:

Jsou to otisky dávného traumatu, které se pak objevují v dospělosti jako úzkosti a deprese, problémy ve vztazích, neschopnost řešit konflikty, přehnané nároky na sebe, perfekcionismus, neschopnost odpočívat, nedostatek sebedůvěry a celá řada negativních emocí včetně zvláštního pocitu nedostatečnosti „nejsem dost dobrý/á, nejsem dost“.

Práce Judit L. Herman ukazuje, že:

Lidé si často myslí, že trauma je „něco, co se stalo.“ Trauma je „něco, co pokračuje“ — dokud se nevytvoří bezpečný prostor pro uzdravení. Tak to vidí zkušená psychiatrička, autorka celého konceptu nového pojetí traumatu. Již název její přelomové knihy Trauma a uzdravení poukazuje na to, že Herman nabízí i způsob, jak trauma překonat. V první řadě je právě pochopení a poznání, že nejde o vlastní neschopnost, nejde o poruchu.

To, co by mohlo vypadat jako poruchy osobnosti, jsou ve skutečnosti otisky minulosti. Je to trauma, paměť těla, které nikdy nedostalo možnost dokončit svou reakci na extrémní situaci. Je to mechanismus umožňující přežití, který zůstává v těle a nedovoluje normální život.

Judith L. Herman se postavila na stranu obětí, aby jim pomohla se vymanit ze své bolesti.

Judith L. Herman podává jasný, srozumitelný model uzdravení. Ale není to zázračný skok ani romantická cesta, je to realistický plán, třífázový proces. A nezačíná vyprávěním příběhu, jak by se mohlo zdát.

Prvním krokem je vytvořit pro sebe bezpečný prostor, místo, kde se dá volně dýchat. Prakticky to znamená také:

Teprve když nervový systém uvěří, že je relativní bezpečí, můžeš se posunout dál, ke svému příběhu…

Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii, psycholožka diagnostikovala vývojové trauma, syndrom týraného dítěte. Mám za sebou nejtěžší rok života. Extrémní stres otevřel staré rány a probudil pocity bezmoci. A tak hledám. Hledám pocit bezpečí a jistoty, hledám domov, který jsi nikdy nezažila. Hledám pochopení, které mi nebylo dopřáno. Hledám (se).