Svoboda je stav mysli. Pokud ji nepociťujete, je čas ohlédnout se zpět

Vedle objektivní existuje i subjektivní svoboda, ta, kterou skutečně prožíváme a prociťujeme nejvíce. Tato svoboda je stav mysli, kdy cítíme, že máme svobodné právo činit volby a rozhodovat o své životě, dovolujeme si cítit a mít názor, také ho měnit. A nesouhlasit, říkat ne. Subjektivní, vnitřní svoboda je mnohem křehčí než svoboda objektivní.

Svoboda je dovednost. A dá se naučit. Není jednorázové rozhodnutí. Je to proces, při kterém se učíme:

Když se mluví o svobodě, většina lidí si představí vnější svět: možnosti, které máme, volby, které před námi leží, situace, z nichž můžeme odejít. Moderní psychologie a neurověda však ukazují, že svoboda není primárně něco vnějšího — je to vnitřní dovednost, kterou je potřeba trénovat podobně jako emocionalitu, komunikaci, chování ve společnosti nebo empatii. To potvrzuje i klinický psycholog Dan J. Siegel, mj. Všímavý terapeut (autor stejnojmenné knihy).

Nejsme svobodní tehdy, když máme možnosti. Jsme svobodní tehdy, když naše minulost automaticky neřídí naši přítomnost. A právě tato schopnost — oddělit minulou zkušenost od aktuální reality — je podle psychologů jednou z klíčových dovedností při uzdravování traumatu.

Pokud dnes necítíte svobodu, zřejmě to není naše vina. Není to nedostatek odvahy. Není to slabost. Je to pouze znamení, že někde v minulosti jste museli být příliš silní.

Cesta k vnitřní svobodě začíná tam, kde jsme ji v minulosti ztratili. Je to cesta k pochopení svého těla a zraněného dítěte, jehož reakce si tělo stále nese. Psychiatrička a výzkumnice v oblasti traumatu Judith L. Herman, také Bessel van der Kolk, Gabor Maté i moderní neurovědci upozorňují, že člověk se nikdy nemůže stát svobodným, dokud nepochopí, kde a kdy se začal uzavírat jeho vnitřní prostor.

Uzdravení začíná tím, že si všimneme:

A teprve pak přijde ten nejdůležitější krok: poznat staré vzorce, které již nepatří dospělému, ale zraněnému dítěti, které kdysi muselo přežít.

Ne, nemusíte na náměstí. Svoboda je méně o krocích ven. Je mnohem víc o krocích dovnitř. Může být narušena dětstvím, výchovou, nebo traumatem, které smazalo pocit kontroly.

Není výjimečné, že člověk žije dospělý život jako úspěšný profesionál, milující partner, spolehlivý rodič, obklopený možnostmi… A přece se uvnitř cítí svázaný, omezený, malý, nesvobodný. Ne proto, že je slabý. Ale proto, že svoboda je stav mysli. A stav mysli se formuje dříve, než umíme mluvit.

Dospělý člověk často věří, že jeho obavy jsou racionální:

Ale v mnoha případech slovo nemůžu nevyjadřuje realitu. Vyjadřuje pocit vnitřního zákazu, který se formoval v době, kdy bylo dítě závislé na dospělých.

Dítě, které se bálo, že ztratí lásku, bezpečí nebo přízeň, si vytvoří pravidla:

Tato pravidla pak řídí i dospělý život — v oblasti práce, vztahů, emocí i sebeúcty. Svoboda není jen volba. Svoboda je i vnitřní souhlas. A ten musíme často získat zpět.

Zkušenost, která přesáhla naše možnosti zvládání, a zanechala v nás přesvědčení, že svět není bezpečný a my nemáme moc. To je trauma, které si neseme v sobě a které nás negativně ovlivňuje po celý život. Stává se omezením vlastní svobody.

Trauma vůbec nemusí být jen hrůzná událost, a přesto dokáže v mozku vytvořit vzorce:

Svoboda zvenčí pak existuje, ale uvnitř není prožita. A nepomůže ani vůle, ani logika — protože jde o automatickou reakci uloženou v nervovém systému.

Mnoho lidí řekne: „Já jsem žádné trauma neměl.“ To je nejčastější past, která brání uzdravení. Protože pokud člověk jako dítě zažil:

osvojil si nesvobodu jako způsob přežití. Trauma nemusí být dramatické. Stačí, když bylo dítě samo se strachem, bolestí nebo tlakem, který byl nad jeho síly.

A i když vyrosteme, tělo dál funguje podle stejných vzorců. Namísto svobody máme vnitřní dohled, který říká:

To není svoboda. To není naše dospělá verze. To je dítě uvnitř nás — stále na stráži.

Terapeuti často říkají větu, která bývá momentem zvratu: „To, co cítíte, patří do minulosti.“ Toto uvědomění není rozumové. Je to hluboký tělesný prožitek.

Když člověk dokáže:

— získává skutečnou svobodu.

Minulost nezměníme. Staré vzorce nezmizí, ale přece jde svobody dosáhnout. Dosáhneme jí tím, že nereagujeme automaticky, ale vědomě regulujeme své chování, volíme své životní kroky.

Šťastnou cestu!

Píšu. Psaní je má terapie. Jako dítě svých rodičů se cítím spoutaná okovy minulosti. Extrémní stres spojený s onkologickou nemocí znovu otevřel staré rány. Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii. Chybí mi pocit svobody, bezpečí, jistoty. A tak se snažím pochopit, snažím se o pochopení. Učím se dovednosti svobody, učím se laskavosti, trpělivosti. Hledám jak. Hledám (se).